Píseň se nejen zpívá, ale i hraje. Řeší závažné otázky emocionálního charakteru, často jde o zpívanou poezii. Do scénického provedení může vstupovat i pohybové ztvárnění. To jsou všechno prvky, které doslova volají po přehrávání a afektu. Jen málokterému zpívajícímu herci se podaří těmto nástrahám vyhnout. Soňa Červená, Rudolf Pellar, Alena Havlíčková, Ljuba Hermannová, Hana Hegerová, Richard Müller… Jak se Orozovičovi daří jim vyrovnat?
Malostranská beseda uprostřed historického centra města je vedle Violy nejspíš jediným místem v Praze, které nabízí vhodné prostředí k provozování toho žánru. Před několika lety tu občas působil Kabaret Calembour, v jehož lůně působila i hlavní osobnost večera. Tehdy byl Orozovič součástí divadelního kabaretu, tentokrát stojí před publikem sám.
Kdyby měl člověk soudit podle toho, co vidí na YouTube, asi by na jeho koncert nešel. Prázdným zpěvákům, žijícím představou, že jsou básníci, je třeba se vyhýbat. Byla by to chyba, Orozovič má své kouzlo, které sice není bez vad a klišé, ale je schopen vytvořit komunikativní atmosféru. Samozřejmě, pohledný herec má svou bublinu, která až nekriticky akceptuje všechno, co zazpívá. Ti, kdo jsou mimo ni, ale vnímají jeho tvorbu s větším odstupem.
Hlavním Orozovičovým problémem je nevyhraněnost. Je herec a umí toho hodně zahrát. Neumí ale zahrát sebe, a pokud se o to pokusí, je nezajímavý. Není ani bigbíťák, ani šansoniér. Není průserář, není vizionář, není básník. Snad leda člověk, který neví kudy a tím pádem klouže po povrchu. Asi nejzajímavější by pro něj byla cesta nějakého one man show u klavíru. Několikrát se k němu na chvíli posadil a znělo to i v hluku elektrifikované kapely zajímavě. Ale tuhle roli mu už sebral Ondřej Gregor Brzobohatý.
S hledáním tváře souvisí i otázka repertoáru. I ten byl rozhozený do všech stran. Na jedné straně silné písně jako hapko-horáčkovská Černá Petra, trochu svěrákovská Marioneta nebo dejme tomu i covidově nabubřelá Hippokratova přísaha, na druhé příšerná verze Les Feuilles Mortes, v níž se jemu i kapele povedlo dokonale zamaskovat, že francouzský skladatel Vladimir Kosma napsal v roce 1945 jednu z nejslavnějších melodií 20. století. Ostatně, kdykoli Orozovič sáhl po cizojazyčném textu, spadl řetěz. Když dal za sebou srbský protest song a po něm Bowieho melodii z muzikálu Lazarus, i jeho fanynky ve svém nadšení na chvíli pohasly. Ne že by zpíval špatnou srbštinou nebo angličtinou, ale nešlo to ze srdce.
Zní to příliš kriticky nebo negativně? To by byla chyba! Orozovič je až překvapivě dobrý zpěvák a má v sobě velký talent. Jen to, co v sobě má, pořád ještě nedokáže vydolovat na povrch. Jako každý herec potřebuje vedení. Na divadle se tomu říká režisér, v populární hudbě producent. Je vlastně ve stejné situaci jako Madonna nebo Lady Gaga, které studovaly hereckou školu, a pak hledaly někoho, kdo by je určitým způsobem nasměroval. Jim se ty lidi povedlo najít.
Doprovodná kapela byla víc rock než divadelní šanson. Měla tím pádem důležitou roli v rozbíjení představy o malém barovém kombu, které má nutně doprovázet zpívajícího herce. Nebyla příliš výrazná, ale určitě lepší než sestava s flétnistkou, která je vidět na několika snímcích na YouTube. Saxofon se k Orozovičovým písním určitě hodí líp. Přes svou bezbarvost, jen občas přerušenou a zpestřenou kytarovými sóly Michala Rákosníka, odvedla solidní poctivou práci poloanonymních doprovázečů.
Orozovič se vydal na nesnadnou cestu, a přestože má už ke čtyřicítce, je teprve na jejím začátku, zvláště chce-li v ranku zpívajícího herce uspět víc než jako známá tvář z televizní obrazovky. Když si dobře vykolíkuje atraktivní plac, na kterém bude hospodařit, určitě se mu to podaří.
Igor Orozovič & CO.
Malostranská beseda, Praha
4. únor 2023