Začalo se celkem nevinně. Historkami o tom, že studio občas není jen místo práce, ale taky noclehárna. Milan Cimfe připomněl dobu, kdy se ve studiu zůstávalo tak dlouho, že člověk přišel na jaře v šortkách a domů šel o pár měsíců později skoro v zimě. Tomáš Fröde přidal zkušenost z prvního roku provozu svého studia, kdy kapelám dovoloval přespat. „Tak mi to vydrželo rok. A bylo to asi opravdu nejhorší období v mém životě,“ shrnul.
Záznam z Headliner půdy si poslechněte v podcastu Headliner CZ na Seznam Podcastech.
Amák do toho přidal varování, které znělo jako městská legenda, jenže ve studiu se podobné legendy vyprávějí s naprostou samozřejmostí. Šlo o zvukového technika, který přespával pod klimatizací u mixpultu a po několika dnech ho tam našli mrtvého. Pointa byla jasná: kdo chce pracovat ve studiu, neměl by ve studiu bydlet. Nebo aspoň ne moc často.
Téma se rychle přesunulo od studiové hygieny k velkým jménům. Milan Cimfe mluvil o tom, že čím větší hvězda, tím menší potřeba okázalosti. „Čím větší borec, tím skromnější člověk,“ řekl. Podle něj skutečně velcí muzikanti většinou rozumějí tomu, že každý v nahrávacím procesu má svou roli – od technika, který tahá kabely, po producenta v režii. Problém prý často nevzniká u umělců samotných, ale u jejich manažerů, kteří dopředu dělají vlny. Samotní muzikanti pak často „nic moc nepotřebují“.
Amák na to navázal vzpomínkami na Jaze Colemana z Killing Joke. „Je to taková komplikovaná osobnost,“ řekl o něm. V jedné chvíli vtipný společník, vzápětí člověk, který začne mluvit o hvězdách, posunech pólů a křížení mimozemšťanů s lidmi. Zároveň ale podle Amáka hudbu vidí s mimořádnou přesností. Popsal, jak Coleman dokáže patnáct minut držet synťákový dron, sedět nad ním v tichém soustředění a teprve potom do něj začít stavět zpěvovou linku. „Je schopný to vidět jak v Matrixu, jak padají čísla,“ řekl Amák.
Milan Cimfe připomněl, že s Colemanem pracoval už při natáčení alba Proměny s Čechomorem. Vzpomínal na spojení kapely, bubnů, basy, kytary a klasického orchestru i na pracovní tempo, při němž se šest hodin spalo a šest hodin pracovalo. Amák zase mluvil o symfonických verzích Killing Joke a o tom, že dobrá píseň musí obstát v jakékoli aranži. „Dobrá písnička funguje v jakýkoliv aranži. To je známá věc.“
Silný studiový zážitek přidal Cimfe i z práce s Living Colour. Fascinovalo ho, jak byli muzikanti připravení a disciplinovaní. Bubeník Will Calhoun seděl u soupravy, i když se zrovna dělalo něco jiného, a kdykoli bylo potřeba, nasadil sluchátka a okamžitě nahrál break. Podobně fungovali basista Doug Wimbish a kytarista Vernon Reid. „To je sen každého producenta mít kapelu, která má takovou disciplínu,“ řekl Cimfe.
Právě disciplína se ukázala jako jedno z hlavních témat večera. Amák ji popsal na práci s Hozierem. „On třeba udělal šedesát zpěvových linek, které byly všechny úplně naprosto dokonalé. A říká: ne, není to ono.“ Podobnou zkušenost měl Cimfe s Julianem Lennonem, který podle něj přesně věděl, co se svým hlasem a stopami udělat. Jenže jakmile se přidal krátký slap delay, najednou se ozval stín jeho otce. „Člověk slyšel tátu,“ poznamenal Cimfe.
Tomáš Fröde přinesl pohled z jiného měřítka. Ne ze studia, kam jezdí světové hvězdy, ale z prostředí mladých kapel, které si často nosí demáče z domácího počítače. Právě tam se podle něj ukazuje, jak snadno se může technologie obrátit proti muzikantům. Popisoval situaci, kdy autor kapely naklikal do dema bicí part tak dobře, že všichni souhlasili, jak skvěle funguje. Jenže ve studiu se ukázalo, že bubeník ho neumí zahrát. „Tam jsem si poprvý uvědomil, jak je to dobrý sluha, zlý pán,“ řekl Fröde.
Od domácích demáčů už byl jen krok k umělé inteligenci. Řeč přišla na Suno a další nástroje, které dokážou z nápadu během chvíle vyrobit hotově znějící písničku. Milan Cimfe přiznal, že ho to jako každá nová technologie láká. Zároveň ale popsal, proč ho výsledky rychle přestávají bavit. „Umělá inteligence nabídne průměr všeho. A chybí tam ten lidský element, který dělá ty čáry,“ řekl.
Amák k tomu přidal konkrétní zkušenost s kapelou, která si nechala přes Suno vygenerovat inspiraci a potom ji přehrála po svém. V takovém případě mu AI nevadila, protože se nestala náhradou kapely, ale přestupní stanicí. Přesto si pohrával s opačnou myšlenkou. Vyvinout nástroj, který by se jmenoval Oposumo: „Hodíš do toho dokonalý track a ono to z něj udělá hnusnej.“
V debatě se objevil i Rick Rubin. Spíš jako postava na hranici producenta a filozofa, který pronáší věty, nad nimiž se musí přemýšlet, i když si nikdo není jistý, co přesně znamenají. Cimfe z jeho knihy citoval: „Někdy nejlépe pokročíme vpřed, když ukročíme vzad.“ Amák k tomu poznamenal, že Rubin „upgradeoval producentství na filozofii“. A možná právě v tom je jeho síla. Neříct kapele, kam přesně má dojít, ale rozhodit ji tak, aby se vydala jinudy.
Technologie se ale neřešila jen jako umělá inteligence. Mluvilo se i o nekonečných možnostech digitálního nahrávání. Cimfe připomněl dobu pásů, kdy zbývala na zpěv jedna stopa. Když se přetáčela, předchozí verze se smazala. To podle něj muzikanty nutilo podat výkon. Dneska se zpěv může nastříhat z desítek pokusů, doladit, srovnat a upravit. A někteří s tím rovnou počítají. „Nejhorší hláška, kterou poslední dobou slýchávám: Milane, tak to tady máš a s tím už se nějak poradíš.“
Fröde k tomu přidal další studiovou větu současnosti: „Autotune máš, ne?“ V jedné krátké otázce je kus celé debaty. Ano, technologie může pomoct. Ale když se s ní počítá dřív než s výkonem, začne se z hudby vytrácet napětí, riziko i osobnost.
Přesto se večer nezasekl v lamentování. Na otázku, kdo je v poslední době ve studiu překvapil, Cimfe jmenoval Muchu. Podle něj je „úžasná zpěvačka, ačkoliv dělá všechno proto, aby to tak nevypadalo“. Amák zase zmínil Bena Cristovaa. Ne kvůli popularitě, ale kvůli profesionalitě. Popsal, jak dokázal nazpívat francouzský song tak, že rodilý mluvčí nepoznal, že francouzsky neumí. „Totální profík, showman, dobrý zpěvák,“ řekl.
Závěr patřil poslechu. Co se stane s nahrávkou, kterou producenti a muzikanti vypiplají ve studiu, když ji pak někdo pustí ve streamu nebo ve sluchátkách? Cimfe doporučil nastavit si u streamovacích služeb co nejvyšší kvalitu a připomněl význam vinylu, mimo jiné proto, že může muzikantům vracet aspoň část peněz. Amák se s vinylem trochu pohádal. Má ho rád jako artefakt, ale zvukově podle něj není automatickou výhrou. Překvapivě pak doporučil AirPody. „Nejnovější AirPody, to je normálně jako poslouchat ráj.“
Tomáš Fröde to uzavřel nejcivilněji. Je rád, když se hudba vůbec poslouchá. I to je dneska hodnota. V době, kdy může každý natočit písničku na mobil, vygenerovat aranž přes AI a pustit ji do světa během pár minut, zůstává studio místem, kde se pořád zkouší jedna stará věc: aby z nahrávky bylo slyšet, že za ní někdo stál, něco riskoval a něco opravdu zahrál.
A někdy je právě tohle víc než jakýkoli preset.