Že to bude vynikající koncert, jsem věděl. Už jsem na Robbiem byl v samotných začátcích Headlineru a doteď to považuji za jednu z nejzábavnějších reportáží, které jsem pro tento časopis psal.
Robbie Williams je šoumen. To víme všichni, ani nemusíte jít na jeho koncert, dojde vám to z klipů a rozhovorů. Tuto pověst potvrdil neuvěřitelnou řádkou hlášek a fórů, které v celém koncertu mohly zabrat kolik – deset minut? Patnáct? Představte si akci, na níž k vám tak dlouho někdo mluví z pódia. To by přece byla nuda k uzoufání. Jenže ne tak s Williamsem. Zde je pár fórů, které zahlásil. Ale opravdu jen pár, výsledek si vynásobte deseti:
„Já jsem Robbie Kurva Williams, tohle je moje kapela a tohle – otočí se zády k publiku – je moje prdel.“
„Co myslíte, ještě na to mám? Já si myslím, že ne. Ale mám čtyři děti, turné je kurva dobrej důvod, jak vypadnout na nějaký čas z baráku.“
„Celý život bulvár rozebírá, jestli jsem gay. To je hrozný, jednou jedinkrát vykouříte někomu péro a už se to s váma táhne. Mně ho třeba přeblafl Gary Barlow (bývalý kolega z Take That) a doteď to máme na talíři.“
A takhle bychom mohli pokračovat. Williams je na pódiu odzbrojující nejen jako zpěvák, ale i mezi písničkami. Dělá si srandu ze všeho, ovšem primárně a tuze sympaticky ze sebe a co je hlavní, jeho fóry jej samotného umí rozesmát. Nejsou to napsané repliky pro publikum, je to humor ze života, jako kdyby vám to říkal u piva, a přesně tento humor je na něm jedinečný a dělá z něj originál i po třiceti letech v šoubyznysu.
Pojďme však k muzice. Jeho aktuální turné se váže k desce Britpop, což je trochu zvláštní, protože album vyjde až v říjnu a na koncertě z něj hraje jedinou skladbu. To však vůbec nemusí vadit. Zpěvák má na kontě za svou kariéru tolik hitů, že by vystačily na čtyřhodinový, ne-li delší koncert. Ten pražský trval něco málo přes hodinu a půl a bůh ví,proč jeho velkou část tvořily covery. Došlo na jeho slavné písně, samozřejmě, ale jen zhruba desítku (možná ani to ne) odehrál od začátku do konce, další část z nich spojil do několika medley a meziher a zbytek koncertu si hrál se songy jiných interpretů.
Nechápejte mě špatně, vůbec to nebylo na škodu. Když po úvodních skvěle našlápnutých Rocket a Let Me Entertain You najednou začala kapela hrát All My Life od Foo Fighters, bylo to signálem, že ten večer se může stát cokoliv. Ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Když pak před koncem hlavního setu přišlo další, kdo ví kolikáté medley, už to byl opakovaný vtip. Ne že by to nebylo vděčné, poslechnout si Williamse s kapelou, jak dává Just Can’t Get Enough od Depeche Mode, vzbudí pozornost každého, ale právě tady se ukazovaly jeho pěvecké limity. Smutný poslech byl West End Girls od Pet Shop Boys, kde Robbie zněl spíš jak snažílek na karaoke a nejhorší část přišla s Relight My Fire od Dana Hartmana. Ta nebyla součástí medley, šlo o plnohodnotný kousek setlistu, ale Williams se bůh ví proč rozhodl tuto disko hymnu pojmout akusticky. Ne že by na to neměl právo, ať se každý s oblíbenou látkou popasuje, jak chce. Ale v jeho neprospěch hraje fakt, že během loňského koncertu tuto píseň v Praze zahráli Take That se vší pompou, rovnou ve dvanáctipalcové verzi originálu, aby se kapela vyřádila, a bylo to nesrovnatelně výš.
Další problém byl celkový setlist. Williams si nechal pár hitů včetně těch největších na závěr, to je pochopitelné. Ale ty našťavené, nakopnuté skladby dal do první půlky, zatímco do konce včetně přídavku se doslova proploužil. Jasně, fanoušci se bavili, slyšet finální Angels zpívat celou O2 Arenu se zapnutými světly na mobilech je silný moment vyvolávající husinu. Ale ve srovnání s první půlkou koncertu to působilo jen jako dojezd.
Robbie Williams odehrál v Praze fantastický koncert. Nikdo, opravdu nikdo v globálním popu nemá (alespoň mezi muži) takové charisma a odzbrojující humor jako on. Ale nelze se zbavit pocitu, že co se dramaturgie týče, už předvedl lepší koncerty. A bezpochyby příště, až zase přijede do Prahy, bude stát za návštěvu.
Robbie Williams, Support: Lottery Winners
Praha, 7. září 2025, O2 arena