Začátky Joe Strummera tak úplně neodpovídají představě o zarytých pankáčích, tedy mládeži na okraji společnosti tehdejší sociálně rozhárané Británie. Naopak, Strummerovo dětství v sobě obsahuje dozvuky éry koloniální mocnosti. Narodil se jako John Graham Mellor 21. srpna 1952 v turecké Ankaře. Jeho matka byla Skotka, otec Angličan, ale skrze předky v něm kolovala americká i německá krev. Tatínek se narodil ještě v koloniální Indii a celý život byl oddaným stoupencem královské rodiny, takže po klerikální práci pro armádu zakotvil v diplomatických službách Jejího Veličenstva.
Outsider od dětství
Pro Strummera to znamenalo od začátku dvě věci. Zprvu hromadu cestování, první roky života strávil v Turecku, Mexiku, Káhiře či Bonnu. A v devíti letech přišel pravý opak, zatímco rodiče dál pracovali po celém světě, Joe musel zůstat doma kvůli školní docházce. Díky otcovu zázemí byl přijat do prestižní školy v hrabství Surrey, a právě tady se začal formovat jeho pozdější život rebela a samorosta. Jak prozradil v roce 1977 novinářce Caroline Coon: „Když mi bylo devět, musel jsem se s rodiči rozloučit, protože odletěli někam do Afriky nebo kam. Chodil jsem do školy a vídal je jednou za rok. Vláda mi jednou za rok zaplatila, abych mohl vidět rodiče. Zůstal jsem sám a chodil do školy, kam tlustí bohatí lidé dávali své tlusté bohaté děti.“
Strummer se začal od spolužáků distancovat. Školu sice dodělal, ale své náctileté období prožil jako outsider. Když mu bylo osmnáct, postihla ho těžká rána. Jeho o rok starší bratr David spáchal sebevraždu. Protože rodiče byli stále v zahraničí, byl to Joe, kdo s policií spolupracoval při pátrání a tři dny po smrti musel identifikovat bratrovo tělo. Kombinace této životní rány a konec povinné školní docházky Strummera přiměla definitivně změnit prostředí. Z elitní školy se přesunul do života na ulici a zevlování po klubech. Začala se rodit budoucí punková legenda.
První singl Clash je esence punku.
BBC v roce 2012 udělala hloubkovou sondu do hudebního světa Joe Strummera a odvysílala pořad, v němž zazněla veškerá hudba spojená s jeho životem i odkazem. V bloku věnovaném prvotní inspiraci jste mohli slyšet Beach Boys, Little Richarda nebo Woodyho Guthrieho, kterého zpěvák miloval natolik, že po něm přejal přezdívku. Než si začal říkat Joe Strummer, chodil po klubech jako Woody Mellor.
V roce 1976 v rozhovoru pro Melody Maker přiznal, že se do první kapely dostal čistě z materiálních důvodů: „Vlastnil jsem bicí. Někdo mi dal kdysi foťák a pak jsem potkal týpka, co měl v garáži uložené bubny. Chtěl jsem je a říkal si, že je se mnou za ten foťák vymění. A tak jsem k němu přišel a povídám: Tady máš. Přesunul jsem se do Walesu, kde jsem narazil na kapelu, která měla bubeníka bez bicích. Já bubnovat nechtěl, chtěl jsem být hlavní hvězdou večera, že jo. Tak jsem za nimi přišel a říkám: Můžete používat moje bicí, ale musíte mě přijmout jako zpěváka. Nic jiného jim nezbývalo.“
Tak se zrodili The Vultures. Strummer s nimi po večerech zpíval a hrál na kytaru, přes den si ve velšském Newportu vydělával jako hrobník. Moc to nedopadlo, po šesti koncertech se kapela rozpadla a Joe se vrátil do Londýna. Získal ale první hudební zkušenosti včetně studiového nahrávání a po příjezdu do britské metropole se upnul k muzice naplno.
S partou „spolubydlících“ založil kapelu The 101ers pojmenovanou podle adresy jejich squatu 101 Walterton Road. Hráli blues a R&B, což byly sice populární, ale na tehdejší klubové scéně přece jen obstarožní žánry. Majitelé hospod a klubů si 101ers zvali, aby hráli pro hosty populární americké hity. Takže se z kapely stala tak trochu zábavovka, ale začali na ně chodit lidi. Právě v tomto období se z Woodyho Mellora stal Joe Strummer a 3. dubna 1976 se mu během jednoho jediného koncertu změnil svět.
Za vše můžou Sex Pistols
101ers tehdy hráli v londýnském klubu Nashville Rooms a předskakovala jim neznámá začínající kapela jménem Sex Pistols. „Tušil jsem, že se něco děje,“ vzpomínal Strummer v roce 2000 pro magazín Record Collector. „Tak jsem se šel podívat do sálu. Okamžitě jsem to pochopil. Hraní v hospodě je o tom, že někam přijdete a řeknete: Nazdar, vožralové, přijeli jsme zahrát vaše oblíbený songy a snad se vám to bude líbit. A najednou na pódiu stáli Sex Pistols a říkali: ‚Tohle jsou naše písničky a je nám úplně u prdele, co si o nich myslíte. Budeme hrát, i kdybyste se posrali.‘ A pak spustili jak dělostřelecká jednotka. K čemu kouř nebo zrcadla na pódiu.“
Anglie objevila punk a pak už to šlo rychle. Odešel z 101ers a založil The Clash. Za čtvrt roku se setkali na pódiu znovu a role se obrátily. Sex Pistols hvězdy večera, Clash jako předskokani. Začalo období Strummerova ryzího rebelství. Měl potyčky se zákonem, občas se popral. Žil na okraji společnosti a ve své hudbě pěkně od plic říkal, co si myslí. Punk byl všude.
Největší hit se dostal do řady reklam.
„Nemáte kam jít, nemáte co dělat. Rádio hraje pro hospodyňky, o nás se nikdo nezajímá. Všechny zákony jsou proti nám. Kdo má prachy, má moc. Zákon o bydlení si z nás dělá prdel. Je to špatný vtip. Můžu akorát tak vypadnout do noci a někde zkusit přespat,“ řekl tehdy Melody Makeru a ostatní členové Clash potvrdili, že kapelu měli tehdy díky podpoře v nezaměstnanosti. Fasovali necelých deset liber za týden, čímž pokryli náklady na jídlo a mohli se věnovat muzice. Byli na to hrdí, přijali to za svůj způsob života, který jim připadal lepší, než dělat skladníka, i když mzda by byla čtyřikrát vyšší.
„Být nezaměstnaný je společenské stigma. Jako když The Sun píše o lidech kazících sociální soužití,“ dodal pro Melody Maker Strummerův spoluhráč Mick Jones. „Tyhle kecy nechci poslouchat. Já tomu fandím. Vyrazíte někam na sever a tam se děcka stydí za to, že nemají práci!“
The Clash byli zkrátka od začátku autentičtí pankáči, ale s dalšími koncerty už ukočírovali své zlozvyky. Strummer se přestal prát a sypal si popel na hlavu, že jeho řešení problémů pěstmi ničemu nepomáhalo. „Promotéři, ti si zaslouží přes držku. Vsadím se, že byste jmenovali tak jednoho, možná dva, kterým na muzice skutečně záleží. Vůbec nechápu, že není nikdo, kdo by se zajímal o to, co se teď na scéně děje. Vždyť my musíme padnout na kolena a prosit, abychom si vůbec mohli někde zahrát!“
Situace se změnila v lednu 1977. The Clash za sebou měli třicet koncertů, všechny v roli předskokanů, a stejně je společnost CBS Records vzala pod svá křídla. Punk tehdy pobláznil celou Británii a kravaťáci se mohli přetrhnout, aby měli smlouvy s muzikanty, kteří na ně přitom ukazovali prstem coby na chapadlo establishmentu. I to byl důvod, proč pravověrní pankáči, kteří na Clash začali chodit, najednou kapelu nemohli vystát. Hudebníci za podpis smlouvy totiž zkasírovali 100 000 liber a jejich rozhovory o podpoře a sociální bídě ztratily důvěryhodnost.
„Punk zemřel v den, kdy se Clash podepsali CBS,“ prohlásil zakladatel punkového časopisu Sniffin‘ Glue, Mark Perry. Dnes si na jeho jméno vzpomene málokdo, ale svého času šlo o vlivnou postavu a tu větu záhy citovali pankáči u piva po celé Británii.
Draze vykoupený úspěch
Jenže to všechno nakonec byly chvilkové záchvěvy pozérství, protože Clash díky komerčnímu úspěchu dokázali punk dostat mnohem dál než Sex Pistols. Když debutová deska The Clash vyšla se zpožděním v roce 1979 v USA, stala se toho roku nejprodávanější britskou deskou v zámoří. To byl nezpochybnitelný zářez, protože americká scéna zůstala vůči ostrovnímu punku rezervovaná.
Úspěchu Clash v zahraničí pomohl fakt, že do sebe kapela nasála řadu dalších žánrů z jiných zemí i kontinentů. Reggae, funk, ska, rokenrol, na pozdějších deskách slyšíme i prvky dubu a new wave. Posluchačsky byli Clash mnohem přístupnější než většina punkových kapel, přesto si zachovali naléhavé a kritické texty, s nimiž se ztotožnila mládež celého anglofonního světa.
I po čtyřiceti letech Rock the Casbah na party skvěle funguje.
Na Strummera úspěch kapely nedolehl dobře. Snažil se stát trochu bokem toho frmolu, což se samozřejmě hudebníkovi v jeho pozici nemohlo podařit. Proto se stahoval do ústraní, často na několik týdnů zmizel a nedával o sobě nikomu vědět. Je velká škoda, že Strummer zemřel předčasně a nezanechal po sobě žádnou autobiografii, kde by toto období nějak blíže vysvětlil. Jistě, vyšlo pár knih, ale jde buď o přetisky starých rozhovorů, nebo neautorizované životopisy, které se autoři snažili dát dohromady na základě výpovědí pamětníků a pozůstalých. V pozdějších rozhovorech se k tématu nevracel, maximálně vyjádřil lítost nad svým chováním. A tak nám zbylo jen několik fragmentů, kdy se Strummer, když zrovna kapela nebyla na turné nebo ve studiu, objevil vždycky někde u nějakého kamaráda, aby chvíli pobyl a zase odcestoval dál.
Z vnějšího pohledu kapela fungovala skvěle a management si rozhodně neměl na co stěžovat. Vyšla fenomenální deska London Calling s obalem, který vstoupil do dějin. Na slavné fotce je basák Paul Simonon rozbíjející svůj nástroj o podlahu pódia. Jasné gesto, jasně rozpoznatelná silueta. Ideální vizuální motiv, punk v jedné fotce.
A s pátou studiovkou z roku 1982 Combat Rock se Clash stali definitivně světoznámou a komerčně úspěšnou kapelou. Singl Rock the Casbah pomohl desce na druhé místo prodejnosti v Británii a sedmé v USA. Spolu s Should I Stay Or Should I Go se postupem času dostal do nespočtu reklam a obě písně se dodnes hrají i v punku tak vzdáleném prostředí, jako jsou rockové bloky na maloměstských diskotékách.
Navzdory faktu (nebo právě proto), že byli Clash na samém vrcholu popularity, uvnitř se kapela začala definitivně hroutit. Přišla ponorka, netečnost, hádky i třenice ega. Management z CBS si dobře spočítal, že hlavní postavou kapely je Joe Strummer. Dali mu veškerou podporu, aby se vyhrabal ze svých problémů, zároveň kapelu fixovali na jeho osobu. Přišly změny v sestavě, při nahrávání poslední desky Cut the Crap už v Clash ze zakládajících členů zůstali jen Strummer a Simonon. Album byl propadák, sestřelili je kritici i fanoušci. Ale můžeme díky němu alespoň trochu nahlédnout do Strummerova podivného chování, kterým roky dělal starosti všem okolo.
Slibný rozjezd Mescaleros utnula Strummerova smrt.
V rozhovoru pro Record Collector totiž prozradil: „CBS za desku zaplatili dopředu, tak jsem si řekl: Seru na to a zdekoval se do Španělska. Tam jsem v horách seděl a vzlykal pod palmou, zatímco Bernie (producent Bernard Rhodes, pozn. red.) musel tu desku nějak dotáhnout a vydat.“
Konečně volný
Když se Clash v roce 1986 rozpadli, byla to vlastně pro Strummera úleva. Jak později prozradil, cítil se vyhořelý, unavený a „chtěl už držet hubu a přepustit místo ostatním“.
Konec kapely ho zbavil břemena, duševně se začal dávat znovu dohromady a brzy se věnoval sólové dráze i spolupráci s jinými muzikanty. Hrál s The Pogues nebo Levellers, v dubnu 1994 vystoupil i v pražském Obecním domě během charitativní akce pro bosenské uprchlíky. Byla to nečekaná hostovačka s kapelou Dirty Pictures, prý k tomu došlo jen díky tomu, že se prostě pár dní poflakoval po Praze… Typický Strummer.
Ke konci života dal dohromady ještě kapelu The Mescaleros, se kterou to vypadalo na slibnou dráhu. Ale bohužel, rok po podepsání smlouvy s labelem Hellcat Records Strummer zemřel. 22. prosince 2002 podlehl doma infarktu. Bylo mu padesát let.
Můžeme jen hádat, co by bylo, kdyby žil Strummer dál. S Mescaleros měl slušně našlápnuto, nejspíš by stoupal i tlak na reunion Clash. Ale to jsou jen kdyby. Strummerův odkaz žije dál v hudbě, kterou stihl udělat ještě během života. A nejen v ní, ale i v tvorbě následujících generací pankáčů, rockerů… i těch dýdžejů na maloměstských diskotékách.