Redakční kolega wlado nám před odjezdem do Anglie připravil doporučení, co na Glastonbury stojí za vidění. Mezi jinými doporučoval americkou skupinu Mannequin Pussy. Konkrétně nám napsal: „Ta kapela má debilní název, ale je skvělá – naživo prej umí“. Pokud wlado něco doporučí, tak většinou opravdu moc nepřemýšlíte a jdete se na to podívat, protože věříte, že to fakt bude dobrý. A bylo.
Dokonalost vzteklých Mannequin Pussy
Mannequin Pussy, kapela vedená extravagantní zpěvačkou a kytaristkou Marisou "Missy" Dabice, zahráli songy ze všech svých alb, ale převážná část setu obsahovala i skladby z letošního, mimochodem velmi povedeného, alba I Got Heaven. Set byl sestaven tak, aby začal přímočařejšími, tanečnějšími songy, a pomalu jistě stupňoval intenzitu koncertu až do závěrečného uvolnění energie a vzteku na rozbitý a nenapravitelný svět.
Po odehrání několika songů si Dabice našla hned chvilku, aby důrazně zkritizovala stanici BBC za to, že je ve svém vysílání a ve svých playlistech označuje jako Mannequin P.
„Musím se přiznat, že mám teď na vaši zemi trochu pifku. Zdá se, že ze všech zemí světa má Velká Británie z nějakého důvodu obrovský problém s názvem naší kapely. BBC, vím, že se díváte! Jsem tady zlatíčka, a musím vám něco říct. Náš název není Mannequin P, ale Mannequin Pussy!“ pálila Dabice do davu a stále pokračovala. „Myslím, že skutečný problém může být jen v tom, že je vám to slovo nepříjemné. Ale z jakého důvodu? Proto bych ráda využila této chvíle, abychom se vám řádně představili. Jsme Mannequin Pussy!“ načež začal dav hlasitě křičet slovo „Pussy“ a koncert pokračoval.
Mannequin Pussy objektivem Marka Reinohy.
Jeho středobodem byla právě frontwoman, která na sebe strhávala pozornost svým energický zpěvem a tancem. Co se týče právě zpěvu, tak bylo skvělé sledovat, jak se jí daří balancovat mezi intimním melodickým vokálem v pomalejších písních a ječákem v rychlých, výbušných a hlasitých partech. Zbytek kapely, tedy chladná kytaristka Maxine Steen a baskytarista Colins "Bear" Regisford, zůstávali po celou dobu stoičtí, čímž umocňovali kontrastní atmosféru celého vystoupení.
Ta kapela přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout. Ve Woodsies stanu prokázala, že je jednou z nejzajímavějších rockových kapel současnosti. A mně dala pocit, že jsem zažil něco jiného a opravdu silného.
Suverénní The Last Dinner Party
Na festivalu Metronome Prague jsem letos nebyl, takže jsem se na londýnskou pětici The Last Dinner Party, na kterou se pějí ódy, vypravil na sluncem rozpálenou a zcela zaplněnou plochu před Other Stage tady na Glastonbury. A je fascinující, že i když se dámy daly dohromady teprve před třemi lety, tak včera opanovaly druhé největší pódium na Glastonbury a uchvátily odhadem více než desetitisícový dav.
Do sebevědomého vystoupení dala kapela všechno. The Last Dinner Party na pódium nastoupily v tradiční bláznivě barokní stylizaci a odstartovaly set písněmi Burn Alive a Caesar on a TV Screen. Další průběh následně prozradil, že vedle vedle hitů jako The Feminine Urge a Beautiful Boy, skupina prezentovala také dvě debutové skladby Second Best a The Killer.
Bylo zřejmé, že muzikantky neúnavným koncertováním získaly značné zkušenosti. Byl to opravdu krásný koncert kytarového barokně teatrálního popu, kterému vévodila frontmanka Abigail Morris svým hvězdným výkonem.
Kdyby se ten koncert konal někde jinde než na Glastonbury, tak bych hodně těžko hledal něco, co bych mu mohl vytknout. Ale musím konstatovat, že tady tomu něco zkrátka chybělo. Takový ten „Glasto moment“, při kterém se přirozeně spojí muzika, davová energie a slunečné počasí v nějakém tajemném somersetském poměru, který z koncertu dělá větší zážitek. To v případě The Last Dinner Party bohužel nestalo. Nevím proč, ale přičítám to tomu, že v jejich setu je více pomalých náladových balad, které mají tendenci publikum ukolébat než vyložených energických bangerů.
The Last Dinner Party.
Nicméně The Last Dinner Party jsou fantastická a vzrušující kapela. A jak už jsem psal výše, zahrála opravdu krásný koncert, který jsem si bezezbytku užil.
Úchvatná smršť s Yard Act
Kapelu Yard Act z Leedsu jsem (také na doporučení wlada) objevil v roce 2022 na festivalu Rock for People. Od té doby ji mám rád a její muziku si často pouštím. Navíc letos vydala album Where's My Utopia?, které ve svém vlastním žebřícku řadím mezi nejlepší letošní alba, ne-li na jeho úplný vrchol. Takže jsem na vystoupení těchto mistrů v zachycování absurdity moderního života zabalené do uchu lahodících melodií hodně těšil.
Šel jsem tedy do ne úplně zaplněného Woodsies stanu rovnou do pitu pod pódiem, připraven fotit první tři songy. Kapela naběhla na pódium v čele se zpěvákem Jamesem Smithem a spustila song Fixer Upper. Tím začal vysokooktanový set plný groovů a tanečních breaků, a já věděl, že jsem na úplně jiné skupině než tehdy na Rock for People.
Od prvních tónů mě posadili na zadek a to takovým způsobem, že jsem chvílemi zapomínal fotit. Slyšet songy Yard Act naživo byla čistá radost. Ta energie, která je patrná už na nahrávkách, se naživo zmnohonásobila. Šílená kytarová sóla, mistrovsky melodické basové linky, sebevědomě přesné bicí a nad tím vášnivý a charismatický James Smith, kterého vokálně podporovaly dvě vokalistky, jejichž nakažlivá energie a synchronizované choreografie přiměly celý stan k tanci. Jako specialního hosta si kapela pozvala Katy J Person, která si prišla zazpívat jejich společnou skladbu When The Laughter Stops.
Byl to nezapomenutelný koncert, úchvatná smršť čistého hudebního šílenství. Ze stanu jsem odcházel s úsměvem od ucha k uchu a vědomím, že jsem zažil jeden z nejlepších koncertů letošního Glasta. Fontaines D.C. prominou, ale urcitě lepší než ten jejich včera.
Yard Act.