Dekádu nazpět totiž v obří pevnosti Mehrangarh Fort, tyčící se nad rádžasthánským městem Džódpur, natočili vynikající album Junun. S místními hudebníky a v jejich přirozeném prostředí. Qawwali zpěváky, dechaře z pochodových kapel, mistry strunných nástrojů z kasty Manganiyar a hráče na nagara bubny usadili v sálu kvůli akustice obloženém umělohmotnými matracemi. Spojili hudební tradice, které za normálních okolností dohromady neuslyšíte, protože zpěváci takřka neopouštějí súfijské náboženské svatyně. Naprosto originální mix pomáhal produkovat Jonny Greenwood a sem tam přispěl s kytarou, baskytarou nebo elektronikou. „Jeho nejdůležitějším příspěvkem bylo ovšem sdělovat, co už bychom neměli dělat. Seděl mezi muzikanty a vždycky jim dokázal říct, kdy mají přidat nebo ubrat. Chtěl slyšet pouze Rádžasthán a odmítl přizpůsobit album západním posluchačům. Bez něho bych se nikdy do súfijské chvály Boha neodvážil zanést hebrejskou poezii," vysvětlil tehdy vklad člena Radiohead izraelský zpěvák, kytarista a skladatel Shye Ben Tzur.
Do Rádžasthánu se odstěhoval v roce 1996 kvůli studiu tradiční hudby. Oženil se s dcerou súfijského učence a tráví tu většinu roku. Na festivalu v Negevské poušti ho s kapelou uslyšel Jonny Greenwood a nešlo mu do hlavy, jak k takové fúzi arabské a indické hudby Ben Tzur přišel. Začal po něm pátrat a s pomocí izraelské manželky, vizuální umělkyně Sharony Katan, se kterou má tři děti, ho nakonec poznal osobně. A když Ben Tzur v roce 2017 poprvé koncertoval v Londýně, přidal se k němu. Skamarádili se a deset let nato se usadili s šestnáctičlenným Rajasthan Expressem mezi matracemi. A jak jim to šlo od ruky, můžeme vidět v dokumentárním filmu Junun režiséra Paula Thomase Andersona (Greenwood je jeho dvorním skladatelem). Brzy na to vyjeli na turné s Radiohead a v roce 2017, samozřejmě jen s Ben Tzurem, vystoupili na pražském festivalu Respect.
Dokument a přítomnost Greenwooda k projektu přitáhly velkou pozornost a je pravda, že bez jejich přispění by si dosud neznámý izraelský rocker Shye Ben Tzur s Rajasthan Expressem velkou přízeň médií a publika získávali obtížněji, nicméně když k tomu zaslouženě došlo, vyvstala otázka, co bude dál. Copak o to, odpověď tvůrci s chutí pokračovat znali, okolnosti jim ale nepřály. Nejprve dostal svět do kolen covid, pak během zkoušek zemřel na infarkt hlavní qawwali zpěvák Zaki Ali, a nakonec přišel tragický 7. říjen 2023.
Čtyři měsíce předtím vydal Jonny Greenwood s izraelským rockerem Dudu Tassou album arabských písní Jarak Qaribak. Výklad názvu - „tvůj soused je tvůj přítel“ – podtrhli hostující zpěváci z Palestiny, Libanonu, Sýrie nebo Egypta. Po společných koncertech v Tel Avivu v následujícím roce palestinská nátlaková organizace BDS (Boycott, Divestment and Sanctions Movement) spustila jako obvykle odpornou nenávistnou kampaň přenesenou vzápětí také na Radiohead. A když Tassa s Greenwoodem loni naplánovali londýnské koncerty, BDS, odmítající existenci státu Izrael, přitvrdila, stáhla na svou stranu spoustu hvězdných umělců vedených Rogerem Watersem a dvojici obvinila ze schvalování izraelské genocidy, což vedlo k hrozbám násilí, takže byly zrušeny. Radiohead byli vyzváni, aby se distancovali od Greenwoodových „kolaborantských“ projektů, jinak bude jejich turné bojkotováno. Kapela na mediální lynč BDS nereagovala a Thom Yorke přítele s rodinou vazbou na Izrael bránil. Přesto prohlásil, že pokud bude Netanjahu u moci, do země nevkročí. Greenwood měl ovšem za to, že tím jenom nahrají vládě, která rozhodnutí Radiohead zneužije k prohlášení, jak všichni nenávidí Izrael. A v květnovém rozhovoru pro deník The Telegraph řekl: „Jediné, za co se stydím, je, že jsem do tohohle chaosu zatáhl Thoma a ostatní. Ale nestydím se za spolupráci s arabskými a židovskými hudebníky. Za to se nemůžu omlouvat.“
Žádné umění není podle Jonny Greenwooda totiž dostatečně důležité, aby zastavilo veškerou smrt a utrpení okolo nás, ale nedělat nic se zdá být podle něho tou nejhorší možností.
V čerstvém vydání magazínu Songlines se k tomu vyjádřil i Ben Tzur: „Nikdo, kdo sleduje, co se děje, a má alespoň trochu svědomí, se nemůže cítit dobře. Je to srdcervoucí situace.“ Také přiznal, že s Greenwoodem o odložení vydání alba Ranjha dlouho diskutovali. V tak napjaté době pochopitelná úvaha, ale nemělo by umění mít právo překračovat hranice a stát nad politikou? Notabene sjednocovat a přicházet, jakkoliv to někomu může přijít naivní s nabídkou nezištné lásky? Tak zní totiž výklad názvu alba čerpající z milostného eposu Heer Ranjha napsaného súfijským mystickým básníkem Warisem Shahem v 18. století. Většina textů skladeb vychází z poezie indických světců a mezi nimi svítí také jméno Amir Khusrau. Perský básník a filosof ze 13. století je považovaný za architekta qawwali, jedinečné hudební a poetické formy súfismu s vírou v jednotu stvoření a Boha, podle které si jsou všichni lidé rovni.
Jak ale přenést hudbu spojenou s náboženským prostředím do Greenwoodova studia v Oxfordu? S trochou fantazie jde podle Ben Tzura všechno: „Napadlo mě, že by album mohlo mít základ podobný súfijským svatyním, jen bez jasné geografické polohy. Začal jsem proto přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby se ta svatyně vznášela ve vesmíru. Takže jsme pracovali s obrazem místa, které působí starobyle a zároveň retrofuturisticky.“
I přes vízové komplikace se podařilo do Oxfordu dostat dvacet hudebníků z Rádžasthánu a aniž by je prý Greenwood nutil ke zředění starobylého umění, podařilo se je přesvědčit k inovativním kompromisům, které s povděkem přijali. Některé působí na papíře nepatřičně: qawwali zpěvák se podle zvyku nedoprovází na harmonium, ale na syntezátor Moog. Trumpetista s přáním, aby hrál jako Miles Davis dostal tubu a bubeníci měli k dispozici nástroje, kterých se předtím nikdy nedotkli; navíc se k nim nově přidal jazzový bubeník Tom Skinner a s potřebou oproti předchozímu albu stavět daleko víc na harmoniích, sestavu posílila vynikající britsko-indická houslistka Jyotsu Srikantha.
Dříve převažující kontemplativní nálady s Greenwoodou touhou zasadit do nich funky groove teď místy přecházejí do psychedelie a krautrocku. Přesto album vyjadřuje ty samé pocity vztahující se k tradici, jen s kytarami a elektronikou nabyly trochu jiné podoby. Neslyšíme hudbu ohromujících zvratů a nadále ji řídí extatické qawwali, dojde nám ovšem, co Ben Tzur myslel tím retrofuturismem a jak pro něho bylo v kosmopolitní oxfordské „svatyni“ důležité najít společná arabská, anglická a hebrejská slova pro božskou lásku. Se syntezátory? Proč by ne, na formě přece nezáleží.