Na obřím festivalu Glastonbury se toho dá hodně vidět, ale také hodně minout. Cesty redakční výpravy časopisu Headliner se proto na letošním ročníku rozdělily, abychom vám toho zprostředkovali co nejvíce. Ze sobotního programu přinášíme střípky zážitků pohledem vydavatele Danyho Stejskala, který zamířil na headlinery Coldplay, Keane i legendu country Alberta Lee.
Sobotní pochyby
Druhý den festivalu je doslova zalitý sluncem. Je tady vedro jak v Pásmu Gazy. Militantní umělci pobíhají po podiu s palestinskymi vlajkami a meldují v podstatě nesmysly. Zjednodušování konfliktu a jednostranný pohled na situaci ničemu neprospívá, jen prohlubuje tu propast. Na festival jako je tenhle, který chce smiřovat, to nepatří. Jak si mám vykládat, že kapela, která bojuje za práva LGBT+ zároveň obhajuje zemi, kde všechny tyhle lidi vraždí? Přijde vám normální mávat na hudebním festivalu vlajkou, když právě palestinský Hamás konflikt začal střílením, únosy a znásilňováním na podobné hudební akci v negevské poušti? Jděte na Glastonbury do prdele s Palestinou, říkám si, pojďme se tady věnovat hudbě, umění, cirkusu…
High Vis
Obyčejný rock and roll ovlivněný všemi styly co vás napadnou. Je to správně nasraný, má to energii, na nic si to nehraje. Tahle partička z Londýna hraje na Woodsies ten nejlepší mix britského punk rocku. Punková scéna v UK byla vždycky angažovaná, frontman se vyjádřil k Palestině ve smyslu ať skončí nelidský konflikt a vyzval lidi, ať přijdou k volbám. Sobota začala připomínat politický meeting.
Foto: Marek Reinoha
Kari Tsugi
Zašel jsem do baru pro pití a potkal jsem Kari Tsugi, kapelu co hraje od jazzu po karibik. Něco tak komplexního a barevného se málokdy vidí. Byla v tom obrovská radost z hraní. Tipuju je na studenty z hudebky. Doufám, že tohle ještě někdy uslyším, protože jsem stihnul jenom závěr a hodně se mi to líbilo.
Mannequin Pussy
Jemný vokál, kterému není moc rozumět, střídaný s expresivním projevem. Moc to nehraje, zvuk zvící koule. Na mě příliš alternativní underground, ale svoje posluchače to má, stan na Woodsies je plný. Nejde z toho energie a je to hodně na sílu. V malém klubu to bude řádit, ale tady je to vlastně nuda. Místo politických prohlášeni se hodně mluvilo o kráse frndy, jak ostatně napovídá název kapely.
Foto: Marek Reinoha
Cyndi Lauper
Je to pro mě spíš zklamání. Kapela hraje bezvadně, ale Cyndi Lauper mě zpěvem moc nepřesvědčila, že svoje chystané turné odjede v plné hlasové dispozici. Čas nezastavíš. Taky jsem trochu zapomněl, že to vlastně kromě několika osvědčených hitů už ve své době byla trochu podivná alternativa. Ale Pyramid Stage je plná, Britové tuhle podivnou starou paní evidentně milují. Uvidíme ji v Praze v roce 2025.
Fun Lovin Crime Writers
S britskou hudební pečlivostí a láskou ke starým flákům se tady jede jeden hit za druhým, třeba Saturday, Saturday, nebo Paperback Writer a mnoho dalších. Kapela si umí dělat legraci z aranží i ze sebe, je to prostě příjemně strávených 40 minut na Acoustic stage. Lidi si tu chtějí zazpívat a zablbnout jen tak. Tihle chlapíci sem za tímto účelem přinesli třeba The Clash nebo Elvise Costella. I takováhle hudba je na velkém festivalu potřeba: když nechceš nic, je tohle nejlepší.
Albert Lee
Legenda country, rockabilly a opravdového rock and rollu. Albert Lee hrál snad s každým, kdo v britské hudbě něco opravdu znamená. Pravidelně se objevuje na kytarovém festivalu Crossroads Erica Claptona. Na Acoustic stage bylo plno. Fantastický set bohužel rušily problémy se zvukem, nicméně bylo to dokonalé, ať hrál na kytaru nebo piano. Jednu věc si střihnul se svým synem a vokální podpora v trojhlasech, kterou měl od svých spoluhráčů byla neskutečná. Pro mě koncert dne.
Keane, Bloc Party a Kasabian
Stihl jsem poslední tři songy Keane, úplně zaplněná Pyramid stage zpívala a tančila na jejich největší hit Somewhere Only We Know. Stejně tak fantastičtí Bloc Party pro změnu naplnili kompletně Other Stage. Kasabian, kteří tady hráli poprvé od roku 2014, kdy headlineovali festival, měli na Woodsies tak plno, že pořadatelé nakonec zavřeli přístupovou cestu. Všechny tři koncerty byly skvělé, pořádná nálož muziky a celý festival v pohybu mezi jednotlivými pódii. Tohle je Glastonbury!
Foto: Marek Reinoha
Coldplay
Na headlinera sobotního večera jsme si šli stoupnout už hodinu před začátkem, abychom měli dobrá místa. Více než 100 000 lidí je přece jenom dost na to, aby člověk nějaký ten flek urval. Coldplay jsou z hlediska show to nejlepší na planetě, co můžete dostat. Pyro efekty, lasery, druhé podium, samozřejmě svítící náramky. Daleko větší zážitek je, že jsou tady v Glastonbury doma, protože to, co se dělo v publiku, bylo neskutečné. Je jedno, jestli znáte Coldplay do detailu, od téhle chvíle umíte zpívat všechny písně, znáte všechny texty, protože to s vámi sdílí více než 100 000 lidí a vy jste najednou součástí něčeho většího.
Festival dal Coldplay před dvacetipěti lety příležitost, hráli tu v přehlídce talentů. Vychoval je, a oni mu za to letos poděkovali opravdu ve velkém. Stejně tak jako přáli zakladateli Michaelu Eavisovi všechno nejlepší k narozeninám, protože bez něj by nebylo Glastonbury.
Koncert měl mnoho hostů včetně Michaela J. Foxe, který inspiroval Chrise Martina k tomu, aby založil kapelu. Osobně bych ho zkrátil o dvacet minut, dvě hodiny je na festival opravdu hodně. Padla spousta hitů, stejně jako konfetů. A také důležité prohlášení: otočte se k pódiu, zvedněte ruce a 5 vteřin posílejte lásku. Můžete ji poslat komukoli. Můžete ji poslat své babičce, můžete ji poslat do Izraele, můžete ji poslat do Palestiny, můžete ji poslat do Myanmaru. Můžete ji poslat na Ukrajinu, můžete ji poslat do Ruska. Můžete ji poslat kamkoli – z Glastonbury „to“ můžete poslat do celého světa. Glastonbury je důkazem, že většina lidí se může shromáždit velmi mírumilovně se všemi různými vlajkami, všemi různými barvami, všemi různými pohlavími, sexualitou, věkem, vším a jen zpívat a bavit se a jíst zmrzlinu. Není třeba žádný boj, nic takového“.
Přesně takhle má vypadat prohlášení kapely. Make love no War. A zmrzlinu!
Foto: Profimedia