Mollo tvoří zpěvačka Lenka Molová, která je známá z folkové skupiny Hudba jedna báseň, a kytarista a textař Vojtěch Jindra, jenž hraje ve vícero kapelách. Spolu mají ještě formaci Lua, která ve své tvorbě čerpá z tradiční irské hudby. Jak mi Vojtěch Jindra prozradil, projekt Mollo vznikl asi před deseti lety trochu náhodou. „Já jsem tehdy přinesl do kapely jednu písničku v češtině, která se tam moc nehodila, a ostatní mě s ní poslali k šípku. Tak jsme si s Lenkou řekli, že ji uděláme spolu.“
Od toho prvního nápadu až k současné podobě kapely ale vedla dlouhá cesta plná hledání. Zkoušeli čistě folkové pojetí, elektronické verze i různé mezistupně. Vznikaly desítky demoverzí jediné skladby v různých podobách. „Obsah jsme měli celkem jasný, ale dlouho jsme nevěděli, jakou formou ho poslat ven,“ vzpomíná Vojtěch. „Nakonec nám hodně pomohl Boris Carloff, který do toho vnesl jasný pohled a pomohl nám se rozhodnout.“
Hudba dua Mollo vzniká z průniku intimní písničkářské výpovědi, moderní indie-popové produkce a současné elektroniky. Základem jsou české texty, často o složitých životních momentech, a silné melodie. Pod producentským dohledem Borise Carloffa získaly písně vrstevnatý tvar, v němž se křehkost akustických nástrojů organicky prolíná s elektronickými plochami, temnějšími vrstvami syntezátorů a studiovými experimenty. Výsledkem jsou písně, které si zachovávají přiznané drobné nedokonalosti a zvukovou špínu. V tom tkví jejich lidský rozměr. Většina skladeb vzniká ve Vojtěchově domácím studiu. „Když píšu text písně, melodie už v těch slovech nějak je. Málokdy napíšu text, který by nebyl spojený s konkrétní hudbou,“ říká. Potom do procesu vstupuje Lenka a společně skladbu dotvářejí to finální formy.
Debutové album na sebe dalo dlouho čekat. Částečně za to mohl covid, ale nejen ten. „Lenka prožívala složité životní období, já hraju asi v šesti dalších kapelách, snažím se muzikou živit a dělám ještě další práci. Prostě toho bylo hodně,“ řekl mi Vojtěch a sám přiznal, že roli hrály i pochybnosti, jestli má celé snažení vůbec smysl.
Dnes je však s výsledkem spokojený. „Když si uvědomím, že je to debutová deska, tak bych na ní vlastně nic zásadního neměnil. Samozřejmě vidím spoustu nedostatků, ale po letech v muzice jsem dospěl k tomu, že některé nedokonalosti jsou vlastně plus. Dělají hudbu lidskou.“
Na koncertních pódiích dvojici doplňuje ještě bubeník Vítězslav Patočka, který citlivě kombinuje akustickou bicí soupravu s elektronikou. „Víťa hraje na hybridní akusticko-elektronickou soupravu a využívá samplery se zvuky, které jsme vytvořili během studiové práce. Nejde ale o pouštění předem připravených smyček, všechny elektronické party skutečně hraje naživo a kombinuje je s klasickou bicí soupravou. Právě díky němu dostávají koncerty větší energii a živost,“ vysvětluje Vojtěch. Přesto mají koncertních zkušeností zatím poměrně málo.
Křest alba v pražském Café V lese byl jedním z prvních jejich větších vystoupení. Vojtěch si ho však pochvaluje: „Bylo tam asi šedesát nebo sedmdesát lidí a reakce mě překvapily. Lidé nám pak psali, že se jich ty písničky niterně dotkly. Takové reakce jsem u jiných projektů moc nezažil.“ Velkou roli v tom podle něj hraje čeština. Přestože vystudoval český jazyk a literaturu, trvalo mu dlouho, než začal psát vlastní písně právě česky. „Dřív jsem se pohyboval hlavně kolem keltské hudby, etna a různých tradičních žánrů. Miluju je, ale postupně jsem měl pocit, že si na pódiu nasazuju masku. Tahle kapela vznikla i z potřeby mluvit víc za sebe.“ Právě texty jsou jedním z nejsilnějších prvků projektu. Ačkoli je píše Vojtěch a zpívá Lenka, nepůsobí jako cizí výpověď. Naopak znějí, jako by byly její vlastní. „Hodně se bavíme o tom, co prožívá ona, ale zároveň vycházím i ze svých zkušeností. Nějak se mi v těch textech podařilo najít naši společnou řeč. Takže ona má pocit, že ty texty mluví za ni, a já mám pocit, že fungují právě proto.“
Do budoucna nemá kapela žádné velkolepé plány. Cíl je vlastně poměrně jednoduchý. Hrát. Chtějí co nejvíce koncertovat na smysluplných akcích. A také pracují na dalším albu. Jak bude znít, zatím není jasné. Může se stát, že se na něm Mollo posunou více k folku. „Možná bude mnohem víc připomínat způsob, jakým ty písničky vznikají. Tedy akustickou kytaru, papír a pero. Ale může to dopadnout úplně jinak.“ Právě jejich neochota uzavírat se do jedné škatulky je dnes největší výhodou a současně i nevýhodou kapely Mollo. Pro folkové publikum by mohli být elektroničtí a pro mainstream zase příliš alternativní. Přesto věřím, že si na tuzemské scéně své místo najdou. Nejen díky hudbě, ale i díky autenticitě, která za ní stojí.