V jejích skladbách zaznívaly inspirace kdekým: „Co se hodí, to je dobrý!“ Těžko najít někoho hudebně do široka víc rozkročeného než Róisín. V jedné chvíli připomínaly její skladby klasické disco sedmdesátkových Chic, jindy novovlnné taneční Blondie, tu a tam vystupoval do popředí trip hop a v You Knew se objevily dokonce náznaky jamajské dub music. V až nepříjemně dlouhé a nudné instrumentální předehře vystoupení nám playback dokonce nabízel jakousi podivnou neo-klasiku s prvky připomínajícími jazz. Ale kdo chtěl, našel v tom postmoderním guláši také house music nebo bohapustý pop, byť zamaskovaný méně konformními aranžmá.
V určitých chvílích se zdálo, že vystoupení válcuje rytmická sekce, v níž se vytrvale vpřed a hodně nahlas valila bicí souprava a s ní ještě souprava druhá, složená z různých perkusí. Prostě, koncert pro bicí a lidský hlas. Kytara až na pár výjimečných momentů hlavně posilovala pulzující bicí než že by přehnaně často sólovala. Podobně i klávesy, které byly často k nerozeznání od samplů a přednatočených backtracků. Není proto divu, že kapela se valila sálem jako tank a unášela zpěvačku na vlnách nekompromisních kulometných beatů.
Koncert byl zajímavě koncipován. Přestože Róisín má za sebou šest sólových alb, hnacím prostředkem jejího vystoupení byly skladby bývalého dua Moloko, v němž působila v letech 1995 až 2004. Začínala a končila jejich Pure Pleasure Seeker, v půlce osvěžila nadšený sál další molokovskou klasikou The Time Is Now a skoro na závěr hlavního bloku rozpálila kapelu i diváky rozsáhlou úpravou Sing It Back se vzrušujícím dialogem bicích a perkusí, po němž přišla překvapující latinská pasáž s dominující kytarou. Nejsilnější moment večera!
Zachraňovat písničky před smrtí. Přečtěte si náš rozhvor s Róisín Murphy.
Proložení koncertu chytlavějšími hity Moloka mělo svůj smysl. Rozdělilo vystoupení na několik bloků, možná těžko postřehnutelných jásajícím publikem. Strategicky oddělovalo od sebe různé periody Róisíniny tvorby tak, aby vznikal jednolitý celek. Takže před The Time Is Now proběhly čtyři písně z nové desky Hit Parade, která je o něco víc popová a písničková, zatímco po ní přišly dvě skladby z předchozího, o něco nekompromisnějšího alba Róisín Machine. A Sing It Back následně naznačilo cestu k velkému finiši. Tímto způsobem vznikl do detailu promyšlený koncept show, který měl v sobě řád a jistou přehlednost.
Murphy není z technického hlediska žádná zázračná vokalistka, ale to, co má v repertoáru pohodlně uzpívá. Zbytek zvládla kapela, která dodala show na autenticitě – není nad živé muzikanty, i když jim ve výkonu pomáhají nejmodernější technologie. Síla Róisín je v charismatickém projevu, v přesvědčivosti a v energii, kterou ze sebe dokáže vyslat. To je v taneční hudbě alfou i omegou úspěchu. Navíc je originální svým vystupováním a oblékáním, které podtrhuje avantgardní bizarnost její hudby. Tentokrát začínala celá v černém s cylindrem a končila v červeném, přičemž si mnozí nejspíš kladli otázku, zda má tak originálního módního návrháře nebo zda nevymetá všechny frcy v Dublinu.
Nebyl to koncert, z kterého by všichni omdlévali, místy byly beaty její kapely poněkud monotónní, ale přinesl cosi, co v současné době uniformního popu postrádáme – byla JINÁ. A to slovo JINÝ je velmi důležité. Jen houšť!
Róisín Murphy
17. březen 2024
Praha, Forum Karlín
