„Dnes nás opustil Jim Čert. Měli jsme se rádi, a tak se na sebe znovu můžeme těšit,“ uvedl bez dalších podrobností na svém Facebooku kněz Ladislav Heryán.
Jim Čert, vlastním jménem František Horáček, patřil k pozoruhodným úkazům českého undergroundu 80. let. Než vstoupil do veřejného povědomí jako písničkář, akordeonista a výrazná osobnost nezávislé hudební scény, měl za sebou formální hudební výuku a vyučil se soustružníkem. Jeho písně v sobě měly od začátku nezpochybnitelnou sílu.
„Jak se člověk dostane k tomu, že napíše první písničku? Ale jednoduše. To mi bylo třináct nebo čtrnáct a trochu jsem se zvrhnul. Hrál jsem furt v hudebce, dokonce jsem dojížděl do Chrudimi na slepeckou konzervatoř, hrával valčíky, ale byl jsem proti ostatním asi moc svéráznej. To díky tátovi, kterej mě odjakživa ved´ k samostanýmu, vlastnímu a osobitýmu myšlení,“ vzpomínal na svoje začátky pro časopis Tři veteráni, který vycházel jako příloha Headlineru. "Četl jsem tehdy Osadu Havranů od Štorcha moc mě zajímalo, jak by asi zněla jejich totémová píseň. Slova tam Štorch měl, zkusil jsem to a tu písničku hraju dodnes."
V repertoáru Čerta se vedle původních balad a hospodských songů objevovala i zhudebněná poezie – od Bohuslava Reynka přes Andreje Stankoviče až po J. R. R. Tolkiena, jehož svět Středozemě zpracoval na tematickém albu Písně Středozemě.
O tom, že s harmonikou lze zpívat i poezii přesvědčil i docela jinak naladěné publikum Fungovalo mu to i mezi pijáckými písněmi. „Reynka na tahací harmoniku a ještě k tomu po hospodách! Co já jsem toho slyšel proti harmonice! Kolikrát jsem zaslech´, jak nějaký bigbíti se tý mý fňukně vysmívali – a stejně nakonec zpívali s ní nebo alespoň zbožně naslouchali. Vžycky jsem tu jejich strunu vyhmát´. Vždyť znám tolik písniček a některou z nich je naučit musím. Pak už to jde samo. Přece nezáleží na nástroji, ale na tom, co skrz něj chci lidem říct. Hlavní je, abych zpíval ze srdce, abych mluvil za ně, abych jim řekl i ty nejobyčejnější věci, který je napadaj, ale který se bojej říct nahlas,“ vzpomínal pro Tři veterány.
Čertova hudba patřila v době normalizace k neoficiální kultuře – hrával ve venkovských hospodách, na neformálních akcích a setkáních undergroundových komunit. Teprve v roce 1988 se mu podařilo vystoupit poprvé oficiálně na folkovém festivalu v Lipnici nad Sázavou, kde se ocitl na stejném pódiu jako Václav Havel, jen těsně před pádem komunistického režimu.
V dějinách české hudby ale nakonec zůstal zapsán jako silně polarizující postava kvůli své spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, která na něj „praskla“ po Sametové revoluci. Archivní materiály ukazují, že spolupráci podepsal v roce 1979 pod krycím jménem „Akord“, později „Homér“, a byl veden v jejím svazku až do roku 1989. V rámci této činnosti poskytl informace, které měly konkrétní důsledky – například udání, jež vedlo k osmnáctiměsíčnímu věznění studenta a pozdějšího kameramana Michala Hýbka. Byl jedním z těch, kteří „udávali za peníze“.
Veřejně se o tom hádal mimojiné i s ikonou undergroundu – Mejlou Hlavsou z Plastic People, před kterým se snažil své počínání obhájit.
„Mejlo, já jsem ten režim nenáviděl stejně jako ty a na rozdíl od tebe jsem žil v zapadlé vesnici. Absolvoval jsem tu dobu sám, sólově písničkami, a nebyl jsme obklopen skupinou stejně smýšlejících muzikantů jako ty. Něco jiného je, když jsi byl v Praze, kde se žilo jinak a kde jsi měl svoje zázemí a mohl jsi zapadnout mezi mraky přátel. Když vás sebrali, tak jsi věděl, že v tom nejsi sám. V té době jsem si odpracovával v Transportě výuční list, takže jsem byl přímo pod dohledem soudruhů v práci. Byla to prokletá doba," napsal ve veřejném dopise, kde se za svoje činy omlouval. "Mě dostali sólově s papírem plným udání, zjevně od mých kamarádů, a výhrůžkou kriminálu za věci běžné v té době, jako pobuřování, výtržnictví, hanobení hlavy státu a další. Na rozdíl od tebe jsem neměl nikoho, o koho bych se mohl opřít. Byl jsem v tom prostě sám a už nikomu kolem sebe jsem nevěřil, přestože jsme spolu chodili do hospod. Tehdy jsem si hlupák myslel, že když to estébákům podepíšu, že se dozvím, kdo mě prásk. Takže těžká paranoia.“
Další omluvu s projevením lítosti všem, kterým ublížil, poslal Čert do médií v roce 2007 na popud Ivana Martina Jirouse. „Co se stalo, nelze odestát. Nikdy nemůžu napravit, co jsem způsobil. Přesto věřte, že se o to pokouším každý den,“ napsal v ní
Jistého rozhřešení se dočkal právě až od Magora, který řekl: „Tohle si musej lidi srovnat sami se svým svědomím. Já tady nejsem od toho, abych někoho soudil. My katolíci pevně věříme ve dva druhy trestů – věčné a časné. Časné jsou ty, kdy už za života můžeš odpykat něco, co by tě potkalo po smrti. Jim si vybírá své tresty tímto způsobem.“
Po roce 1989 Čert z hudebního světa neodešel. V Kalifornii spoluzaložil se slavnou bubenickou legendou Jaroslavem Ernem Šedivým kapelu Life After Life, která si ve své době vybudovala slušné renomé na alternativní scéně a vydala své dvě desky u nezávislé gramofirmy Alternative Tentacles, kterou vlastní Jello Biafra.
U nás své desky vydával u Indies Records. V posledních letech života se stáhl, koncertoval jen příležitostně a věnoval se bylinkářství. „Ať byl v osmdesátých letech Jim takový nebo makový, z jeho písní promlouvá jakési boží vnuknutí. A to existuje bez ohledu na lidské skořápce, která ho předává ostatním,“ napsal o něm Josef Vlček v seriálu Držkaři.