Lidé si ho začali všímat ve velkém až v souvislosti s deskou Michala Prokopa Ostraka. Texty pro něj ale nebyly Bulířův autorský debut. „Spíš to bylo výrazné zviditelnění,“ uvažuje. „Zdaleka to nebylo moje první textování. Já píšu písně už čtyři dekády…“
Takže první texty jste napsal klasicky jako puberťák?
Začal jsem je psát v patnácti na gymplu pro punkovou kapelu, kterou jsme si založili u nás ve sklepě. U nás, to jako v Turnově. Ale to byla jen taková legrace. Větší smysl dávaly texty, které jsem psal o něco později, když jsem hrál, taky ještě ve škole, s folk-rockovou kapelou. Jmenovala se Jen tak, a dokonce taky vyhrála jednu Portu a pár podobných akcí. Tam už jsem to měl plně pod palcem. V devadesátkách jsme dokonce natočili desku pro EMI Monitor. Dělali jsme ji ve studiu u Olina Veselého v Brně. Byl to zážitek – najednou jsem seděl vedle Olina a Miloše Makovského, za kterými bylo tolik úžasné muziky, kterou jsem miloval.
Brněnští muzikanti byli vaším vzorem?
Taky. Ale bylo to mnohem širší. K muzice mě přivedl spolužák, s nímž jsem poslouchal muziku, která šla proti oficiálnímu trendu tehdejší doby. Tenkrát jsem vyrůstal na Mišíkovi, Prokopovi a Luboši Pospíšilovi. Poslouchali jsme český bigbít a chodili na jazzové koncerty. Miloval jsem třeba bluesband Lipa Andršt. U nich jsem začal brát psaní textů vážně, protože jsem zjistil, že se dá napsat český text, který není úplně blbý jako to, co v té době znělo z rádia.
To musí být zvláštní pocit, když se stanete dvorním textařem zpěváka, kterého jste už před lety obdivoval!
Pro mě je to splněný sen. Ale zároveň obrovská náhoda. Já jsem se k tomu dostal jako slepý k houslím. Producent David Gaydečka mě přemluvil, abych opustil předchozí zaměstnání a šel k němu dělat manažera festivalů Metronome a United Islands. Součástí toho konglomerátu firem je také Joe´s Garage, což je agentura, která se stará o Michala Prokopa. Najednou jsem měl na starosti Michalovy koncerty. Na jedné poradě si posteskl, že od té doby, co umřel Pavel Šrut, nemá stálého textaře. Sebral jsem odvahu, a tak jsem mu na férovku poslal pár svých textů. A za týden mi od něj přišel demosnímek. Nakonec z toho byly tři písničky pro jeho předchozí desku Mohlo by to bejt nebe. A na Ostrace už jich bylo šest.
Prokop je váš jediný zákazník?
Já píšu hlavně pro sebe. Pořád jsem nepověsil muziku na hřebík. Teď mám kapelu Lautrec spolu s Romanem Hampacherem, který hrál s Janou Koubkovou, Dobrohoští nebo s Irish Dew, a Martinem Kalendou z Mrakoplaše. Píšu texty pro Romanovy sólové projekty. Loni vydal album Črty. Je celé s mými texty a tak tomu bude i na další jeho desce. Něco ode mě mají kluci z Bílé nemoci a teď jsem napsal i něco pro Isaru. Dalo by se říct, že oni jsou keltský folk rock. A když se tu a tam někdo ozve, tak mu taky něco napíšu.
Takže píšete i na objednávku?
Když někdo přijde s tím, že chce napsat nějaký text, rád to zkusím. Neříkám, že ho udělám, říkám, že ho zkusím. Zkusím to, a když se ti to bude líbit, tak si ho použij.
V takových případech skládáte text zákazníkovi na tělo?
Určitě ne. Píšu to na melodii, kterou od něj nebo od nich mám. Psát interpretovi text na tělo je asi z komerčního hlediska zajímavé, ale podle mě je důležitější story, která mě k hudbě napadla. Interpret tomu pak dodá „jen“ tu uvěřitelnost.
Měl jste už ve škole nějaké literární sklony?
Mě k tomu dokopala učitelka češtiny. Fantastická paní, která mě v mých zájmech podporovala a radila, jak psát básničky. Bez mého vědomí mě přihlásila – to bylo ještě za hlubokého totáče – na soutěž mladých básníků Strážnice Marušky Kudeříkové. Vyhrál jsem všechna lokální i oblastní kola s básní Blues pro Guillauma Apollinaira. Na dvě stránky A4! Ještě to mám do dneška schované.
Zpívat by se to asi nedalo.
To byl volný verš. Já píšu poezii volným veršem. Ve volném verši jsem vydal i sbírku básní. Ale ještě k té soutěži. Prošel jsem až do ústředního kola, dostal se do finále do Ústí. Nastoupil jsem na pódium, odrecitoval ty dvě Á čtyřky a pak po mně nastoupila taková vnadná svazačka, postavila se tam, z plných nadmutých plic zarecitovala Dopis Ronaldu Reaganovi do Bílého domu – a bylo vymalováno. V té chvíli jsem pochopil, že to v Československu nepůjde tak snadno a trochu jsem se uklidnil.
A dnes se považujete víc za básníka nebo autora písňových textů?
Ono je to složitý. Já jsem v době covidu, když jsem byl doma zavřený, slíbil své přítelkyni, že jí každý den napíšu jednu báseň, a od té doby to dodržuji. Tak to máte nějakých tisíc básní, možná i víc. A zároveň jsem si v té době jako cvičení proti tomu protivnému Alzheimerovi usmyslel, že každý den napíšu jeden písňový text. A to jsem plnil celé tři roky. Dneska ovšem už je každý den nepíšu, protože jsem zjistil, že se občas začínám vykrádat. Já jsem něco jako zloděj příběhů.
Co je to za metodu?
Poslouchám lidi kolem sebe, kradu jim jejich příběhy, které pak zůstanou někde v duši uložené a dřív nebo později mi vytanou na mysli a já je zpracuju. A samozřejmě, člověk musí mít k tomu taky něco načteno.
Takže pro vás jsou důležité i literární inspirace?
Ano. Já ty příběhy nasaju, po svém zpracuju a do nich samozřejmě musí proniknout spousta jiných kulturních a sociálních vjemů. A ty přicházejí z toho, že jsem od svých deseti bláznivý čtenář. Třeba letos jsem jen od ledna do června přečetl takových šedesát knížek. K tomu, abych tvořil, prostě potřebuji do sebe nasát všechny možné informace. Občas se přitom vynoří i nějaké slovo, které mě zaujme, a já pak kolem něj něco nového vytvořím.
Máte nějaké textařské vzory?
Těch by bylo! V Čechách je to jednoznačně Pavel Vrba. Jeho texty miluju. Mám rád taky to, co občas, třebas jen velmi málo, píše Mišík. A určitě taky Vláďa Merta. V roce 1990 vydal knížku Zpívaná poezie, ze které jsem se spoustu věcí naučil. Textařina je řemeslo, a pokud v tom chcete něco dělat, tak určitě musíte mít nějaký teoretický background. A ten mi dávají vzory ze starší generace. Ovšem, já se učím i od těch novějších. Třeba od Jakuba Kőniga, ten píše skvělé věci. Nedávno jsem objevil textaře, který se jmenuje David Hrbek. Myslím, že píše už roky pro olomouckou skupinu Tak co. Nebo Tomáš Průša... Tomáš Průša Band, znáte? Výborná záležitost. A z cizích mě nejvíc inspirují Tom Waits, tedy spíš jeho žena Kathleen Brennan, která mu píše texty, Bruce Springsteen, Peter Gabriel…
Co by měl podle vás obsahovat dobrý text?
Jak už jsem řekl, já jsem písničkář, takže by v něm měl být více nebo méně zřetelný příběh. A za druhé, takový text by měl být uvěřitelný. A pokud je uvěřitelný, pak hodně záleží na formě, kterou mu dáte. Když tam příběh a uvěřitelnost nejsou, tak zbývají jen naskládaná slova, která nemají smysl.
Tvoříte pod vlivem okamžité inspirace nebo dáváte spíš přednost dlouhému dozrávání?
To je individuální. Může se stát, že něco zaslechnu v autobusu, když jedu domů, a za pět minut mám z toho text. Ano, stává se to, i když ne tak často. A když jsem jeden čas odešel z hudby do byznysu a vyměnil ji za management, tak jsem si psal texty doma do šuplíku nebo si překládal své oblíbené songy. Na překladu takového Solsbury Hill jsem tehdy dělal deset let, než jsem ho pustil ven. Prostě, je to případ od případu. Teď, jak hodně píšu, jsem si konečně do mobilu pořídil appku, do které to všechno strkám.
Tak to tam máte několik sbírek básní a nerealizovaných textů!
Musím dodat, že nejlepším přítelem člověka, co tvoří, je odpadkový koš. Pokud nemáte autocenzuru a pouštíte věci, co jsou nedokonalé, tak to vždycky dopadne špatně. Takže já beru tu appku jako zdroj, do kterého čas od času nakouknu a najdu tam třeba jen jeden jediný verš, kolem kterého třeba můžu vystavět úplně nový příběh, novou věc.
Nezkusil jste napsat hudbu i těm básničkám, co píšete pro přítelkyni?
Nezkusil, protože mám dostatek jiných textů, které mají na rozdíl od nich pravidelnou rýmovou formu. To jsou většinou básně ve volném verši. Ne že bych se volného verše bál, jde to. Viz třeba Mišík a jeho interpretace básní Václava Hraběte.
Z toho, co říkáte, se dá usuzovat, že většinou nejdřív vznikne text a pak teprve hudba.
Jsou celkem tři možnosti. Buď mě napadá muzika rovnou s textem. Mnohem častěji se mi stává, že nejdřív je text. Takže asi 95 % mé práce vznikne tak, že nejdřív napíšu text. Jsem prostě víc textař než muzikant. Pak je tu ještě možnost třetí, že někdo udělá muziku a chce ji otextovat. Vzhledem k tomu, jak už jsem říkal, že jsem se už roky předtím věnoval přetextování angloamerických klasických rockových textů do češtiny – měl jsem svého času skupinu Ztraceni v překladu, která hrála floydovské Wish You Were Here a další skladby s mými překlady – tak s tím taky nemám problém.
Máte nějakou tvůrčí metodu? Začínáte nějakým sloganem?
To je píseň od písně. Když mě napadne slogan, začínám nějakým sloganem. Nebo refrénem. Ale pak jsou i momenty – a to jsem se naučil z té Mertovy knížky – že vlastně píseň nemusí mít ani refrén, aby byla silná. Čili zase záleží na tom mém příběhu, co si žádá. Ostatně, vymyslet slogan v češtině, která má přízvuky obráceně než angličtina, to je občas dost těžké.
Obrácené přízvuky jsou metlou dnešního českého popu.
Občas o tom něco píšu na Facebooku, ale ono je to marné. Ti lidé lezou ze škol bez citu pro český jazyk. Vždycky dávám za příklad jednu skupinu, která česky otextovala písničku Achy Breaky Heart od Billiho Raye Cyruse: „Srdce v ruce TÝÝÝ / je ostře NABITÝÝÝ.“
S češtinou se dneska vůbec dějí hrozné věci…
Já jsem synek češtinářky. Co k tomu dodat! Když kolem sebe slyším říkat „ty játra“, vraždil bych a hned dotyčného opravuju, že se má říkat „ta játra“. Jak už jsem řekl, trápím se u obrácených přízvuků a špatných slovosledů. Jiné jazyky jsou v těch věcech mnohem flexibilnější.
Máte nějaké inspirující prostředí, nějakou vhodnou dobu, ideální chvíli, kdy přichází inspirace?
Ne, díky předchozí kariéře, když jsem dělal v open space se třemi sty lidmi a hrála přitom muzika, tak se umím soustředit a inspirovat i v tom největším hluku. Takže kolem mě můžou v hospodě všichni řvát a ječet, ale když potřebuju něco napsat, tak neslyším a píšu.
Doma ne?
Ale určitě taky. Vždycky je dobře, když máš na práci čas a klid. To se bohužel neděje vždycky. Navíc tam mám své muzeum, protože kromě toho, že sbírám vinyly, sbírám také přístroje. To si pak k tomu pustím nejčastěji jazz, hlavně Milese Davise, protože ten je pro mě nejvíc, co v muzice kdy vzniklo.
A kdy? Večer, přes den nebo ráno?
Záleží na tom, co mi do hlavy přijde a jestli mám zrovna čas. Je spousta věcí, které mě napadají ve spánku. Mám naštěstí na nočním stolku mobil, a pokud se probudím, nápad si do něj zaznamenám. Napíšu nebo klidně i zazpívám.
A když jste hotov, míváte někdy takový uspokojující pocit, že se vám to povedlo?
Párkrát se mi to opravdu povedlo. Přihodilo se mi to třeba u Ostraky. Když jsem ten text odložil, tak jsem měl opravdu pocit, že tam je všechno, co cítím. A když jsem potom slyšel první demo verzi, byl ten pocit ještě silnější.
Ještě poslední otázka. V posledních letech vznikají často písničky ke dni, něco jako kdysi agitky, které reagují na nějaké události nebo činy různých osobností.
Nesnažím se být protestní zpěvák. Tenhle druh hudby rychle zastarává. O všech těch falešných prorocích, fanaticích a falešných vykladačích svých pravd ale píšu. To je totiž největší nebezpečí nejen naší doby.
Jak Bob Dylan v sedmdesátkách?
Asi tak. Do toho se snažím trefovat ve spoustě textů, nejen v těch pro Michala Prokopa.
Seznamte se
Michal Bulíř píše texty, básně, a navíc je sám hudebník. Prošel kapelami jako Jen tak, Ztraceni v překladu, Wasabeat, v současnosti vystupuje s triem Lautrec, s nímž aktuálně získal interpretační cenu Porty. Jako básník debutoval v roce 2022 sbírkou Valerie v roce divů. Jako textař „vystřelil“ díky spolupráci s Michalem Prokopem, která začala na albu Mohlo by to bejt nebe a prozatím vrcholí na letošním albu Ostraka, na které Bulíř napsal šest textů včetně titulního.