Album Roots dodnes symbolicky zakončuje onu nejslavnější éru kapely, která navždy změnila vnímání tvrdé muziky. A to nejen v Latinské Americe. Důkaz? Slogan „Roots, Bloody Roots!“, který umí díky úvodní písni alba zařvat celý metalový svět. Sepultura se s ní v roce 1996 definitivně zapsala jako jeden z brazilských metalových pionýrů a otců latinskoamerického metalu. A mezi ty vůbec nejzásadnější metalové kapely, které dokázaly žánr posunout. Někteří k nim vzhlíží jako k ústřední figuře druhé vlny thrash metalu přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jiní ji obdivují za krvavé odhodlání přetavit metal v něco nového. A právě to všechno odráží zejména album Roots, jehož úspěch v době vydání vůbec nikdo nepředpokládal.
Roots se nakonec stalo komerčně nejúspěšnějším albem v historii kapely, přičemž dodnes zní neuvěřitelně živě a autenticky. Představte si jakousi podivnou směsici groove metalu, nu metalu, hardcore punku a domorodé hudby z amazonských pralesů. Jenomže výsledkem nebyl podivný mišmaš, nýbrž naprosto ucelená, a především nesmírně živelná muzika s multikulturním a společenskokritickým přesahem.
O produkci desky se postaral Ross Robinson, který stál třeba u zrodu prvních nahrávek pozdějších velikánů Korn – metalový objevitel, zvukový inovátor a hlavně člověk, který z kapel dokázal vytřískat maximum. Zároveň s nahráváním alba výrazně pomohl slavný brazilský perkusista Carlinhos Brown, jenž byl schopen nahrávce dodat všemožné zvuky domorodých nástrojů a bubnů. I proto zní šesté řadové album Sepultury naprosto jinak než zbytek diskografie. Pro jeho realizaci musela kapela mimo jiné podstoupit i poněkud bláznivý výlet do amazonské džungle.
Zrození z odporu
Ale pojďme hezky od začátku. Vztah Sepultury vůči vlastním kořenům a indiánské kultuře totiž mohli fanoušci pochytit už na předchozí, rovněž velmi oblíbené a úspěšné desce Chaos A.D. (1993). Prapodivné tribální rytmy se zde totiž objevují v instrumentální skladbě Kaiowas, jež na první poslech vypadává z konceptu této ostré thrashmetalové desky. Tenhle experiment si ovšem frontman skupiny Max Cavalera a celá jeho Sepultura nevycucali jen tak z prstu.
Chaos A.D. byla nahrávkou, na které do značné míry vyeskalovala agrese a odmítavý postoj Sepultury vůči tehdejšímu establishmentu, válečným tyraniím a v neposlední řadě také sociální politice. Sám Max Cavalera v roce vydání desky také založil společně s Angličanem Alexem Newportem projekt Nailbomb – ještě extrémnější metalovou drtičku, s níž nahrál jedinou studiovou desku Point Blank (1993), která ještě ostřejším způsobem kritizovala společnost, politiku či náboženství.
Nebylo tedy až tak překvapivé, že se Cavalera společně se svým bratrem, bubeníkem Igorem, kytaristou Andreasem Kisserem a basákem Paulem Pintem Júniorem rozhodli pro šestou studiovou desku připravit zcela nový koncept, který tentokrát nebude tak agresivní. Rozhodli se totiž oslavovat původní obyvatele Brazílie a zároveň poukázat na jejich vykořisťování a lhostejný přístup vlády vůči domorodým obyvatelům.
Kapela sama toužila po změně zvuku, zkrátka chtěla přinést světu něco nevšedního. Zásadním momentem pro samotného Maxe Cavaleru bylo zhlédnutí filmu At Play in the Fields of the Lord (Hráči na vinici Páně) z roku 1991. V něm totiž jeden z hlavních hrdinů (žoldák Tom Berenger) skáče pod vlivem halucinogenního dryáku z letadla přímo do džungle, kde se následně setkává s indiány, kteří jej považují za boha. „Při té scéně jsem dostal nápad na Roots… Pak už byl jen krok k další myšlence: Pojedeme do džungle a budeme nahrávat s domorodci.“
Hurá do džungle!
Album Roots se nahrávalo od října do prosince v roce 1995, přičemž hlavním místem pro natáčení se staly kalifornské Indigo Ranch Studios v Malibu. Cavalera se ve své autobiografii My Bloody Roots (2014) přiznal, že do studia přijížděl s některými připravenými demo nahrávkami, jež byly inspirované hudbou kmene Xavantes. K nahrávkám tohoto kmene se dostal díky Angele Pappianové – amazonské průvodkyni, kterou Cavalera mimo jiné požádal o několikadenní prohlídku a osobní seznámení s indiány. Bez toho by album Roots rozhodně nevzniklo.
„Napřed jsem si brousil zuby na spolupráci s drsným kmenem Caiapó – je známý nenávistí k bělochům. Podle Angely to byl ale nesmysl, v životě by nás k sobě nepustili. A ona by se k nim neodvážila, prý by ji zabili. Místo toho navrhla kmen Šavantů (Xavantes)… znala se s jejich náčelníkem jménem Cipasse.“
V průběhu natáčení tak nakonec došlo na Cavalerův vysněný výlet s akustickými nástroji do pralesů poblíž města Curibita, kde Sepultura společně s domorodci chtěla pro album nahrát kompletně celou jednu píseň. Nakonec volba padla na skladbu Itsári, což v překladu šavantské řeči znamená právě Roots (kořeny). Zajímavé je, že na samotné natáčení neměli příliš mnoho času, jelikož se vše nahrávalo na osmistopý magnetofon napájený z dieselgenerátoru. A nafta rychle docházela.
Vše proto probíhalo pod lehkým tlakem, jelikož domorodci si nejprve od kapely poslechli základ písně a až následně do ní začali přidávat vlastní nástroje. Celé akci rozhodně v té době ani nepřidal slib kapely, že během natáčení nebude požívat žádné drogy včetně alkoholu. „Byly to jen tři dny, tak jsem si říkal, že bychom to snad mohli vydržet. Za to, kvůli čemu jsme tam přijeli, to rozhodně stálo,“ přibližuje opět ve své knize poněkud úsměvně Cavalera. Komická v tu chvíli byla také skutečnost, že kapela nahrávala až poté, co se nechala indiány pomalovat jejich barvami, které byly smíchány se slinami. Producent Ross Robinson, který se expedice rovněž účastnil, pak trochu trpěl, když si při nahrávání uvědomil, že domorodci hrají pokaždé v trochu jiném tempu. Nakonec se ale Itsári podařilo nahrát, přičemž pozorní posluchači dodnes mohou na nahrávce zaslechnout lehký indiánský smích. Ten následoval, když Robinson v průběhu nahrávání zakopl o kořen stromu a takříkajíc si „rozbil hubu“.
A teď kaňon!
Itsári nebyla první skladbou, do které se v rámci „nové“ desky Sepultura pustila. Ještě před amazonským dobrodružstvím se jí podařilo nahrát skladbu Straighthate, která byla do značné míry ovlivněna právě Nailbomb a punkovou náladou. Kapela na písničce také poprvé zaexperimentovala s podlaďováním nástrojů. Před odletem rovněž vznikla i úvodní skladba Roots Bloody Roots, jež se po vydání stala nesmrtelným hitem kapely. Houpavý rytmus na následném turné k desce v roce 1996 doslova smetl davy na festivalech po celém světě. Vyjma inspirace v domorodých rytmech tehdy Sepulturu do značné míry také ovlivnily kapely jako Fear Factory nebo právě Korn – prvky nu metalu jsou i proto třeba v Roots Bloody Roots patrné.
Indigenní nádech desky pak rozhodně podpořil samotný Carlinhos Brown, jehož perkusní zvuky a cit pro aranže dokázal Sepultuře vyplnit mezery a nedostatky alba, které návštěva divokého kmene nestačila pokrýt. „Práce s Carlinhosem byla obrovská čest… Geniální mysl, fantastická duše. Pro Roots byl naprosto zásadní,“ řekl pro změnu v rozhovoru pro Grammy v roce 2021 kytarista Andreas Kisser (dnes již hlavní tvář a kapelník Sepultury).
Carlinhos byl tehdy svéráz. Jeho vokál můžeme slyšet v agresivní pecce Ratamahatta, která jako by připomínala šílený obětní rituál plný šílených skřeků. Skladba vznikla po návratu kapely z Amazonie a zajímavé rovněž je, že vyšla jako třetí singl před vydáním – společně i s animovaným videoklipem.
Bláznivou zkušenost však Sepultura zažila s Carlinhosem při nahrávání stop v kaňonu Solstice nedaleko studia v kalifornském Malibu. Cavaleru s Robinsonem totiž napadlo využít specifickou akustiku tohoto místa. Nakonec zde kapela s Carlinhosem pět hodin jamovala, přičemž do alba ve výsledku použila jen třináct minut tohoto bláznivého záznamu. „Mikrofony byly nastavené na maximální citlivost, aby chytaly echo v plné síle. Carlinhos vykouřil trochu trávy, já si dal nějaké víno a rozjeli jsme hypnotický jam,“ vzpomínal rovněž Cavalera, jenž v autobiografii také upozornil na ránu připomínající výstřel z pistole, kterou posluchač uslyší těsně před prvními údery do kytar v úvodní Roots Bloody Roots. Ve skutečnosti se jednalo o náraz perkusního nástroje o dno kaňonu, který Carlinhos zkrátka a jednoduše rozmlátil.
Pozor, jsme slavní
Album Roots nakonec vyšlo 20. února 1996 a na Sepulturu mělo zásadní dopad. V americkém žebříčku Billboard se vydrápalo na 27. místo, přičemž celosvětově se alba dodnes prodalo na dva miliony kopií. Přitom i z dnešního pohledu se dá říct, že to v té době byl trochu riskantní krok. Sepultura mohla vsadit na jistotu a pokračovat ve své úspěšné thrashové dráze plné kulometných riffů a ověřených postupů.
„Byli jsme ochotni zkusit věci, které byly v tu dobu velmi riskantní. Nebyly to typické věci, které dělaly metalové kapely… Mohlo to dopadnout úplně špatně,“ zavzpomínal v roce 2022 Igor Cavalera pro magazín Blabbermouth na onu dobu, kdy Sepultura s Roots posunula hranice metalu.
Úspěch sklidil mimo jiné klip ke sklabě Roots Bloody Roots, který následně začal rotovat na stanici MTV a z Cavalery a spol. se tak najednou začaly stávat skutečné hvězdy. „Moje soukromí bylo v trapu… Chtěl jsem se jen s Glorií projít po obchodech jako normální člověk. Nešlo to… Sepultura tou dobou prostě letěla,“ popisoval v biografii, že zabrat dostal i soukromý život.
Kromě slávy a obrovskému zájmu o kapelu i mimo metalovou bublinu byla najednou u Sepultury patrná ještě jedna velká změna, totiž vzhled. Kapela si nechala odbarvit vlasy, přičemž Max Cavalera tehdy poprvé spletl své dlouhé vlasy do dredů – ty jsou ostatně dodnes jeho poznávacím znamením. I promo fotky najednou byly o něco divočejší. Bylo zkrátka poznat, že indiánská kultura u nich jasně prosákla do jinak drsné metalové image.
O to paradoxnější je, že s takovým úspěchem a novou vlnou energie nakonec Max Cavalera po úspěšném turné k desce Roots kapelu po neshodách a s pocitem zrady opustil. Ale to už je jiný příběh…