Těsně před Štědrým dnem stál Matěj Belko s baskytarou v ruce dvakrát za sebou na pódiu pražského Café V lese. Před vyprodaným sálem si svým způsobem dělal legraci z hudební scény napříč žánry. Publikum spolu s ním a jeho kolegou Petrem Šťastným zpívalo takřka slovo od slova skladby z pořadu Kumšt, který se holedbá, že kolegy muzikanty naučí úplně všechno a oni už nemusí chodit do škol. Zdrojem vtipu jsou zde klišé nejrůznějších žánrů a leckterý hudebník se smyslem pro humor umí pasáže Kumštu citovat z paměti.
„Náš manažer by si asi moc přál, abychom takhle hodně hráli,“ říká Belko, hlavní autor Kumštu. „A já bych si vlastně přál, aby se to nedělo. Myslím, že podstata toho celého je, že se o nic nesnažíme, že to děláme, jen když se nám chce. Je lehké a asi i lukrativní mít nálepku „komik“. Kumšt vznikl naprosto mimochodem a lidi si nás s ním dnes hodně spojují. Je to fajn, ale nic se nesmí přehánět. Je to pro nás oba bokovka. Kromě našich fanoušků jsou samozřejmě i lidé, kteří tvrdí, že jenom děláme laciné humory. Souhlasím s nimi,“ vysvětluje, nutno podotknout, že se smíchem, hudebník, který toho světu muziky nabízí o dost víc.
„Chci brát hudbu naprosto vážně, proto teď hodně hrajeme s Lufťákama,“ pokračuje. Ale o této nové trampsko-folkové kapele, na jejíž slávu svět možná ještě není připraven, bude řeč až později. Víc jsme se bavili o tom, jak se mu produkovala nová deska MYDY či debut Martina Chobota.
Minulý rok byl velké dobrodružství. Zažil jsem toho hodně. Hrál, zaskakoval a hostoval se spoustou kapel, dělal dost věcí ve studiu a ke konci roku jsem dostal zajímavou nabídku, která mi hudebně tak trochu převrátila život naruby.
Ano, Tatáči. Odešel jejich dlouholetý klávesista Jura Hradil. Měl touhu víc se věnovat jiným svým projektům. A oni potřebovali vyřešit, co budou bez něj dělat. Stalo se, že jsem byl jeden z těch, kterým se ozvali s nabídkou, jestli bych s nimi nechtěl hrát. No a byl jsem asi první, který jim řekl, že do toho jde.
Znám je jako posluchač, ale všechny písničky ještě neumím. Už jsem s nimi teda hrál. V půlce prosince v ostravském Gongu s Janáčkovou filharmonií. To bylo hodně narychlo, zavolali mi doslova večer předtím, jestli můžu okamžitě přijet a zaskočit za Juru, kterého tehdy skolila nějaká viróza. Už měli za sebou bez něj zkoušku s orchestrem, ale ukázalo se, že Jura nakonec nedá ani koncerty. Měly to být jeho poslední dva koncerty s Tatáčema. No, a tak jsem okamžitě sedl do nejbližšího vlaku do Ostravy a za cestu tam jsem si podle záznamu živáku napsal poznámky. Křest ohněm to byl.
Hraní s Tata Bojs bohužel znamená, že budu v létě muset někomu předat své křeslo u Davida Kollera, což je trochu drsné a smutné. Ale tak to holt chodí, tohle se nedá skloubit. Bylo to pro mě obrovské, a ne úplně jednoduché rozhodnutí, protože s Davidem jsem hrál asi pět nebo šest let a je to muzikantský džob snů. Kapela hraje skvěle, celé to funguje a David je bezvadný člověk, dělali jsme spolu na písničkách – koneckonců brzo vyjde deska.
Vlastně mi zpětně došlo, že o celém procesu toho rozhodnutí je text písničky Není o čem, kterou jsme pro Davida udělali s Jendou Vávrou, není to jenom písnička o holkách. Zkrátka, jak říkáme u nás v Lufťácích, nazuly se mi boty toulavý…
No já je měl vždycky moc rád. A líbilo se mi, že nepostávají na místě. Mám pocit, že se stále snaží to někam tlačit. Kapela prostě žije, zdaleka nejen z podstaty.
Jo, Blue Shadows se vyznačují tím, že hrají jen příležitostně – jak ve studiu, tak naživo. A všichni tam jsou vlastně úplně extrémně vytížení. Takže to je taková sváteční kapela.
To byl vlastně takový drzý plod covidu a výsledek řešení, co budu v nastalé situaci dělat dál. Vystoupil jsem ze své komfortní zóny a napsal jsem na svůj Facebook, ať se mi lidi ozvou. Profesionální studiové práci jsem se před tím docela dlouhou dobu nějakým způsobem bránil. Měl jsem představu, že aby člověk mohl být producent, musí umět všechno možné i nemožné ve studiu – všechno to, co ve skutečnosti dělá spíš zvukař. Pak jsem ale časem zjistil, že pro tuhle práci můžu dobře uplatnit své „multiinstrumentální“ zkušenosti, že důležitější je třeba aranžmá, estetika, emoce… Že pak spousta technických a zvukařských problémů vlastně odpadá. A že tu fyziku, která je spojená třeba s mícháním, vždycky může udělat někdo další, kdo se na to specializuje.
Takže to bylo nejprve takové postupné a plíživé, třeba Kláře Vytiskové jsem kdysi spoluprodukoval jednu věc. A pak, když jsme točili desku s Michalem Ambrožem, tam jsem složil nějaké písně. A tam to fungovalo tak, že kdo si co složí, ten si to taky zprodukuje… Své producentské postupy bych označil za produkci-neprodukci. Jakmile nemusím úplně slepě následovat ty nejaktuálnější světové trendy, tak mě to baví.
Docela mi to vyšlo. Na základě téhle mé výzvy se ozvaly různé více a méně známé kapely. Je to super. Nemyslím si, že se to nějak brutálně rozjelo, ani že jsem nějaký producentský střelec, primárně se pořád považuji za koncertního muzikanta, ale tohle mě taky hodně baví a hezky se to s tím koncertováním vyvažuje.
Skladbu Uprchlík Belko složil pro Michala Ambrože spolu s Radovanem Jelíkem.
Autorsky a produkčně jste se podílel na nové desce MYDY, která vyšla loni v listopadu. Jak se vám s nimi pracovalo?
S Mydy to bylo skvělé znovushledání. V jejich začátcích jsem s nimi byl na turné jako hostující kytarista a teď jsme se po dlouhé době dali znovu dohromady. Že mě osloví na produkci zrovna oni, jsem vůbec nečekal, protože mají přímo v kapele producenta Nèra Scartche, takže jsem si nebyl jistý, co tam budu dělat. Ale on byl ten, kdo to celé inicioval. Nakonec mám pocit, že jsme si snad fakt měli co nabídnout.
Už před tím nahráváním jsme si psali, Nèro je původně bubeník a požádal mě o nějaké lekce, chtěl se trochu posunout v práci s harmoniemi. Já si přál se od něj recipročně naučit víc o produkci. Když mě pak oslovil kvůli desce, jednalo se původně o jednu píseň a spolupráci spíš v songwriterské nebo aranžérské rovině. Nechtěl to poslat někam „do vesmíru“, ale trochu s tou skladbou v detailech hnout, aby to dostalo trochu jinou „příchuť“…
S Mydy Matěj v počátcích koncertoval, nyní jim pomohl s produkcí alba.
U jedné písně ale nezůstalo. Jak vaše spolupráce probíhala?
Ano, a z toho jsem měl největší radost – být osloven ke spolupráci na jedné písni není zas až takové umění, ale že je kapela spokojená a chce se mnou dělat dál, to mě doopravdy potěšilo. Fascinovaně jsem sledoval Nèra, jak točí kopák na osm mikrofonů, trochu jsem si z něj dělal legraci, ale pak zase oni koukali na mě, když jsem řešil jiné detaily, které byly pro změnu důležité pro mě. Myslím, že to byl zajímavý střet dvou světů – hezky jsme se doplnili, každý z nás neumí jiné věci. Baví mě, že Mydy jsou kompaktní partička. Pozvali mě, abych jim cédéčko pokřtil, takže jsem po dlouhé době viděl jejich koncert a koukal, jaká je to show. Vypěstovali si jasný originální rukopis a prostě to byl super mejdan. Z toho, co jsem viděl, jsem byl upřímně nadšený. Oni se na svém začátku vezli na tehdy velmi trendy vlně electroswingu, ale časem se, k mé radosti, od tohoto žánru celkem odklonili. Prostě už jsou opravdu sví, a co víc si kapela může přát…
Také jste produkoval debutové album Martina Chobota, které mělo poměrně velký ohlas.
Tahle spolupráce vzešla asi primárně z toho, že jsme kamarádi. Máme stejně staré děti, docela často se vídáme. Martin chtěl tu desku udělat tak, aby byla zprodukovaná vlastně co nejméně. A k tomu jsem se jako „neproducent“ ideálně hodil.
Hodně si vás pochvaloval.
On by totiž chtěl hrát v Lufťácích. Néé, já si to taky moc užil, on měl totiž jasnou vizi. Věděl moc dobře, proč to celé dělá. Měl jasná témata a písničky skoro hotové. Přál si, aby deska zněla dost syrově. Má role byla vyhladit pár detailů a něco sem tam pošolíchat. V nějaké recenzi vyšlo, že výsledek je tak trochu jako demáč. Mám ale pocit, že to je vlastně to, co jsme chtěli. Vyumělkovaných silně zprodukovaných desek je, při vší úctě k nim, všude dost. Martin chtěl obyčejné písničky, vlastně jako kdyby byly hrané naživo. Ani je snad dokonce nechtěl původně publikovat. Teď jich je plný internet, ale on je nahrával primárně sám pro sebe a možná tak trochu pro svoje kamarády.
Martin Chobot měl dle Belka o písních pro album Pootevřené dveře jasnou představu.
Jak jste do jeho skladeb zasáhl?
Do určité míry jsem mu řemeslně pomohl s texty, nebo jsme řešili jejich vyznění. Některé jsem na první poslech špatně pochopil. Napoprvé jsem si myslel, že píseň To všechno z lásky je love song, vychází ale z opravdu hodně těžkých a temných věcí, které Martin v životě zažil. Takže jsme třeba hledali cestu, aby to vyznění fungovalo tak, jak Martin chtěl.
Přes tu temnotu to ale bylo dost příjemné nahrávání. Jezdil jsem za ním domů, on si chtěl všechno nahrát a nazpívat v klidu domácího studia. Částečně jsme pracovali i na dálku, protože si třeba kytary chtěl točit hlavně sám a v klidu. Je to introvert a stresař, přitom je to skvělý kytarista. Hraje neokázale, jednoduše, ale skvěle.
Mluvíte o svém přístupu jako o produkci-neprodukci – máte přesto z řad producentů nějaké vzory či mentory?
Vlastně ano, mám, od spousty lidí jsem měl možnost něco okoukat. Nejsem typ, který by úplně bedlivě sledoval, co kdo a jak produkoval ve světě, ale inspirovala mě spolupráce s lidmi, se kterými jsem se setkal a nahrával s nimi. Nějakou dobu jsem dělal ve studiu, které se dnes jmenuje Butter Music and Sound. Pracují v něm Viliam Béreš a Steve Walsh. Hodně se zde dělala hudba do reklam, zvuková postprodukce, ale i spousta hezké a zábavné muziky. Studio bylo (tedy na dálku) propojené s newyorskou pobočkou, kde mimochodem pracoval Brad Stratton. Spolupráce se všemi třemi byla velká škola řemesla. Steve je zabiják s brutálními zkušenostmi z amerických studií a Vilda je ten skutečný producent, který experimentuje, řeší detaily a je naprosto ponořený do muziky. Snad jsem tam pochytal nějaké praktické i kreativní zkušenosti. Párkrát jsem něco dělal i s Bradem, třeba na jedné věci pro Kláru Vytiskovou, a to bylo skvělé. Je mi moc líto, že to Brad zabalil takhle nečekaně a brzo…
Celkovým přístupem mě dost inspiruje, jak věci dělá Petr Ostrouchov. Nerad bych ho tím urazil, ale podle mě je svým způsobem taky takový producent-neproducent. Ne že by to neuměl udělat jinak, ale taky rád nechává věci spíš organicky plynout. Jde po podstatě a není tolik ponořený v technickém světě. Jeho způsob práce a přemýšlení mě baví. Určitě bych ale mohl zmínit víc lidí, to bych ale nesměl mít na tohle tak děravou hlavu…
Na albu Řeka Lenky Dusilové hraje Matěj Belko na baskytaru, elektrickou kytaru a klávesy.
Vraťme se prosím ještě k Michalu Ambrožovi…
Michalu Ambrožovi vděčím za hodně. Dlouho jsem s ním hrál a díky němu hraju i s Davidem Kollerem. Do těchto kruhů jsem se dostal coby klávesák znovuobnovené Hudby Praha. Díky hraní s Michalem jsem se seznámil s Davidem a ten si mě později od něj „půjčil“. Vím, že to je klišé, ale Michal byl opravdu legenda na slovo vzatá. Trochu bručoun to byl, ale primárně to byl chytrý a hodný chlap, který udělal hromadu skvělých písniček, textů. Jsem moc rád, že jsem se s ním mohl potkat…
Zmínil jste, že jste produkoval některé jeho písně.
Produkoval jsem ty, co jsem pro něj napsal. Kromě mixu měl člověk kontrolu nad celou písní.
U něj tohle fungovalo podobně jako u Davida – oba nechají své spoluhráče, ať dělají písničky, a pak si to tak „darwinovsky“ profiltrují dle svého. Nabízíš a oni si vezmou, co chtějí. Většinu písní pro Michala Ambrože jsem dělal v tandemu s kapelníkem, kytaristou a houslistou Radovanem Jelínkem, členem Jasné páky, dřív hrál také s Michalem v Divokém srdci.
Netajíte se tím, že je vám nejlépe v roli sidemana. Platí to tak stále i ve studiu?
Podobně. Ideální role je pro mě být nahrávající muzikant s možností do toho občas kecat. Být producent je vlastně dost nápor. Až teď jsem si uvědomil jak velký. Coby instrumentalista člověk většinou přijde do studia, nahraje si svůj part a jde si dát kafe. Nebo se alespoň soustředí „jen“ na jednu věc. Vlastně je to docela klid. Producent to ale musí řešit a hlídat všechno. Ale obojí má něco do sebe.
Neskáčou vám občas při produkování do hlavy klišé hodná Kumštu?
Jasně, je spousta klišé, která se používají, protože fungují. Určitě by se jejich stopy daly najít i v mé práci. Kdybych měl tohle sám v sobě blokovat, neudělám nic. My v Kumštu neříkáme jen věci, které by byly zavrženíhodné. Podle mě je dobré si uvědomit, že s takovými klišé pracuji, ale zavírat se jim nechci. To, že si z něčeho v Kumštu děláme prdel, neznamená automaticky, že tím opovrhujeme.
V souvislosti s tvorbou pořadu Kumšt jste prohlásil, že jste trochu generál, který nerad ustupuje ze své představy. Není to v roli producenta trochu na obtíž? Nemáte problém, když má kapela jinou představu?
To by možná lépe posoudili lidé, s nimiž jsem dělal, ale řekl bych, že když někdo má svou představu, problém s tím nemám. Umím se myslím napojit na to, co lidé chtějí. S lidmi, kteří vědí, co chtějí, se pracuje skvěle. Mnohem větší problém je, když žádnou představu nemají. Ještě to jde, když na rovinu řeknou, že nevědí, a je to na mně. S tím se pracovat dá. Nejhorší je, když představa není, ale zároveň je přítomna touha řídit. S tím si neumím poradit a cítím se najednou ve studiu úplně bezradný. Tohle nastává většinou ve chvíli, kdy se ke slovu dostanou jiné věci než muzika. Dokud se bavíme o tvorbě, tak to jde.
Naučte se, jak udělat pořádné agro.
Jaké jiné věci?
Třeba nějaké osobní záležitosti, mlátící se ega v rámci kapely, se kterou pracuji. Zbytnělé ego sice občas bývá přirozená součást muzikantské duše, do určité míry je asi hnacím motorem, bez něhož to nejde, ale jakmile se ty konflikty moc rozhoupou, špatně se v tom pracuje. Neříkám, že mám sám sebe vždy zcela pod kontrolou, to by museli posoudit jiní. Na druhou stranu je pro mě docela zábava se s tím celým učit pracovat. Občas mám pocit, že hudební produkce je jistý druh psychoterapie. Možná, že kdybych si udělal terapeutický výcvik, bude se mi ve studiu hodně hodit.
Pokud nicméně nastane, že někdo neví, ale zároveň si nechce nechat poradit, je práce ve studiu zbytečná. Mám pak tendenci lidem nahrávání spíš rozmlouvat a myslím, že se mi to několikrát i povedlo. I když jsem se vlastně připravil o džob, párkrát jsem někomu doporučil, ať ještě netočí – ať se rozmyslí a ujasní si všechno podstatné, než zaplatí za studio a producenta.
Podílel jste se i na čerstvém albu Prettier Than You od The Atavists, že?
To byla spíš náhoda. S klukama jsme kamarádi a párkrát jsem s nimi hrál na basu. A jednou točili u Amáka a Adam Krofian mi napsal, že jsou na Vinohradech ve studiu, ať se stavím, že jsme se dlouho neviděli. Nakoupil jsem tašku piv a šel je pozdravit. Zrovna natáčeli klávesové party a už byl večer, tak v tom byli trochu zamotaní. A tak jsem taky něco zkusil. Nějaké backvokály jsme tam zkoušeli. No, a nakonec jsme tam jako smyslů zbavení běhali okolo páskového echa, krabiček a všelijakých čudlíků. A oni to nahráli a něco z toho se asi použilo. Takže mé kredity jsou vlastně spíš za to, že jsem za nimi přišel na mejdan.
S kým dalším jste v poslední době spolupracoval v pozici producenta?
V poslední době jsem dělal s několika mladými kapelami. Adventures, Home Office, Corpulent Provocateur. Sympatické party, moc mě to bavilo.
Zdá se mi, že děláte věci s lehkostí. Co je pro vás těžké?
Částečně jsem o tom už mluvil, ale obecně je pro mě docela těžké pracovat, když je někde úplný chaos. Nemám rád, když není jasné, proč se co dělá, kdo tomu velí, a když zkrátka nevidím před sebou konkrétní cíl. Sám nejsem velký systematik, ale do určité míry systém potřebuju. A je pro mě taky čím dál těžší dělat na věcech, kterým vnitřně moc nevěřím. V našem pořadu sice říkám, že aby byly #KŠEFTY, je občas potřeba #ZATNOUTZUBY, ale moje tělo mi to nedovoluje. Jsem hodně citlivý a často na tyhle věci reaguju psychosomaticky. Takže i kdybych chtěl ty zuby zatnout, čas od času moje tělo onemocní, abych se té věci zkrátka nemohl zúčastnit.
Jak tu už zaznělo, nedávný singl Davida Kollera jste napsal společně s Jendou Vávrou. Byl jste na některém ze songwriting campů, které pořádá?
Ano, na podzim jsem se zúčastnil! Tím se vlastně vracíme k první otázce – jaký byl můj hudební rok. Pro mě to byl totiž velmi zajímavý a silný zážitek. Sejde se čtyřicet muzikantů z celé Evropy, kteří jsou každé ráno rozděleni do skupinek, v nichž se v některých případech ti lidé nikdy dřív neviděli. Pak celý den spolu makají a tvoří a večer se pouští písničky, které vznikly. Každý den takhle vzniklo třeba deset písniček. Chápu, že ne každému to musí sedět, třeba brněnskou alternativní scénu bychom asi repertoárem ze songwriting campu nedoplnili, ale zejména v popu to funguje skvěle. Ale věřím, že to nemusí být takhle ohraničené, podle mě se tímto způsobem dá dělat leccos. Každý den vznikly fakt dotažené, dost dobré písničky. Hodně se tam o věcech přemýšlí a řeší se zároveň text, hudba a produkce. Forma s obsahem vzniká ruku v ruce.
Nevznikají takhle tak trochu prázdné písničky?
Pořád si myslím, že obsah je samozřejmě nejdůležitější, ale nejde si namlouvat, že forma důležitá není. A způsob, kdy to vzniká společně, mi sedí. Myslím si, že spousta lidí, kteří mají pocit, že to není dobrý způsob tvorby, by změnila názor, kdyby campy zažila.
Mě to bavilo. Extrémně mi to sedlo v tom, jak jsem říkal, že mám rád, když věci odsýpají, nerad se s nimi patlám. Není pro mě osobně tak důležité, jak přesně zní hi-hatka, pokud ta písnička jako taková funguje. Podstata věci na tom nestojí. A vlastně se tak snažím fungovat obecně. Když například točím kytaru, rád nahrávám tak, aby to rovnou bylo hotové. A někdy se spletu a je tam třeba nějakého efektu moc, tak to holt předělám. Mám ale rád limitace, když udělám nějaké rozhodnutí, moc ho nepřehodnocuji. Na tom campu člověk takhle fungovat vlastně musí, proto mi to sedlo.
A ano, asi mohou vzniknout i dost prázdné písničky. Ale ty vznikají ve velkém i mimo songwriting camp, ne? Camp je myslím dobrá platforma pro to, aby se člověk opravdu soustředil a něco vyplodil. A i kdyby byla nakonec dobrá jen jedna z písniček, co tam za ty tři dny člověk udělá, tak to myslím není špatné skóre.
Cítil jste velký přínos zahraničních hostů songwriting campu?
Jasně. Jezdí tam velcí bouráci. Muzikanti a producenti, u kterých jsem nevěřil vlastním očím a uším, jak rychle a dobře pracují. Zdráhám se říkat, že za hranicemi je to za každou cenu lepší, ale je fakt, že úroveň zúčastněných byla velmi vysoká. Zároveň ale nutno dodat, že tam byli i čeští producenti, kteří jsou skvělí. Jeden den jsem byl ve skupině s Ronym Janečkem, byl tam Filip Vlček, což jsou taky střelci. Nebo jsem byl v partě s Maellou, rovněž výtečnou songwriterkou.
Má pro české umělce smysl producent ze zahraničí?
Určitě je ve světě – tedy zejména v západním – větší konkurence a tradice. Lidi nevězeli za železnou oponou, byli v kontaktu se světem celou dobu, co existuje rocková nebo popová hudba. U nás jsme byli brždění a věci vznikaly víc na koleně. Takže ano, na Západě je v jistém smyslu výš nastavená laťka, ale myslím si, že dobře odvedená práce na tom nestojí. Producent z Ameriky může pomoct s řemeslem, ale co se obsahu písničky týká, je úplně jedno, z jaké člověk pochází země. Domnívám se, že pokud pracujeme s českým textem, může ti český producent pomoct daleko víc. Možná je to i tím, že jsem syn textaře (Tomáše Belka, textaře a saxofonisty ze Sta zvířat, s nimiž Matěj příležitostně hrával), ale prostě trvám na tom, že slova jsou hodně důležitá. No a jakmile někdo textu nerozumí, z podstaty je handicapovaný písničce na téhle úrovni pomáhat. Znám tolik dobrých muzikantů a producentů tady, že neujíždím na zahraničních jménech.
A co v roce 2023, na co se nejvíc těšíte?
Těším se, až začneme naplno hrát s Tata Bojs a začneme pracovat na desce. Mají to letos v plánu a tvrdí, že chtějí, abych u toho byl. Davidu Kollerovi vyjde deska a na jaro se chystá šňůra, kterou si s nimi ještě dám. Březen, duben, květen. Třeba v Jazz Docku budeme hrát pětkrát za sebou. Taky chystáme s Lufťákama velký koncert, tak to je asi největší věc…
Lufťáci aneb Buřtík v srdci
Krátce před Vánoci bylo v dejvické Klubovně k vidění podivuhodné uskupení. Matěj Belko s akustickou kytarou a Petr Šťastný, Belkův kolega z Kumštu a kytarista Anny K, bubeník David Landštof, další bubeník Martin Kopřiva hrající na kytaru, Adam Krofian z The Atavists, Kuba Červinka, kytarista ze Sta zvířat, zde přítomen s baskytarou. Na banjo hrál saxofonista z Vltavy Ondřej Klímek a konferenciérem koncertu byl Jenda Vávra v roli Petra Novotného z Fešáků. „Se superskupinou Lufťáci hrajeme, co nás napadne. Máme s sebou zpěvníky a iPad s akordy a valíme především trampské písničky. Jsme folková kapela z Prahy. V rideru máme chalupářské prkénko, kde musí být salám, buřtíky a eidam třicítka. Jsme autentičtí folkáči,“ rozzáří se Matěj Belko při dotazu na nový projekt. „Měli jsme již tři koncerty a myslím, že už jsme se stihli dostat do zlatého fondu české hudby. Další hraní domlouváme v O2 areně. Asi to nebude v hlavním sále, ale třeba v garáži. Na plakátu ale bude O2 arena,“ říká sebejistě. Zajímám se, jestli mají Lufťáci i nějakou autorskou tvorbu. „Máme! Máme singl, dnes už v podstatě legendární. Jmenuje se Buřtík v srdci. Je to natolik silná písnička, že už není třeba hrát další vlastní,“ svěřuje se multiinstrumentalista, jenž v ostatních kapelách hraje především na klávesy či baskytaru.
„Dlouho jsem chtěl folkovou kapelu, koupil jsem si totiž dobrou akustickou kytaru a řešil, jak ji využít, abych si odůvodnil její existenci v mé sbírce,“ vysvětluje Belko genezi Lufťáků, jejichž vznik se pojí i k místu zvanému Dvorek, který se nachází v pražských Kobylisích. „Je tam pódium, na němž je pivní set. Tam jsme chtěli hrát. A pak se to nabalovalo. Vždycky se o nás někdo dozví a napíše, že s námi chce hrát. Tak projde bezpečnostní prověrkou a může se přidat. Za členství v kapele se ovšem tvrdě platí. Buřtíkama a gothajem. Je to otevřené společenství, ale nebereme kohokoli. Jde vlastně spíš o trochu elitářskou záležitost. Kapela je pro nás, co jsme absolutní elita, ale zároveň skromní a v pohodě,“ uzavírá vyprávění o žhavém budoucím fenoménu jeho zakladatel Matěj Belko.