Woodstock 99 bývá označován za festival, který ukončil mírumilovnost, nekomerčnost a s ní související mezilidskou solidaritu a slušnost v západní kontrakultuře. Její tradice přitom započala v prosluněných a především ideály květinových dětí nasáknutých šedesátých letech. Podle reakcí na sítích vzbudila dokumentární série u fanoušků ten správný ohlas. A to i přesto, že minulý rok uvedlo HBO celovečerní snímek na stejné téma, ve kterém logicky vystupují totožní respondenti.
Divák se prostřednictvím dobových záznamů, které jsou prokládány současným komentářem a vzpomínkami pamětníků, hudebníků a organizátorů, dostává do středu rozpálené vojenské základny, kde organizační a návštěvnické peklo nastává v podstatě ještě před zahájením akce samotné. Jednotlivé části série jsou přesně chronologicky řazené – odpočitávadlo zde zastavují na sekundy přesně.
Že byla akce mistrovským fiaskem je zkrátka evidentní a v rámci rockové historie má tak své vlastní nevábné místo. Výčet problémů, které festival od začátku především kvůli veliké chamtivosti a totálnímu odklonu od původních nekomerčních ideálů značky Woodstock provázely, je už také notoricky známým seznamem. Ať už šlo o přestřelené vstupné a celou psychologii – zaplať a bav se, nedostatek vody, absenci bezpečnosti, nevkusnou reality show MTV, dramaturgii z jiného vesmíru či neustále skloňovaný výstup Freda Dursta z Limp Bizkit, vycházela z toho vždy apokalypsa na betonovém plácku uprostřed státu New York.
Série Netflixu však tématu navrací, co jí dokumentární snímek HBO „vzal“. Onu „kontroverzi“ v pravém smyslu. Tvůrci zde na rozdíl od těch na HBO upustili od téměř apokalypticko-svazáckého tónu a vyznění, které položilo na pranýř toxickou maskulinitu především bílých bavících se studentů tehdejší doby. A chápalo celou generaci Limp Bizkit, Korn a nu-metalu jako něco odporného, misogynního, rasistického a kacířského vůči celému světu. Na Netflixu kontroverze ožívá i ve vzpomínkách účastníků, kteří (světe div se) i přes vědomí tragičnosti celé akce, popisují své zážitky pozitivně.
Nejen díky historce Jonatana Davise z Korn, pro kterého byl Woodstock99 patrně nejzásadnějším osobním koncertním zážitkem, ale především díky vzpomínkám běžných tehdejších teenagerů se zde zjevuje linie, která ale protíná celou historii rock´n´rollu – nebezpečí, které souvisí s nevšedním a neopakovatelným zážitkem. To přináší na světlo mnohem starší historii a to historii tragédií masivních akcí populární kultury. Takovou tragédií byl v minulosti i původní Woodstock z roku 1969 nebo velmi neslavný Altamont Free Concert. Netflixová série je díky tomu objektivnější než dokument HBO.
Zmínka o změně chápání některých věcí v západní společnosti zde zazní až v úplném závěru a člověk nemá pocit, že by se jednalo o nějakou ideově nucenou kapitolu.
Výběr respondentů z řad umělců je zde také mnohem přitažlivější než v rámci Woodstock 99: Peace, Love, and Rage (2021). Nabízí se zde například srovnání Mobyho, který měl v dokumentu HBO největší prostor a v podstatě se jen zhnuseně pozastavoval nad nekorektností tehdejšího světa, a vskutku lidského vyprávění Fatboy Slima, který ze svého setu v rave hangáru musel prakticky utéci za pomoci své ochranky. A přesto z celé záležitosti nedělá ideový boj.
Apokalyptické vyznění dokumentu HBO, který se točí kolem úmrtí účastníků a toxicity tehdejší generace zkrátka v porovnání s objektivitou Netflixu značně kulhá. Zde se pak dostává na scénu ještě jedna linie, která opět sahá až do těch všemi opěvovaných šedesátek a v Trainwreck: Woodstock '99 je také mírně poodhalena. Je jí mediální manipulace.
K té toiž došlo už v rámci Woodstocku 69, který je celé ty roky připomínán sestřihem pouze pozitivních záběrů lidí plných lásky, i když jsou dnes již známá fakta o tom, kolik lidí utrpělo na onom původním květinovém setkání fyzické, duševní, sociální i movité újmy. Manipulace v přímém přenosu je pak v dokumentu zaznamenána nejvíce v záběrech z pravidelných festivalových tiskovek. Zde především postava známého a nutno říci velmi slizkého Johna Schera, ale i „rádoby“ vysluněný původní hippie-organizátor Michael Lang odporně lžou a mlží o situaci na festivalu. Zlehčují násilí na ženách a evidentní hygienické a bezpečností problémy vydávají za součást festivalu.
Vyvstává tak otázka – kolik toho špatného z květinové generace nám zamlčeli a zmanipulovali, a proč to nakonec musela odnést generace X a nu-metalový fanoušci. Nejčistější ze všech těchto pohledů do minulosti a názorů zůstává ten, který zde zaznívá od samotných pamětníků –návštěvníků. Bylo to nebezpečné, hořel tehdy svět, ale užili jsme si to.
Někteří sice podléhají dojmu, že tato nálada a celkové nastavení komerční populární hudby je dnes již jiná. Bohužel chtivost po penězích a nezodpovědnost organizátorů velkých hudebních akcí nezmizela – nabízí se zde připomínka Astroworld Festivalu rappera Travise Scotta, při kterém zemřelo osm lidí a zhruba 300 návštěvníků si odneslo zranění a trvalé následky. A to mají být generace Z a Alpha údajně lidsky mnohem čistější a méně toxicky maskulinní než ty předchozí. To jen chamtivost „velkých hráčů“ (v případě Johna Schera, odpusťte mi – velkých s*áčů) zůstává stále stejnou.
Verdikt:
Netflixová série Trainwreck: Woodstock '99 navrátí do vašich playlistů Limp Bizkit, Korn, FatBoy Slima a trochu toho pocitu nekorektní, ale autentické a organické doby. Mladším dovede bez zbytečného ideového balastu sdělit, o co tehdy vlastně lidem a umělcům šlo a jaký byl jejich svět. Pro budoucí organizátory rock ´n´rollových dýchánků snad zůstane mementem tragédie, která by se již nikdy neměla opakovat.