Julian Lennon se netají tím, že mu je v roli fotografa velmi dobře. Je to totiž něco, co je jen jeho – na rozdíl od muziky, kterou dělá taky úspěšně, odpadává neustálé srovnávání se slavným otcem.
Fotografie je pro Juliana nutkání a posedlost. Podle svých slov nemá na výběr, když ho něco zaujme, prostě to vyfotit musí. Ať už je to dechberoucí krajina, nebo třeba rozjímající hudebník. Výstava v Leica Gallery Prague představí jeho snímky ze světa muziky i cest.
V březnu jste si byl v Praze prohlédnout výstavní prostory. Jak jste si ten den užil?
Byl jsem v Praze už mnohokrát, ale musím říct, že tentokrát mi připadala nejkrásnější a čistší než dřív. Měl jsem štěstí na počasí. Byla zima, ale nádherně svítilo slunce. Už dlouho zde bydlí můj velmi blízký přítel Gregor Darling, napsali jsme spolu hodně písniček, rád ho navštěvuji. Tentokrát to ale bylo výjimečně příjemné, protože jediným bodem programu byla obhlídka Leica Gallery, takže jsem nebyl pod tlakem, jako když jsem někde kvůli hudbě. Navíc v galeriích Leica jsem vystavoval už mnohokrát, nebál jsem se tedy žádných komplikací. Poznal jsem tým a dali jsme si společnou večeři. S Gregem jsme se pak před odletem měli ještě čas procházet po městě. Rád se kdykoli vrátím. Jsem moc rád, že tentokrát do Prahy mířím v souvislosti s fotografií a mohu ukázat i jinou tvář své tvorby.
Dá se koncert srovnat s vernisáží výstavy?
Myslím, že obojí může být stejně nervózní záležitost, je v tom podobné napětí. Nikdy nevíte, co si publikum pomyslí. Dlouho jsem teď živě nevystupoval, občas jen někde zazpívám pár písní, ale vždycky mě zajímá, jak publikum reaguje. U fotografie mám zvláštní pocit jistoty. Reakce bývají skvělé. Nedávno jsem vydal svou první fotografickou knihu Life’s Fragile Moments a ohlas byl taky fenomenální.
Jak se zrodila pražská výstava?
Mám radost, že jsem se konečně dostal do fáze, kdy mě galerie a muzea samy zvou, abych u nich měl výstavu. Dřív to tak nebylo, přestože na tom pracuji roky. Uspořádal jsem přes čtyřicet výstav, což je obrovské množství práce, energie a stresu. Mám ale rád věci, které vznikají organicky, třeba jako právě pražská výstava. Ta vznikla tak, že ten můj kámoš Greg potkal Petra (Dvořáka, pozn. red.) z galerie a řekli si: „Proč nepřivézt Julese?“
Jste kurátorem vlastních výstav?
Samozřejmě je potřeba udělat spoustu práce, aby byla výstava co nejlepší. Ale tentokrát jsem velkou část nechal na týmu pražské galerie. Řekl jsem jim: „Podívejte, máte spoustu zkušeností, znáte své publikum lépe než já.“ V současnosti nemám připravenou žádnou konkrétní koncepční výstavu kromě velké muzejní výstavy, která byla v Benátkách v International Centre for Photography a jmenovala se Whispers. Bylo to něco jako výběr toho nejlepšího z mé práce, podobně jako u knihy. Díky tomu je dispozici hodně připravených fotek. Dal jsem proto jedinou instrukci: „Vyberte si, co podle vás bude fungovat.“ Byli překvapení, ale já jim věřím. Jen si nakonec fotografie projdu a případně navrhnu pár změn v instalaci. Jsem přesvědčený, že fotografie jsou dost silné samy o sobě. Takže uvidíme, zatím to vypadá dobře.
V Praze budou k vidění portréty muzikantů. Pomáhá vám při focení koncertů nebo kolegů muzikantů to, že jste sám hudebník?
Věřím, že to pomáhá. Dobře chápu, že ne každý chce být pořád vystavený pohledům ostatních. Mnoho lidí vystupování miluje, ale někdy je to spíš součást persony nebo image. Já jsem nikdy nechtěl být ničím jiným než sám sebou. A osobně nesnáším, když mě někdo fotí.
I na to jsem se chtěla zeptat, jak se cítíte před objektivem.
Není to moje oblíbená záležitost. Právě proto chápu, jak se ostatní umělci cítí, když kolem nich pobíhají fotografové a pořád cvakají. Pocit, že vás někdo neustále sleduje, je otravný a frustrující. Proto jsem si vždycky zakládal na tom, abych byl při focení co nejméně nápadný. Jako moucha na zdi. Nechci, aby si lidé uvědomovali, že tam jsem. Nechci nikomu lézt do obličeje. Chci jen, aby byli sami sebou. Když mám štěstí, vznikne přirozený a jedinečný záběr. Právě tak vznikla většina mých fotografií hudebníků. Někteří lidé focení milují, jiní ho nenávidí. Jsem mnohem radši za fotoaparátem.
Kapelu U2 jste měl příležitost fotit přímo u vás doma, v domě na jihu Francie…
Kluky z U2 jsem znal dlouhá léta, ale nebyli jsme blízcí přátelé. Když jsem se ale chystal odjet do New Yorku na svou první výstavu Timeless, Bono byl v mém domě a všiml si dobré akustiky. Je to stará vila z 18. století, à la belle époque. Chodil po domě a zpíval: „La la la…“ A pak řekl: „Když odjíždíš, nemohli bychom to tu využít?“ A já na to: „Jak to myslíš?“ A on: „Postaráme se o dům, přesuneme nábytek a co bude potřeba, dáme ti nějaké peníze a budeme tu zkoušet a možná i nahrávat.“
Kdo by je odmítl, že?
Mají poblíž vlastní domy, ale neradi pracují doma. Chtějí mít pocit, že jdou do práce. Souhlasil jsem, jenže můj odjezd se o týden posunul. Už jsme ale měli podepsanou smlouvu, takže jsem musel pryč. Vedle bydlel můj nejlepší kamarád, to se hodilo. Ale bylo dost děsivé sledovat chlapy v bílých ochranných oblecích, jak mi rozebírají dům. Balili všechno, jako by to chtěli uložit na sto let. Říkal jsem si: „Panebože, netušil jsem, že to vezmou až takhle vážně.“
Takže jste se uklidil k sousedovi a domluvil jste se, že je přijdete vyfotit při práci?
Nakonec jsem se o ně staral. Volali mi: „Jak funguje klimatizace?“ nebo „Jak se zapíná sporák?“ A já jen: „Co to s vámi je, chlapi?“ Bylo to dost legrační. Seděl jsem nad finálními úpravami své první výstavy a do toho volají U2: „Hej, nejde nám zapnout plyn.“ Ale bylo krásné je tam mít. Nikdy bych si nepomyslel, že je budu moci fotit v takové situaci.
Byl to Edge, kdo řekl: „Promluvím s klukama, možná bys mohl udělat pár fotek.“ Byl jsem strašně nervózní a respektoval jsem jejich soukromí. Takže jsem se jen občas schoval za závěs a rychle něco vyfotil. Postupně jsem byl uvolněnější a vzniklo pár skvělých záběrů. Hlavně ta fotografie Bona s tátou v pozadí, je jedna z mých nejoblíbenějších.
Celý soubor vznikl velmi rychle. Mám ale tisíce dalších fotografií U2 i z jejich koncertů, které ještě čekají na zpracování. Často jsem je potkával po světě. Ne že bych je sledoval, ale když jsem byl náhodou ve stejném městě, kde hráli, a měl jsem s sebou foťák, tak jsem vyrazil. Ne všechny ty fotky jsou skvělé, ale pár opravdu dobrých tam je. Možná z toho jednou bude kniha nebo něco podobného. Cítil jsem se privilegovaně, protože U2 jsou velmi uzavřená a semknutá parta. Dostat se mezi ně v tak uvolněné atmosféře není běžné.
Předpokládám správně, že většinou fotíte jen muzikanty, které osobně znáte nebo s nimi máte nějaký vztah?
Ani ne. Třeba letos budu pracovat na dalším souboru, který vznikl v Montrealu na koncertu uspořádaném k poctě Leonarda Cohena po jeho smrti. Myslím, že pár fotografií z něj bude už i na výstavě v Praze. Vystupoval tam Sting, Elvis Costello, KD Lang a mnoho dalších hvězd. Režisér byl můj známý a nabídl mi: „Přijď, zaplatíme ti cestu i hotel a jen se tam pohybuj a foť.“ Takové práce mám rád. Nikdo na vás netlačí, prostě jdete s proudem.
Netušil jsem dopředu, že kromě koncertu vzniká i dokument. Každého umělce po vystoupení odvedli do malé místnosti s jediným reflektorem a dělali s ním rozhovor. To pro mě byla dokonalá příležitost. Bylo tam krásné světlo pro jednoduché tvrdé černobílé portréty. Všichni ti slavní lidé byli po koncertu těsně před rozhovorem krásně uvolnění. A já byl schovaný za světly a kamerovým štábem a jen nenápadně fotil.
Vznikly z toho jedny z mých nejoblíbenějších fotografií. Ale tu kolekci jsem ještě vůbec nezpracoval. Není ani na webu, ani k prodeji. Právě tohle bude první věc, na kterou se po Praze zaměřím, dokončit sérii z tribute koncertu pro Leonarda Cohena. Těším se na to.
Nechci útočit na citlivé místo mnoha fotografů, ale pojďme si říct, že ten koncert se konal v roce 2017…
Je to tak. Nedávno jsem se díval na svůj web a ptal se lidí, kteří se mnou pracují: „Kde jsou fotky Stinga nebo KD Lang?“ A oni: „Ještě jsme je tam nedali.“ A já: „Počkejte, já ty fotky mám roky, a ještě jsem je nezpracoval?“ Mám asi sto tisíc fotografií.
V červenci za mnou ale přijede skvělý editor z Anglie, který mi pomůže všechno katalogizovat. Hodně práce jsem už udělal sám, ale nikdy jsem se to nenaučil profesionálně. Existují určité systémy a postupy. Musel jsem se to všechno učit a byla to noční můra. Ale jakmile máte všechno katalogizované, víte, kde co je. Pro fotografa s obrovským archivem je to nesmírná úleva. Bude to spousta práce, ale těším se na to, protože mi to umožní vytvářet další kolekce, na které jsem dosud neměl čas. Bude to moje hlavní pracovní náplň během léta.
Byl jste ještě malý chlapec, když vás vzal otec na natáčení koncertního filmu The Rolling Stones Rock and Roll Circus. Prý jste v dospělosti získal nahrávku z natáčení, kde sedíte mezi všemi těmi hvězdami a v ruce máte joint. Nicméně – fotografoval jste někdy Rolling Stones?
Ne, ne, i když některé znám. Asi nejlépe jsem si rozuměl s Keithem, občas jsme se potkávali, ale ne že bychom si třeba volali. Ronnie to samé, skvělí chlapi. Mám je moc rád. Mick… toho jsem taky párkrát potkal. Ale nikdy jsem je nefotil. Teď jsem ale slyšel, že zase vyrážejí na turné, takže kdo ví.
Pro někoho, kdo se zabývá koncertní fotografií, se zdají jako lákavý objekt.
No jasně, vždyť jsou to legendy, které za sebou mají neuvěřitelnou hudbu. A jsou to rozhodně výrazné osobnosti. Takže by to byla čest i radost. Ale zároveň bych nechtěl, aby z toho byl klasický „photoshoot“. To neumím. Nikdy jsem netoužil po studiu nebo prostoru, kam lidé přijdou a za nimi je připravené pozadí. To není nic pro mě. Nezajímá mě to. Jasně, kdyby taková nabídka přišla, asi bych se nechal trochu přemluvit a udělal to. Ale mnohem bližší mi je autenticita.
Je pravda, že fotografii jste se začal seriózně věnovat poté, co jste dokumentoval východoevropské turné vašeho bratra Seana?
Ne úplně. Měl jsem tehdy takový malý kapesní foťák, ani nevím proč. Udělal jsem pár fotek Seana v zákulisí a během koncertů jen jako vzpomínku. Opravdu jen pro sebe.
Myslím, že skutečně to docvaklo až později. Mám nadaci White Feather Foundation a spolupracujeme s různými charitami a neziskovými organizacemi po celém světě. Byl jsem tehdy pozván do Keni a Etiopie, a protože mám asi nejhorší paměť ze všech lidí, které znám, řekl jsem si, že si vezmu pořádný profesionální foťák a zachytím několik okamžiků z cesty. A pak jsem tam viděl věci, u kterých jsem si říkal: „Bože, to je nádherné.“ A postupně jsem pořídil tisíce fotografií.
Když jsem se vrátil domů a začal je procházet, došlo mi to. Najednou jsem se na ty snímky díval a říkal si: „Páni.“ Ty momenty jsou v reálném čase tak rychlé a pomíjivé, že si je člověk ani nestihne pořádně uvědomit. Ano, někdy vás krajina ohromí, ale až když si fotografii znovu prohlédnete a máte čas se zastavit, dojde vám, jak mimořádný okamžik to byl.
A právě během editace fotografií z Etiopie, ze série Horizon, pro mě začala cesta, kdy jsem se snažil z obyčejných „dovolenkových“ fotek vytvořit něco, co by mohlo působit jako výstava výtvarné fotografie nebo snímky z prestižního magazínu. Vždycky jsem obdivoval skvělé fotografie. A devadesát procent těch nejlepších obrazů člověk objeví právě v časopisech – ten styl, atmosféra, krajiny. Takže jsem se vlastně snažil napodobit estetiku magazínů nebo fine art fotografie a zjistit, jestli toho jsem schopný. A právě tím procesem jsem se stal lepším fotografem. Většinou nemám konkrétní představu typu: „Přesně vím, jak bude výsledná fotka vypadat.“ Já prostě zachytím moment a až později během ořezu a editace teprve objevím skutečný obraz.
Jak jste zmínil, často jste v minulosti fotil během humanitárních cest. Je vám blízký princip nezasahování, kterým se řídí reportážní fotografie?
Přesně o tom jsem mluvil před chvílí, když šlo o muzikanty, a tady platí to samé: Snažím se nepřekážet. Jen pozorovat. Jedna z věcí, kterou jsem během focení humanitárních projektů v Keni, Etiopii, Jižní Americe nebo u domorodých kmenů silně pociťoval, byla potřeba držet se stranou. Pokud si vás lidé sami pustí k sobě, to je něco jiného. Ale jinak pro mě bylo zásadní necpat se jim neustále před obličej.
Velmi mě zasáhlo, když mi po výstavách nebo po vydání knihy začaly chodit e-maily. Lidé psali: „Nemůžeme si dovolit cestovat do Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky.“ Ať už kvůli penězům, nebo zdravotnímu stavu. Říkali mi: „Vaše fotografie nám tu kulturu přinesly blíž. Díky nim jsme mohli nahlédnout do života lidí na druhé straně planety.“
A tehdy se pro mě fotografie stala vyprávěním. Příběhem o životech jiných lidí, jejich kulturách a krajinách. To mě na tom začalo naplňovat. A dnes, když fotím, myslím právě na tyhle věci. Snažím se být soustředěnější než dřív.
Foto: Julian Lennon
Dnes jste mimochodem sdílel instagramový příběh s větou: „Žijeme na nádherné planetě, ale v ošklivém světě.“ Je vaším cílem svět zkrášlovat?
Ano, ukazovat krásu světa. Pokud můžu, snažím se šířit něco pozitivního. Nechci si pořád jen stěžovat. Ale svět je teď opravdu ve špatném stavu. Horším než dlouho předtím. A některým lidem doslova procházejí vraždy a vyváznou bez trestu. Takže člověk nemůže jen stát stranou, jinak se stává součástí problému.
Proto se k některým věcem vyjadřuji. Většinou se snažím být pozitivní, hledat světlo na konci tunelu. To je moje mise. Najít rovnováhu uprostřed všeho toho šílenství. A zachovat naději. Nejen pro sebe, ale pro všechny. Protože ji potřebujeme všichni.
Opravdu doufám, že se z chaosu, který právě prožíváme, něco naučíme a dokážeme se změnit k lepšímu. Teď je ideální příležitost. Můžeme být lepší. Více si vážit lidí. Respektovat se navzájem. Respektovat kultury druhých a pomáhat si. To byl vždycky můj postoj.
Věřím, že i moje fotografie nesou některé z těchto myšlenek. Nejsem glamour fotograf. Chci ukazovat svět takový, jak ho vidím já. A v tom světě pořád existuje krása. V lidech, kulturách, krajinách. A doufám, že si díky tomu lidé uvědomí, že můžeme dělat věci lépe. Že si můžeme víc pomáhat. I proto fotografuji.
Mně dává naději, když lidé, kteří jsou hodně slyšet, nemlčí a nedělají, že se ve světě nic vážného neděje. Takže za to děkuju.
Spousta lidí říká, že umělci by měli jen dělat umění a držet hubu. Tak to sakra ne, pardon my french. Jsme přece taky lidé. A myslím, že je důležité vyjádřit nahlas své obavy, zvlášť když se dějí strašné věci, které ubližují všem.
Dnešní svět je tvrdé místo, ale musíme si zachovat víru a naději. A pokračovat v tom, co můžeme udělat pro to, aby byl krásnější a lepší. Poslední dobou často slýchám otázku: „Jaké je nejnebezpečnější zvíře na světě?“ A odpověď jsme my. Lidé. My jsme ta pohroma. A to je smutné.
Máme nekonečné možnosti dělat úžasné věci. Spousta skvělých lidí je opravdu dělá. Existuje hodně dobrých lidí s velkým srdcem a láskou. Ale zároveň je teď kolem nás i spousta skutečného zla a odporné chamtivosti. Je potřeba na to upozorňovat, jinak to bude pokračovat dál. Musíme bojovat za správné věci. Naštěstí vidím, že hodně lidí je na tu výzvu připravených. Takže musíme pokračovat.
Někdy by mě zajímalo, jestli všichni ti lidé, kteří masivně páchají zlo, vůbec dokážou vidět krásu světa.
Já třeba vůbec nechápu Trumpa. Dělá všechno pro to, aby zničil dobrou práci předchozích prezidentů, hlavně Obamy. Ať už s ním souhlasíte, nebo ne, proč by někdo obhajoval pesticidy, které zabíjejí lidi, způsobují rakovinu a ničí zdraví? Proč by někdo rušil rozhodnutí, která měla lidi chránit?
Nedávno jsem byl poprvé na Catalina Island u Los Angeles. Většina ostrova je přírodní rezervace a žijí tam bizoni. A Trumpova administrativa jim odebrala právo pást se na části území. Proč? Jaký to má smysl? Kde je v tom logika? Jediné vysvětlení je chamtivost a peníze. Je to šokující. Myslím, že většina světa už dobře ví, kdo jsou ti hlavní „padouši“ dnešní doby. Bude těžké to změnit. Ale znovu, musíme věřit, že změna je možná.
Foto: Julian Lennon
Můžu i tohle citovat? Neměla jsem v plánu mluvit o politice.
Nejsem politický člověk. Politiku přirovnávám k nahrávacím společnostem, ale to bychom otevřeli úplně jiné téma a nechtějte, abych s ním začínal! Ale špatné věci jsou prostě špatné. Když mluvíme o ubližování lidem, kulturám, genocidě a vraždění, to už není jen problém. To je něco mnohem horšího. Měli jsme se už dávno poučit. Je mi z toho fyzicky špatně, že se nikam neposouváme. Naopak se vracíme zpátky. Je to děsivé.
Ještě k fotografování. Na Instagramu popisujete, proč vlastně fotíte. Že si nemůžete pomoct, že je to nutkání a šílenství, když vás něco dojme. Tak jsem se chtěla zeptat – co vás dojímá teď?
Někdy nefotím celé měsíce, ale dneska… dnešní telefony a aplikace jsou neuvěřitelné. Mimochodem, Leica Lux je naprostý game changer. Poslední měsíc jsem v Los Angeles a bydlím u kamaráda. Má dva psy a bydlí blízko parku. Chodíme každý den na procházky, tři až pět kilometrů po kopcích. A každý den mi to připomíná, jak nádherný tenhle svět je.
Právě proto jsem dnes sdílel ten příspěvek o kráse. Vidím třeba jen cestu se zvláštním světlem a trochou prachu ve vzduchu a hned to fotím. Často taky fotím západy slunce, prostor, vzduch, krásu. Asi před dvěma týdny jsem sdílel sérii detailních fotek pampelišky. A přesně tohle je ta krása, kterou vidím během cestování, chůze, řízení nebo třeba z letadla.
Vždycky jsem měl pro takové chvíle slabost. Znám lidi, kteří chodili po stejné cestě nebo jeli stejnou silnicí a nikdy si ničeho nevšimli. Snažím se lidem připomínat, že to tam je. Jen to musíte chtít vidět. Často se mě lidé ptají: „Jak to děláš?“ A odpověď je jednoduchá – protože tu krásu chci vidět. Myslím, že právě to mě v mnoha ohledech drží při životě.
Tomu rozumím.
Nedávno jsem o tom mluvil s fotografem Timothym Whitem, který mě vlastně k fotografii přivedl. Večeřeli jsme spolu a bavili se o různých situacích za posledních dvacet let, kdy jsem pořídil nádhernou fotku. Třeba japonského chrámu na útesu s mořem v pozadí, melancholickou a poetickou – a přitom za mnou stály autobusy turistů, lidi si dělali selfie a kolem pobíhaly opice.
Pořád si říkám, že bych měl udělat knihu „Před a za“. Jedna stránka by ukazovala krásu, kterou vidím před sebou, a druhá to, co je ve skutečnosti za mnou. Tehdy by bylo jasné, jak moc se snažím nacházet krásu světa i v těch nejméně krásných situacích. Věřím, že by to byl skvělý a hodně zajímavý projekt. Na jedné straně krása a na druhé chaos, turismus, znečištění…
Seznamte se
Britský fotograf, filmař a hudebník je synem Johna Lennona a jeho první manželky Cynthie Lennon. Narodil se v roce 1963 v Liverpoolu a k úspěšnému debutovému albu Valotte se dopracoval, když mu bylo 21 let. I když již není tak aktivní hudebník jako dřív, stále nepověsil kariéru zcela na hřebík. Loni například vydal EP nazvané because. Do Prahy ovšem letos přijede jako fotograf, kterým se stal v průběhu cest a humanitárních misí. Jeho fotky budou v Leica Gallery Prague k vidění od 19. června do 6. září.