Mimo hlavní scény se vydávám buď proto, abych se zašel podívat na něco, co mám už rád, nebo abych si pro sebe třeba něco zajímavého nového objevil. Několik koncertů na menších až malých podiích jsem samozřejmě navštívil i ve středu a ve čtvrtek. A následující jsem pro vás vybral.
Multikulturní dravost Eccy Vandal
Na vystoupení Eccy Vandal narozené v Jižní Africe a usazené v Melbourne jsem byl hodně zvědavý, protože ji předcházela pověst jednoho z nejvíce elektrizujících jmen současné alternativní scény. A dostal jsem víc, než jsem čekal. Od prvních vteřin, kdy se objevila na pódiu ČT Art Stage, bylo jasné že tato drobná dívka v sobě skrývá neskutečnou sílu. Její dravý vokální projev, podpořený jazzovou precizností hlasu i chaotickou energií fungoval skvěle jak v intimnějších polohách, tak v totálních výbuších nezkrotné energie. Doprovázena dvěma spoluhráči předvedla žánrový koktejl, ve kterém se surový punkový drive přirozeně mísí s hip-hopovou úderností a nekompromisní elektronikou. Materiál z aktuálního alba naživo funguje ještě lépe než na desce. Bylo to výborné vystoupení, které bylo nekompromisní odpovědí na otázku proč se Ecca Vandal stala z klubové senzace jednou z nejžádanějších koncertních akvizic současnosti.
Latinskoamerická horečka, Néstor Alvarez & Original Gravity Allstars
Je skvělé, že Rock for People zařazuje mezi záplavu hlasitých kytar i vystoupení tak trochu z jiného světa. Jedním z nich byl koncert Néstora Alvareze a jeho Allstars. Jde o projekt britského producenta Neila Andersona, který pod tímto jménem oslavuje radost z latinskoamerických rytmů, boogaloo a soulu. Jejich set na Ecoflow Stage působil v upršené středě jako sluníčko deroucí se skrze zamračenou oblohu. Sledovat tuto sestavu výborných muzikantů bylo jako listovat sbírkou vinylových desek z poloviny 60. let. Poctivé perkuse, řízná dechová sekce a nakažlivý groove, který nutil k tanci. Bylo to skvělé, autentické, tak akorát špinavé, ale hlavně hravé a nesmírně osvěžující vystoupení. Byla to navíc jasná ukázka toho, že i malé zákoutí velkého rockového festivalu lze proměnit v zakouřený latino-funkový klub někde v Jižní Americe.
Postpunková vichřice Gurriers
Irské post-punkery Gurriers mám rád a už jsem je několikrát naživo zažil. Nemohl jsem si tedy nechat ujít jejich set na Petr Svoboda Stage. Zaplněný stan dostal neúprosnou nálož explozivního hluku generovaného energickým noise-rockem, drsnými vokály, křičícími kytarami a dunící rytmikou, občas zjemněného shoegazem načichlými pasážemi. A samozřejmě úsečné, téměř bojovné vokály Dana Hoffa. Gurriers Hradci králové předvedli, že jejich síla tkví v naprosté koncentraci, špinavém zvuku a schopnosti přetavit společenskou frustraci do podoby pulzujících katarzních songů. Irové prostě ty nasrané kytary umí.
Poctivý bordel Die Spitz
Texaskou čtveřici Die Spitz předcházela pověst kapely, kterou „musíte vidět naživo“. Reporty z jejich koncertů často vyzdvihují kytarovou agresivitu potkávající se s nespoutaným projevem. Zašel jsem se na ně tedy do stanu E2 Stage podívat. Holky do publika nasázely energickou muziku oscilující mezi grungem, punkem a metalem, postavenou na zkreslených, špinavých kytarových riffech a hutné rytmice. Hlavní devizou vystoupení byla jejich schopnost propojovat punkovou přímočarost s až metalovou technickou precizností, což vytvářelo patřičný zvukový tlak. Bylo to nekompromisní, hlasité a byl to zkrátka poctivý bordel. Přesto jsem možná čekal něco víc, něco jako tu pověstnou třešničku, která by to posunula k dokonalosti. Snad o kapku více syrové autenticity nebo přirozeného nadhledu, který by koncertu dodal ten správný punc uvěřitelnosti.
Wóďa a Dekorace, písničkářská upřímnost s kapelním nábojem
I ve čtvrtek Pokud bylo na Rock for People možné uniknout ze zajetí kytarových stěn. Jedním takovým byl koncert písničkáře Wóďi s jeho kapelou Dekorace. Wóďa vsází na poctivý autorský přístup a osobitou městskou poetiku, kterou kapela doplňuje o další hudební vrstvy, dodávající písním potřebný folk-rockový drajv. Wóďa a Dekorace na pódiu působili jako sehraná parta, která si hraní vyloženě užívá, a právě tou radostí a upřímností zpříjemnili čtvrteční podvečer nejen mně, ale i všem, kteří si je přišli k malé Ecoflow Stage poslechnout a na chvíli si odpočinout od hluku okolních pódií.
Osamocený král Barns Courtney
Barns Courtney se na Rock for People představil již v roce 2024, ale letos si s sebou nepřivezl kapelu. Na Petr Svoboda Stage představil svou verzi Unplugged Solo Sessions. Přestože je znám svým divokým projevem kapelou za zády, tak na RfP prokázal že k tomu, aby ovládl festivalové podium za sebou žádné muzikanty nepotřebuje. Stačila mu jedna akustická kytara, jeho nezaměnitelný chraplák a charisma, které by mohl rozdávat. I takto sólo dokázal svoje vystoupení přetavit v čistý rockový adrenalin. Až jsem chvílemi zapomínal, že na tom pódiu stojí sám. Musím se přiznat, že mě jeho skladby v akustickém podání bavili ještě víc než než s plnou sestavou. Mnohem lépe v nich totiž vynikla naléhavost jeho vokálu a skladatelská šikovnost, přičemž nic neztratily ze své původní údernosti. Byl to zkrátka skvělý koncert.
