Svůj začátek vztahu k písním Zuzany Navarové popisuje Iva Marešová jako „hlubší zaujetí, než bývá běžné“. Během dospívání s její hudbou prožila intenzivní období, do života se jí vrátila ve správný čas, aby vznikla divadelní a koncertní oslava díla jedinečné české zpěvačky. Podle Marešové projekt vyniká moderními a zároveň citlivými aranžemi, které jsou dílem Radka Doležala. 14. listopadu 2026 se koncertní verze odehraje na jedinečné pražské scéně.
Kdy jste se seznámila s hudbou Zuzany Navarové a získávala k ní vztah?
Bylo mi kolem patnácti let. Začala jsem zpívat s první folkovou kapelou a jezdili jsme na Portu. V tu chvíli nešlo na Nerez a Zuzanu nenarazit. Hodně mě zaujali, bylo to něco trochu jiného a poslouchala jsem je téměř denně. Chodila jsem s walkmanem a pořád poslouchala muziku, hodně Kryla, Nohavicu, Roberta Křesťana, ale také právě Zuzanu Navarovou. Když mě písničky vtáhnou, hodně se zaměřím na text, ale u Zuzany bylo něco navíc.
Měla jsem pocit, že prožívám nějaký příběh a nacházím se v trochu temném, zvláštním světě. Bylo to hlubší zaujetí, než bývá běžné. Byla pro mě velkou inspirací a takhle intenzivně jsem ji poslouchala dva tři roky.
Vracela jste se k její hudbě v životě průběžně?
Samozřejmě jsem si ji občas poslechla, ale takhle intenzivní období už nepřišlo. Přišla ke mně zpět oklikou ve chvíli, kdy jsem se po více než dvaceti letech vrátila do rodného Hradce. V tu chvíli mě oslovil současný ředitel Filharmonie Hradec Králové Vladimír Šrámek s nápadem, že by společně s mou kapelou Razam a filharmonií rád oslavil dílo Navarové. V roce 2025 totiž slavil Hradec Králové 800 let.
Souhlasila jste hned?
Přiznám se, že se nerada prezentuji dílem někoho jiného. Dělám svou hudbu, tvořím a vytvářím vlastní svět. Zpočátku jsem hodně přemýšlela, jestli jsem schopná se do Zuzanina světa ponořit. Kdyby to nebylo propojené se společným rodným městem, do kterého jsem se po letech zrovna vrátila, asi bych se do toho sama nikdy nepustila. Projekt ale vznikal přirozeně a jeho smyslem bylo oslavit Zuzanino dílo a její osobnost.
Když v životě něco dělám, vždy následuju jakési puzení. Jako by mě něco, co mě přesahuje, vedlo k určité aktivitě. Cítila jsem ho, a proto jsem do toho šla. Snažíme se k projektu přistupovat s pokorou a respektem nejen k dílu, ale také k samotné Zuzaně.
Bylo vám v projektu od začátku dobře, nebo jste ještě nějakou dobu bojovala s tím, zda se skutečně můžete tvorby Zuzany Navarové dotýkat?
Bylo mi dobře. Jakmile jsme se domluvili s Klicperovým divadlem, sedla jsem si, začala připravovat hudební dramaturgii a napsala první synopsi i nástřel scénáře. Začaly vznikat aranže. Okamžitě nás to chytlo. Kontaktovala jsem paní Olgu Navarovou, Zuzaninu maminku. Byla nesmírně laskavá, přijala nás u sebe doma, udělala nám kávu s bábovkou a sdílela s námi spoustu věcí ze Zuzanina života.
Co například?
Půjčila mi řadu novinových výstřižků, ke kterým nevím, jak bych se dnes jinak dostala. V době, kdy byla Zuzana na vrcholu slávy, poskytovala mnoho rozhovorů a maminka je měla schované. Dokonce mi půjčila Zuzaniny skautské deníky. Se vším jsem si sedla doma ke stolu, nalila dvě skleničky červeného, a přestože jsem byla sama, se Zuzanou jsem si připila. Poprosila jsem o symbolické vedení, abych nesklouzla někam, kam nemám, a dokázala si uchovat pokoru a respekt.
Je velký rozdíl, když člověk prezentuje sebe sama prostřednictvím díla někoho jiného, a tím, když prezentuje dílo někoho jiného. Hranice je ale velmi tenká. Snažila jsem se proto přistupovat k projektu opravdu zodpovědně.
Jak se vám pracovalo s tak osobními zdroji? Jaký vám odhalily svět?
Ponořit se po letech znovu do tohoto světa mi připadalo nesmírně symbolické. Vrátila jsem se domů a to, co jsem v patnácti nebo šestnácti letech intenzivně prožívala, se ke mně obloukem vrátilo. Mohla jsem pracovat se Zuzaniným dílem a nahlédnout do osobních a intimních prostor jejího života. Zuzanině mamince moc děkujeme, protože představení se podařilo takto zpracovat především díky ní. Zuzka totiž nebyla příliš sdílná. Byla introvertka, v rozhovorech se o jejím soukromí mnoho nedočtete.
Vždycky jsem ji vnímala hlavně prostřednictvím písní a textů. Když jsem je poslouchala, měla jsem pocit, že ji znám. Myslela jsem, že vím, jaká je, nebo se tomu nějakým způsobem aspoň přibližuju. Její dílo má hloubku a přesah, její osobnost je z něj patrná. Když jsem se ponořila do světa, který mi otevřela Zuzčina maminka, vnímala jsem,
že mé představy o tom, jaká Zuzana byla, nebyly úplně mylné.
Když říkáte, že Zuzana nebyla v rozhovorech příliš sdílná, jak otevřená byla v denících?
Nebyly to deníky dospělé nebo dospívající ženy, která by si zapisovala své osobní prožitky. Četla jsem deníky malé holky, která jezdila na skautské tábory. Dětským písmem v nich měla zapsáno, co na táboře dělali.
Nesmírně mě bavilo, že už v dětském věku měla vyzrálý a specifický projev. Obsahově to ale byly poznámky dítěte z tábora.
Která témata jste pro divadlo považovala za zásadní?
Zuzana měla velký duchovní přesah, přestože v životě stála nohama na zemi. To byla jedna z věcí, o nichž jsem byla přesvědčená, že je musíme zachovat. Divadlo jsme pojali tak, že všichni na jevišti představují Zuzanu Navarovou. Všichni, hudebníci i herci, jsme jakési části její duše a osobnosti a vzájemně komunikujeme.
Divák rozhodně nemůže čekat životopis. Je to spíš, jako by se otevřela její duše a my se dívali na její život, jeho obrazy, poslouchali její básně, texty a hudbu a potkávali lidi, kteří pro ni byli důležití. Chtěli jsme docílit toho, aby divák odcházel s pocitem, že byl se Zuzkou na kávě a dvě hodiny si povídali. Do představení jsme zakomponovali i různé střípky ze života a situace, které nám vyprávěla Olga Navarová. Z rozhovorů s ní i z článků, které jsem měla k dispozici, je ale naprosto patrné, co Zuzana chtěla říkat a co naopak říkat nechtěla. To jsme se opravdu snažili ctít.
Zuzanin život je vlastně jedno velké nesmírně košaté, barevné a hluboké téma. Linka představení se odvíjí od jejího díla. Setkáváme se v něm proto s jejími spolupracovníky. Je tam Nerez, Koa a zachycujeme také období, kdy začínala spolupracovat s Ivánem Gutiérrezem.
Společně s představením vznikla koncertní verze.
V rámci divadelního zkoušení jsme zjistili, že vzhledem k tomu, jak autentická a pravdivá Zuzana ve své tvorbě byla, není možné pracovat s nějakou fikcí. Nejde se snažit ze sebe udělat Zuzanu Navarovou. Aby mohly věci fungovat, je potřeba využít autenticitu každého člověka na jevišti, jeho vlastní ryzost. Když jsem připravovala pěvecké nastudování, pojali jsme to stejně, šli jsme především po přirozenosti každého jednotlivce.
Když se člověk snaží zpívat Zuzaniny písně, bývá toho najednou nějak moc. Uvědomila jsem si, že ona vlastně vůbec „nezpívala“. Byla básnířka a písničkářka a prostřednictvím textů k lidem promlouvala. Nezpívala žádné obrovské tóny a árie. Uměla zpívat skvěle, ale hlas nepoužívala jako klasická zpěvačka. Myslím, že v tom spočívá klíč ke správné interpretaci. Nezpívat, ale vyprávět svůj osobní příběh. Mým lakmusovým papírkem je, že musím mít úplně stejný pocit, jako bych zpívala vlastní písně. Pokud to tak není, přidávám navíc něco, co tam nepatří.
Zrod koncertní a divadelní oslavy
Iva Marešová a Razam poprvé s Filharmonií Hradec Králové spolupracovali na albu Na dně mojí duše, které vyšlo v roce 2025. „Kluci z kapely zaranžovali pro filharmonii naše písně z celé dosavadní éry Razam a samozřejmě také nové skladby,“ představuje desku Marešová. Nyní se setkávají v projektu Zuzaně Navarové do nebes. Původně měla vzniknout koncertní verze, v rámci oslav 800 let města Hradec Králové se ale hudebníci spojili s Klicperovým divadlem a bylo z toho představení A pak usnu a vstanu. „Původní koncertní verze se tedy přetransformovala do divadelní podoby, ale současně v nás původní koncertní myšlenka zůstala,“ vysvětluje zpěvačka. Oslava díla Zuzany Navarové tak pokračuje dál. Koncertní verze zazněla například na Rock for People, divadlo zase mohli vidět návštěvníci Colours of Ostrava.
„V obou představeních vystupuje víceméně stejný orchestr, ale v divadle zpívají i herci. Písně máme rozdělené, každý zpívá nějakou. V koncertní verzi zpívám já a mužské party zpívá herec spojený s Klicperovým divadlem William Valerián,“ vysvětluje Marešová. „V divadelním představení ale diváci uslyší písně, které nejsou v koncertní verzi, a naopak. Pro koncertní verzi jsme vytvořili aranže dalších skladeb, které v divadle nezazní. Projekty jsou tedy propojené, ale zároveň odlišné.“
Koncert Zuzaně Navarové do nebes rozezní 14. listopadu 2026 pražskou Novou Spirálu. „Moc se těšíme, je to nádherně zrekonstruovaný prostor s neuvěřitelnými technickými možnostmi. Je samozřejmě také výzvou, zejména jeho kruhová scéna,“ říká Marešová a slibuje, že koncert bude i vizuálním zážitkem: „Andrus Takindang pro nás vytvořil ilustrace. V jeho výtvarné tvorbě cítím esenci velmi podobnou Zuzanině.“