Většinou za to kluci ani nemůžou, třeba se všichni zrovna motají před koncertem po zákulisí a přidají nějaké to slovo navíc, když vy si nemáte kam s vaším hostem zalézt. Ostatně, hostem jsem spíš já, i když to zrovna zpěvák Kuko a jeho kolegové právě popírají. Horkýže slíže se rádi cítí hosty v milované Praze. Na konci srpna své album pokřtili Slížovicí a teď se chystají rozjet na turné po Česku i Slovensku. „Ani nevíš, jak jsme tu vždycky rádi,“ začínají rozhovor.
A to ještě máte před vydáním nové desky! To se musíte nadnášet jak pávi!
Všechno je hotové a máme z toho dobrý pocit. Já vím, že to slyšíte od každé kapely. To by bylo, kdyby ze své nové desky neměli dobrý pocit! A pak lidi nechytne. To ale doufám, že nebude náš případ.
Dokážete dneska odhadnout, co bude na té desce fungovat a co ne?
Těžko. Někdy si myslíme, že tohle musí zabrat, a ono ne. A jindy je to naopak. Zatím nás všichni přesvědčují, že není čeho se bát. Prý je tam toho hodně, co si lidi sami najdou. My jsme měli na desku přísné embargo, takže to zatím říkají jen ti, co jezdí s námi po koncertech.
Jak se vyrovnáváte s tím, že jsme uprostřed změn technologií, takže cédéčko už není ten hlavní motor, který vede k vydávání hudby. Vše přechází na digitální platformy a streamovací služby…
Nemáme s tím tak velký problém, jak by se zdálo. My jsme totiž kapela postavená na živém hraní. Samozřejmě že nové písničky jsou pro nás taky důležité, ale řekl bych, že dnešní pořadí je: živé hraní, pak Spotify a Apple a teprve daleko za tím jsou elpíčka a cédéčka… Vím to dobře, protože vystavuju faktury vydavatelům a distributorům.
Tahle situace je důvodem, proč vydáváte novou desku až po pětileté pauze?
No, po čtyřech a půl. Víš, po tolika letech už nejsi v takovým ajfru jako dřív.
Jistě, tehdy jste sekali jednu desku za druhou.
To je tak, že jsi mladý, nevybouřený, myšlenky se jen hrnou, taky víc kalíš, takže máš tím pádem hodně zážitků, a tím pádem máš taky víc co vyprávět.
No a tohle má tak velký vliv na produkci vaší hudby?
To bych řekl! Protože my se teď už musíme šetřit, protože kdybychom měli dohánět své výkony z mládí, nevím, jestli bychom to zdravotně utáhli. Taky máme hodně koncertů. Tehdy jsme jich hráli tak padesát do roka, pak přišly časy, kdy jich bylo až sto padesát, ale i dneska je to furt stovka. Takže tvůrčí tempo muselo časem logicky klesnout.
Ale že to tehdy byly časy, co?
Když bylo málo koncertů, měl jsi spoustu času, který jsi trávil s nápady doma nebo ve zkušebně. Tím víc ses pak těšil na každý koncert. A měl jsi věci napsané a vyrobené hodně dopředu. Když hraješ každý druhý den, nestihneš se pořádně ani vyspat, natož ještě něco vymýšlet.
Hele, když máte tolik koncertů, neštvou tě některé skladby, které musíš hrát?
Ne, ne. Je fakt, že jsem kdysi říkal, že tuhle nebo tamtu skladbu už nebudu hrát, ale za měsíc jsem to rozhodnutí změnil a znovu jsem ji do programu zařadil. A víš proč? Protože si uvědomíš, že to děláš pro lidi. Už kvůli nim nemůžeš být sobec, který řekne, že tuhle píseň už nebudu hrát, protože mě sere. Lidi chtějí od tebe něco, kvůli čemu si zaplatili lístek. Když půjdu na Metalliku, tak chci slyšet Enter Sandman nebo Nothing Else Matters. Taky nemůžou říct, že mě to nebaví, tak to nebudeme hrát.
Slovensko je malý trh, malá země. Není těch sto nebo sto padesát koncertů moc? Když to přeženu, tak to musí pomalu každý Slovák slyšet Horkýže slíže naživo alespoň jednou ročně?
No těch sto padesát na Slovensku, to se psal zhruba rok 2004. Pak jsme začali hrát hodně i v Česku. Takže to je pohoda. A když to tak vezmeš, jen v létě máš třicet festivalů…
Co to znamená „hodně v Česku“?
Ideální stav, a toho teď dosahujeme každý rok, je třicet koncertů na Slovensku a sedmdesát u vás. A je přitom dost místa na přidání dalších vystoupení.
Pojďme k té vaší dlouho očekávané nové desce. Jak se jmenuje?
… a čarovné slovíčko? Foneticky řečeno: tri bodky a čarovné slovíčko otáznik.
Je ta deska v něčem jiná než ty vaše předchozí perly?
Podle mě ne, že je v něčem jiná oproti těm předcházejícím. Jsme pořád stejní chalani. Ale ty předchozí dvě desky byly přepečlivě produkované a teď jsme se vrátili ke staré metodě, kdy skladby vznikaly na zkouškách.
Důležitá je při tom fyzická interakce mezi členy kapely – prostě se sejdeme, zahrajeme si, ukážeme si nějaké nápady a zkusíme dát něco nahrubo dohromady. To si pak nahrajeme na mobily jako úvodní demo. Pak si to pouštíme doma a potom ve zkušebně znovu spolu upravujeme a řešíme, co s tím dál dělat. Dřív jsme měli své nápady nebo ještě spíš už hotové věci a to jsme si rozesílali mezi sebou mailem, dneska je znovu důležitý osobní kontakt. Něcos jim poslal a pak čekal týden nebo dva, než
se ti všichni ozvali… Ne, to už ne.
Takže dneska to je taková kolektivní improvizace?
I tak se tomu dá říct. Vrátili jsme se o dvacet let zpět. Tehdy, když jsi chtěl něco vytvořit, musels za tím jít a definitivní tvar udělat tváří v tvář spolu s ostatními.
A co tematicky?
Podle mě je to tematicky plus minus to samé.
Nejste třeba vážnější?
Těžko říct. Co nám do hlav přijde, to bereme. A taky děláme něco, co se hodí k našemu věku. Nezpíváme nějaké úplně teenagerské záležitosti, ale to, co se hodí k věku naší generace padesátníků. Jediná věc, do které nešťouráme, je politika. To vůbec nechceme, neděláme a ani to dělat nebudeme. Chceme, aby se lidi při naší hudbě bavili a sjednocovali. Všichni víme, co se tu děje, tak přece nemusíme lidi ještě víc rozdělovat. Ale jinak rádi dloubeme do všeho. Dokonce si myslím, že jakýkoli nápad, kterého se chopíme, je dloubnutí do něčeho.
Oblíbená témata – pití, alkohol?
Jo, máme tam alkohol. Zrovna nový singl Monte Mabu je o pití.
Co je to Monte Mabu?
To je hora v Mosambiku. Právě na ni vyleze jeden opilec, posilněný slivovicí, a na vrcholu sedí silně zapáchající mudrc, který mu za nějakou moudrost vychlastá zbytek té kořalky.
A jaké je z toho poučení?
To on říká ve svém domorodém jazyce, takže my to nevíme. Ale mohlo by to být třeba o tom, že můžeš pít, kolik chceš, jen bys neměl pít sám, ale vždy s někým.
Co nějaká oblíbená ženská témata?
Ženy nás inspirují, ale nemusí být zmiňovány v textech. Jmény určitě ne, samozřejmě. Ale je tam i dost o vnucích, o doktorech, o léčení. Afrodiziaka, vitamíny.
Drogy?
My se v tom ani zdaleka nedereme do první ligy. Kdybychom v tomhle oboru dávali první ligu, tak bychom si tady dnes nejspíš už nepovídali. Tu a tam možná někdo ujede na nějakém pití, ale to je všechno.
Některé kapely si dávají před koncertem panáka na kuráž.
Panáka určitě ne. Dám si vinko a to mi stačí. Třeba zrovna teď piju červený střik. Ale v naší kapele není zvykem někomu něco přikazovat. Horkýže slíže jsou postavení na osobní svobodě svých členů.
(Pořadatel svolává kapelu ke zvukové zkoušce: „Chlapi, je šestnáct nula sedm!“ Kapela se zvedá a spěchá na pódium. Tu a tam mi někdo ještě stihne zamávat. Kuko se otáčí, rozhodí rukama a říká: „A takhle je to vždycky…“)
Seznamte se
… a čarovné slovíčko je třináctým studiovým albem slovenské punkrockové stálice Horkýže slíže po téměř pěti letech. Kapela vznikla v Nitře v roce 1992 a první album V rámci oného vydala o pět let později. Průlom přišel na přelomu tisíciletí a zejména s deskou Kýže sliz z roku 2002; Horkýže slíže se postupně zařadili mezi nejúspěšnější slovenské rockové skupiny také v Česku. Pro jejich tvorbu zůstává typická směs punk rocku, přímočarých refrénů, absurdního humoru a parodie.
Novinka nabízí šestnáct skladeb, které vznikaly během několika let – část materiálu kapela vytáhla ze starších šuplíků, část vznikla společným hraním ve zkušebně a ve studiu. Hostují na ní také muzikanti z kapel Trautenberk a Čad. Na podzim ji představí na Čarovném tour 2026. Série dvaceti českých a slovenských koncertů začne 9. října ve Valašských Kloboukách a vyvrcholí 27. listopadu v Bratislavě.