Když jsme spolu dělali naposledy rozhovor, nadával na brexit a chtěl si urychleně zažádat o české občanství. „Už ho máš?“ ptám se proto Jamese na úvod. „Ne, Čech bohužel ještě nejsem, takže jsem teď ani nemohl volit prezidenta. Tehdy začal covid, navalilo se mi moc práce a celý proces se zpomalil. Je to prostě složité.“
Poznamenal covid tvoji práci i nějak jinak než tím, že jsi nemohl koncertovat?
Ano, úplně mi zpřeházel život. Předposlední desku Superstition jsem vydal koncem února 2020. Měl jsem nový management v Hamburku a naplánované koncerty až skoro do konce roku. A za dvanáct dní byl všemu konec. Německý management musel řešit hlavně velké hvězdy, které měly velké ztráty. Když zakázali koncerty, uvědomil jsem si, že celý život nedělám nic jiného, než stojím na pódiu, že jsem tam doma, že mám rád i to cestování mezi městy a do jiných zemí. Ne že bych to předtím nevěděl, ale až když jsem o to přišel, pochopil jsem, jak moc mi na tom záleží.
Do toho se jistě musely připočítat i finanční ztráty…
Samozřejmě. Natočit a vydat desku Superstition stálo hodně peněz a já čekal, že mi ty náklady zaplatí právě koncerty. Což se nestalo. V panice jsem oslovil všechny hudební supervisory, se kterými jsem se setkal za posledních iks let – v Los Angeles, New Yorku, Londýně, Paříži, ve Varšavě. Ptal jsem se, jestli pro mě nemají nějakou práci, jestli nepotřebují nějakou písničku, prostě cokoli. Začal jsem pracovat na nějakém francouzském televizním seriálu, pak jsem dělal jednu písničku pro nějakého supervisora v New Yorku, chtěli něco komorního, akustického, hodně emotivního. Ale nepoužili to, takže jsem měl najednou písničku pro americký film bez amerického filmu. Nakonec jsem ji dal na novou desku, jmenuje se Stranger to Me. A taky jsem dělal hudbu pro dva české filmy, teď dělám nějaký seriál a něco pro Švédsko. Takže práce je nakonec hodně a vlastně to je pozitivní důsledek covidu. Jen jsem se musel naučit hodně nových věcí, například být „zaměstnanec“ a dělat takovou práci, jaká se ode mě očekává.
Jeden ze svých nejsledovanějších singlů natočil v roce 2015 na album Until the Sky Bends Down.
Není tohle pro člověka, který je zvyklý svobodně psát svoje písničky tak, jak se mu líbí, příliš svazující a nepříjemné?
Já myslím, že je to dobrá škola. Dřív jsem se snažil psát každý týden minimálně jednu písničku, napsal jsem jich třeba deset a pak pár měsíců nic. Během covidu jsem psal pravidelně, snažil jsem se mít nějaký řád. To znamená, že mám stovky písniček, i když řada z nich není nic moc. Ale dřív jsem jich spoustu nikdy nedokončil, tenhle přístup jsem musel změnit a každé zrnko hudby dotáhnout. Když má člověk deadline, nemůže si dovolit čekat, kdy bude mít nápad, a dělat všechno jen tak, jak to cítí. Protože když to producenti cítí jinak, musíš to udělat podle nich. Ale to je dobrá dovednost, kterou teď používám i pro svoje vlastní písničky.
Když nemáš nápad, dá se hudba „vysedět“?
Tak zrovna včera jsem „seděl“ nad hudbou do filmu do půl jedné v noci, musel jsem to odeslat dneska ráno. Nahrál jsem několik různých verzí, pořád nebyl spokojený, až v těch půl jedné to klaplo. Ráno jsem si to znovu pustil, připadalo mi to dobré, poslal to a čekal na feedback. Než jsem přišel za tebou, přišla mi zpráva, že je to moc dramatické a moc melancholické. „Ale schovej si to, je to dobré, akorát pro jiný film,“ napsali mi. Takže až teď odtud přijdu domů, zase si k tomu sednu a budu na tom pracovat znovu. Mimochodem, těch takzvaných dobrých věcí, které se nehodily na to, pro co byly určeny, mám plný hard disk…
Můžeš nějaké motivy, které vymyslíš pro film, ale nehodí se pro něj, použít do písničky pro sebe?
Spíš ne. Zrovna hudba pro ten film, co dělám teď, je dost ambientní, tam vlastně žádné výrazné motivy nejsou. Některé zvuky a některé nálady by se možná použít daly, ale motiv, to asi ne.
Jak je to s texty? Ty se dají napsat na povel?
V mládí jsem měl vždycky pocit, že když někdo sedí nad textem a tlačí ho ze sebe, není to ta pravá hodnota, že když to textař ze sebe okamžitě „nevybleje“, není to autentické. Pak jsem zjistil, že Leonard Cohen psal Hallelujah deset let… Ale každá písnička samozřejmě vzniká jinak. Třeba tu první z nové desky, Diamond Girl, jsem napsal s Vildou Bérešem, původně byla pro nějakou americkou televizi nebo film, už si nejsem jistý. Melodie přišla docela rychle, ale bylo to ráno a já nějak neměl „co říct“. Jen jsem měl v hlavě nějaké záblesky a jednotlivá slova. Ale cestou ze studia jsem začal přemýšlet o tom, jak jsem z těch depresí z covidu začal trpět strašnou insomnií, vůbec jsem nemohl spát. A tak jsem doma začal pít víc než předtím. Ne že by se ze mě stal nějaký velký alkoholik, ale cítil jsem, že si prostě potřebuji dát dvě, tři, čtyři deci vína, abych byl schopný usnout. A ta Diamond Girl je vlastně taková písnička o rozchodu s holkou, ale zároveň je to „break up song with alcohol“. Tedy takové „sbohem alkohole, díky, žes mi pomohl, ale zároveň mám strach, že se zase brzy uvidíme“… No a tohle všechno se mi odehrávalo v hlavě cestou domů ze studia a text pak přišel hodně rychle a najednou.
Na albu Superstition si vyzkoušel popovou produkci.
Ale jak říkám, každá písnička vzniká jinak a žádný recept na to nemám. Kdybych měl, píšu knížky. Zároveň ale věřím, že kdybych tady měl kytaru a někdo přišel, že za dvě hodiny ode mě potřebuje písničku, tak si vezmu tužku, papír a tu kytaru a něco budu schopný napsat. Jestli to bude dobré, to samozřejmě nezaručím.
Říkal jsi, že máš stovky písniček…
No, tak možná desítky, abych nepřeháněl…
I tak musíš před natáčením hodně selektovat. Není ti materiálu, který nevyužiješ, líto?
Ne, už na ty písničky nejsem tak fixovaný. Ale poslední deska byla trošku těžší. Všechno jsem dělal sám. Kromě písničky Gold, ke které napsal text můj kamarád, irský básník Paul McMahon, je všechno moje. A taky skoro na všechno hraju a celé jsem to sám natočil. Představ si, že vloni v červnu, když už začalo být všechno normální a hrálo se, jsem si zlomil palec na ruce. A to dost ošklivě, takže jsem už zase víc než tři měsíce nemohl hrát koncerty. To bylo strašný. Vzal jsem děti do Anglie, tam jsem si koupil za stovku nějakou kytaru, abych mohl každé ráno cvičit. Fyzioterapeut mi to doporučil, upozornil mě, že to bude strašně bolet, ale zároveň řekl, že když to dělat nebudu, bude to ještě horší. Takže jsem cvičil a brečel. Ale žádné koncerty jsem neměl, a tak jsem si po návratu půjčil od svého kamaráda, vydavatele a bubeníka Davida Landštofa, chalupu, vzal jsem si tam počítač, mikrofony a nástroje, víno a jídlo na týden, zavřel jsem se tam a točil. Přijel jsem tam asi s dvaadvaceti písničkami, potřeboval jsem jich na album vybrat deset. Nakonec jsem jich natočil čtrnáct, ale z těch vybrat už jsem sám nedokázal. Ono je to pro mě těžší v tom, že nejsem bůhvíjak dobrý kytarista a už vůbec ne basista a dělá mi problém se poslouchat a hodnotit se. A tak jsem těch čtrnáct nahrávek vzal k Derekovi Saxenmayerovi, aby je smíchal. Derek je všechny pustil nahlas a já ho sledoval, jak na kterou reaguje. Některé ho zaujaly, ptal se, o čem jsou a podobně, a některé víceméně jen tak přešel mlčením. A to byl pro mě signál, že ho nezaujaly a mám je vyhodit. Derek je samozřejmě profík, takže by nikdy neřekl „To není nic moc“, ale už to, že nereaguje, o mnohém vypovídá.
Proč jsi vlastně celé album chtěl dělat sám? Vždyť jsi docela společenský člověk, ne? Před covidem jsi dokonce založil novou kapelu.
Písničky, co jsem měl, jsem nasbíral za poslední dva roky a jsou dost intimní, melancholické. Koncem září, začátkem října jsem cítil, že potřebuji odejít a být na chvilku sám. Nebyl jsem v moc dobrém psychickém stavu, což možná není úplně ideální situace pro natáčení desky, ale já potřeboval hodně hrát a nestarat se o nic jiného. Možná by bylo ideální vzít kapelu, ale nikdo zrovna nemohl a čekat jsem už nechtěl. A tak jsem si řekl, že když na Superstition byla velká produkce a hodně nástrojů, teď to udělám jako sólovou desku jenom s kytarou nebo klavírem. Nakonec to probíhalo tak, že jsem začal s kytarou a zpěvem, pak přidal klavír a nakonec mě napadlo ještě něco dalšího, hlavně smyčce. Cello mi ochotně nahrál můj kamarád Honza Keller z České filharmonie.
Před dvěma lety natočil píseň k vánočnímu filmu Přání k Ježíškovi.
Kromě něj ti hraje na albu také kytarista Josef Štěpánek a bubeník Roman Vícha.
Roman má doma superstudio, takže když jsem potřeboval bicí, zavolal jsem mu a celé to proběhlo po telefonu a e-mailem. Vždycky jsem si myslel, že je nejlepší, když jsou ve studiu všichni muzikanti dohromady, ale s Romanem to není potřeba, protože je to fakt génius. No a v písničce Throw My Arms Around the World jsem chtěl lap steel kytaru, tak jsem vzal do auta počítač, šup do Berouna k Pepovi a kromě lap steel mi nahrál i barytonovou kytaru. Jediný problém nastal, že jak nejsem zvukový inženýr a nabíral jsem to mikrofonem v jeho místnosti plné kytar, ty akustické nástroje začaly rezonovat a je to tam slyšet. Samozřejmě že je to „chyba“, ale taková, která podle mě té nahrávce něco přidá. Já mám chyby rád a celá deska jich je plná. Mám na mysli zvukové chyby, třeba vrzání dubové podlahy. Ty nahrávce přidávají něco, co člověk možná úplně neslyší, ale cítí to a zvuk je pak takový „pohodlnější“.
Mně to připadá takové hodně šedesátkové.
On ten můj způsob nahrávání byl hodně ovlivněný třeba tím, že za covidu umřel Al Schmitt, legendární zvukový inženýr, který dělal v Columbia Studios třeba s Dylanem.
Anebo tím, že jsem byl po dlouhé době v Anglii zrovna když na Disney Plus dávali Get Back, ten film o nahrávání Beatles. Čuměl jsem na to i s dětmi, mile mě překvapilo, že vydržely ty dlouhé hodiny, a měl jsem radost, že znají ty písničky. No a v tom filmu bylo fascinující koukat, jak pracovali, jak točili na úplně nevhodných místech, měli nevhodné vybavení a všechno museli složitě hledat. Já mám výbornou akustickou kytaru a na koncertech jsem používal jeden typ strun, ale začal jsem s nimi experimentovat a zjistil jsem, že na nahrávání se mi hodí úplně jiné než ty koncertní, právě takové, na jaké se hrálo v 60. letech. Mikrofony jsem měl takové, že by na mě profesionální zvukový inženýr koukal jako na idiota, prostě jsem nevěděl, jak to dopadne. Ale jestli to má v dobrém slova smyslu retro zvuk, tak jsem rád.
Písničky z alba znějí tak, že se vlastně příliš nezmění, když je budeš hrát na koncertech sólově. To byl záměr?
Ne, na to jsem vůbec nemyslel, stejně jako u Superstition, ze kterého samozřejmě hraju písničky s kapelou i na sólových koncertech, kde znějí úplně jinak. Teď mě čekají koncerty s kapelou a tam zase budu hrát nové písničky například i s bicími, takže zase budou jiné. Možná rychlejší, možná pomalejší, prostě trochu jiné, ale zůstanou pořád těmi samými písničkami. Kdybych měl každý večer přehrávat desku tak, jak je, asi by mě to tolik nebavilo, potřebuji změnu.
Album se jmenuje velšsky, Hiraeth. Proč zrovna velština a co to znamená?
Jsem poloviční Velšan, po tátovi, ten do třinácti mluvil jenom velšsky. Já velšsky moc neumím, nikdy jsem tam moc nebydlel, ale každé léto jsme jezdili do Jižního Walesu k dědovi. Hiraeth má význam, který jsem u té desky cítil, jeho nádech má třeba Stranger to Me a několik dalších písniček. Je to stesk po domově, ale po takovém domově, který vlastně domovem ani nebyl. Těžko přeložitelné. Když jsem byl po covidu v Anglii, nebyl jsem v dobrém stavu, pandemie se přidala ještě k tomu brexitu a tak, a já vlastně nevěděl, kde jsem. Doma jsem byl vždycky na pódiu, nikdy jsem nevnímal, jestli jsem Čech nebo Brit. Ale tenhle druh domova jsem neměl střídavě dva roky.
Seznamte se
Britský písničkář původem z Manchesteru, žijící od roku 2000 v Praze. Koncertuje po celém světě, ať už sólově, nebo s nejrůznějšími skupinami a partnery, na české scéně mimo jiné spolupracoval s o generaci starší jazzovou legendou, pianistou Emilem Viklickým. Časopis Rolling Stone označil Jamese Harriese za „zlatý hlas“ a přirovnal jej k písničkářům Jeffu Buckleymu nebo Damienu Riceovi. Jedním z jeho nejznámějších alb je Voice Memos: a collection of songs I recorded on my phone z roku 2012, patrně vůbec první album na světě, které jeho autor kompletně natočil na různých místech světa na mobilní telefon. Harries také složil hudbu k řadě filmů, z těch českých lze jmenovat např. snímky Snowboarďáci, Bobule, Rafťáci, Lidice a Přání Ježíškovi.