Všechno to začalo už někdy během roku 1996, kdy se na University College of London setkali zpěvák Chris Martin a kytarista Jonny Buckland. Kromě hudby je spojovala i láska k antice – budoucí frontman hořel pro dějiny starověku, věnoval se latině a starořečtině. Ještě během studií dvojice potkala i další spoluhráče, Willa Championa a Guye Berrymana.
V úplných začátcích si říkali Pectoralz, následně Big Fat Noises, pak Starfish a nakonec Coldplay. Byla to zkrátka úplně obyčejná studentská kapela, která mění názvy častěji než ponožky. Hrály se covery, zkoušely se první písničky a šoubyznys byl tak daleko (rozhodně dál než státnice, jestli vůbec na obzoru), že jméno nikdo moc neřešil. Ostatně, samotný název Coldplay převzali od dalšího spolužáka Tima Cromptona, který měl stejnojmennou kapelu a její název kamarádům bez problémů přenechal.
Poslechněte si podcast NOTY VOLE o fenoménu Coldplay
V květnu 1998 vydali první EP nazvané Safety. Nahrávku brali hlavně jako demáč pro labely, vydali ji v omezeném nákladu a počítali, že valnou část rozdají mezi producenty. Nebyli daleko od pravdy, ípíčka party neznámých studentů se skutečně moc neprodalo. O to větší je to dnes rarita. Safety seženete se štěstím na eBayi, kde se cena pohybuje okolo neuvěřitelných dvou tisíc liber.
Štěstí Coldplay bylo, že se pořád ještě psaly devadesátky a hudební labely posílaly své hledače talentů do klubů, aby mezi mladými kapelami vybírali slibné talenty. A přesně tak na tuhle partu narazila i Debs Wild, která ji později dostala k vydavatelství Parlophone. „Říká se, že na tom koncertě bylo tehdy asi deset lidí, ale není to pravda,“ vyprávěla před šesti lety v rozhovoru pro web Coldplay. „Byl to malý klub a pod pódiem se mačkalo rozhodně víc lidí. A všimla jsem si dvou dalších hledačů talentů.“ Wild v rozhovoru vzpomínala, že nad konkurencí zvítězila snadno – oba kolegové totiž během večera odešli. „Věděla jsem, že Coldplay jsou něco speciálního, ale součástí mé práce je myslet na to, jestli to tak vnímají i ostatní lidé. Mám v hlavě takový boďák. Vypadají dobře? Je mezi nimi cítit chemie? A hodí se na současnou scénu? Coldplay tehdy nesplňovali ani jedno z toho a rozhodně nevypadali skvěle. Ale měla jsem z nich husí kůži. Mohl za to Chrisův hlas a atmosféra, kterou dokázali vytvořit.“
Debutový singl Coldplay vydali už před pětadvaceti lety.
Wild se s Coldplay sešla o pár dní později v jedné z londýnských hospod: „Dali jsme si pár piv, povídali si o muzice a o tom, čeho by chtěli dosáhnout. Bylo to fakt milé posezení, a když jsme skončili, ještě mě doprovodili na autobus jako praví gentlemani. Říkala jsem si, že s touhle kapelou musím něco vymyslet.“
Nová doba
Hledačka talentů zdůraznila gentlemanství záměrně, protože se stalo součástí image kapely. A právě image – samozřejmě spolu s hudbou – hrála roli v počátečním úspěchu. Debutovou desku Parachutes vydali Coldplay pod labelem Parlophone v červenci 2000. To byla na britské scéně zlomová doba. Končila éra britpopu, v Británii se do popředí drala nová vlna kapel, které jako kdyby byly protikladem k rozevlátým Blur, Oasis či Pulp. Objevili se Keane, Snow Patrol, Travis, skupiny s image roztomilých hodných kluků zpívajících romantické či melancholické písně. A Coldplay do toho skvěle zapadli.
Nebylo by ovšem fér tvrdit, že jenom byli ve správnou dobu na správném místě a už vůbec není pravda, že by seděli se zápisníky u rádia a psali si, co je zrovna trendy. Autorsky šlo o sebevědomou čtveřici, která na pozdějších deskách trendy z velké části určovala a sem tam bojkotovala. Ale málokdy opisovala.
Je ovšem pravda, že singly z prvních dvou desek jsou dnes esenciální hudbou britského pop rocku na začátku milénia. K průlomovému singlu Yellow se váže zajímavá historka vzniku. Takto ji Martin vyprávěl pro časopis Far Out: „Měl jsem kytaru s takovým divným laděním pro píseň Shiver, která měla být náš velký první hit. Byli jsme ve Walesu, nahrávali tu písničku, a vlastně mě to až děsí, jakou náhodou Yellow vznikla. Náš producent Ken nám zrovna vyprávěl o tom, jak je venku hezky vidět na hvězdy. A já, zatímco jsem čekal, až na mě přijde řada s nahráváním, vzal do ruky kytaru a začal si jen tak blbnout: ‚Dívej na ty hvězdy, dívej, svítí pro tebe a jsou všechny žluté.‘ Myslel jsem na Neila Younga a schválně se snažil napodobit jeho hlas, abych tím pobavil ostatní. A jakmile se tahle písnička vyloupla, říkal jsem si: Ok, tak tohle bude náš první velký hit.“ Při poslechu to jednoho možná ani nenapadne, ale je pravda, že jakmile to Chris Martin přiznal, ten Neil Young je v Yellow opravdu cítit.
Průlomový singl vznikl díky Neilu Youngovi.
Parachutes byl debut jako hrom. Grammy za nejlepší alternativní album, album roku na Brit Awards, první místo v ostrovní prodejnosti, a to jsme zmínili jen několik met, na které si nahrávka sáhla. Kromě Yellow se hrály i singly Trouble a Shiver, ale stejně se k desce Coldplay nakonec moc nehlásili. „Víme, že je to hrozná muzika, a raději se soustředíme na to, co můžeme složit příště,“ zhodnotil debut Chris Martin v rozhovoru pro USA Today.
Nemluvil jen tak do větru. Pro Coldplay je totiž typické, že každá jejich deska zní výrazně odlišně, a to i za cenu překvapení či občasného zklamání dlouholetých fanoušků. Na následující A Rush of Blood to the Head zvýraznili své skladatelství, větším důrazem na klavír a kytary dali písním už rozměr stadionového popu, velkolepý formát, který už nikdy neopustili. Minimálně na turné, na dalších deskách neměli problém skočit do komornějšího nebo experimentálního zvuku. Ale nepředbíhejme.
Druhá studiovka víceméně potvrdila pozici Coldplay coby nové velké popové kapely. Mluvilo se o nich jako o následnících U2 nebo Oasis, což sice mohlo působit přehnaně, ale singly Clocks, In My Place nebo Scientist opravdu dominovaly rádiím a hudebním televizím, Coldplay byla plná média. Ale k definitivnímu úspěchu jim pořád něco chybělo. Dobýt Ameriku.
The Scientist doprovodil působivý klip.
Volání do zbraně
Určitá rivalita a neproniknutelnost britské a americké scény tu byla odpradávna, řada umělců by mohla vyprávět, jak odlišně byli na obou stranách Atlantiku přijímáni. A s Coldplay to bylo podobně, jejich první dvě desky, v Evropě a domovské Británii komerční senzace, se v USA moc nechytly. Změnila to až třetí X&Y, opět trochu jiná nahrávka. Zatímco předchozí dvě jsou na první poslech celkem jasný britský kytarový pop, na X&Y Coldplay začali víc experimentovat. Opouštěli standardní písňové postupy, zapojili mnohem víc elektroniku a chtěli zkrátka prorazit tu bublinu britské kapely, kterou okolo sebe měli. „Tím pro nás byla píseň Square One,“ vyprávěl Martin pro MTV. „Ta nás čtyři povolala do zbraně. Je to naše přísaha, že se nenecháme ničím a nikým ovlivnit. Když jsme tu skladbu dokončili, získali jsme pocit, že můžeme konečně natočit naši vlastní desku a nemusíme vůbec brát v potaz, co po nás kdo chce.“
Mezi A Rush of Blood to the Head a X&Y je tak výrazný zvukový rozdíl, že se zdá, jako kdyby to byly dvě odlišné kapely (nebýt Martinova charakteristického zpěvu). A ta změna se vyplatila. Coldplay nejen že konečně dobyli Ameriku, na špici prodejnosti si sáhli nakonec ve dvaatřiceti zemích po celém světě a teď už to bylo oficiální: globální pop rock měl novou hvězdnou kapelu. A pořád bylo kam růst!
Album X&Y konečně otevřelo dveře do Ameriky.
Popoví revolucionáři…?
Asi nepřekvapí, že Coldplay se nesnažili nijak zvlášť ždímat úspěch, naopak si dali pauzu. Po několika letech střídavě na turné a ve studiu se chtěli nějaký čas věnovat rodinám, a když se pak v roce 2008 vrátili s albem Viva La Vida or Death and All His Friends, zase jako kdyby to byla trochu jiná kapela. Jistě, o výrazný zvukový odklon se postaral producent Brian Eno, ale Coldplay sami zase kráčeli kupředu a to, co bylo, nechali za sebou. Což je mimochodem obrat, k němuž se často vrací v rozhovorech – staré desky patří minulosti, teď je čas na něco nového.
Čtvrtá studiovka přišla se sjednocujícím tématem, i když se nedá mluvit o koncepční desce. Kapela zvážněla, začala v textech reflektovat politiku a společenská témata, a navíc poprvé přišla s jednotnou image. Kostýmy francouzských revolucionářů, kteří jako kdyby se po týdnech bojů vrátili z barikád, korespondovaly s vážnými texty a této bojem zmožené atmosféry se držely i ostatní vizuály od obalu přes plakáty až po klipy. A co teprve ta hudební proměna! Kytary i elektronika ustoupily, kapela se nadchla pro smyčce a orchestr. A celé to pak korunoval Chris Martin, kterého už nebavily věčné falzety a chtěl si konečně zazpívat jinak. Hlouběji, syrověji. Výsledkem tak byla deska, na níž Coldplay možná ztratili pár pravověrných fanoušků, ale zase všem ukázali, že nikdy nehodlají stát na jednom místě, a přitvrdili, byť jen v rámci popových mantinelů.
Na planetě ticha
V roce 2011 vydali Mylo Xyloto, jejich první skutečně koncepční, vnitřně provázanou
desku. Sledujeme na ní příběh totalitního režimu na planetě Silencia, který se snaží z ulic odstranit veškerou radost, hudbu a barvu. Mylo Xyloto je režimní voják zprvu chytající odbojáře, ale postupně prozře, zamiluje se, dá se na správnou stranu a vše vrcholí šťastným koncem. Kapela měla tehdy ambice, které dokázala naplnit jen zčásti, což dokazuje, že ne vždy Coldplay všechno vyšlo.
Revolucionáři jdou do boje.
V plánu byl kromě desky i animovaný film a komiksová kniha. Na obou pracoval Mark Osborne, jehož nejslavnějším dílem je animák Kung-Fu Panda. V rozhovoru pro web Coldplay pravil: „Skutečná práce na filmu začala jen mezi mnou a Chrisem. Občas seděl za pianem, což bylo kurva hustý, a takhle jsme tvořili a psali. Po pár měsících se k nám přidal Phil (Harvey, manažer a nehrající pátý člen kapely) a ve třech jsme pak začali všechno dotahovat. (…) Jednou jsem byl na obědě s celou kapelou a začalo nám docházet, že film musí jít stranou, abychom to celé vůbec mohli realizovat. A to byl moment, kdy jsme si definitivně vyjasnili další věci a dali jsme Mylo Xyloto takovou podobu, jakou znáte teď.“
Pokud vám zmíněný popis připomíná Gorillaz, na nichž Damon Albarn od samých základů spolupracoval s výtvarníkem Jamiem Hewlettem, nejste daleko od pravdy. Multimediální projekt Mylo Xyloto měl fungovat podobně, byť animací a zpracováním měl blíže k Daft Punk. Komiksová kniha byla nakonec rozdělená do sedmi sešitů vydávaných u Bongo Comics a dnes je můžete pořídit na eBayi za pár stovek, což dokazuje, že se komiks trochu minul účinkem a mezi fanoušky se nijak zvlášť nechytl.
Hlavní je ovšem hudba, a tady si Coldplay nemohli stěžovat. Zase se s Mylo Xyloto vyhoupli na žebříčky prodejnosti po celém světě a sklízeli pochvalné recenze za další posun ve zvuku. Jde o veselou desku plnou světla, optimismu, barev a příklonu k synťákům. Na druhou stranu, někomu už to připadalo moc. Coldplay pro všechnu tu epiku a barvy připomínali tak trochu pocukrovaný cirkus, ale mohl jim to někdo vyčítat? Vždyť právě díky turné k Mylo Xyloto v očích mnohých konečně přerostli U2 a stali se alespoň na čas největší stadionovou poprockovou kapelou na světě.
Coldplay v pozici jedné z největších kapel světa.
Noc a den
Když o tři roky později přišli s albem Ghost Stories, šlo opět (jak jinak?) o úplně jinou nahrávku. Jde o mnohem komornější desku, ve srovnání s Mylo Xyloto nabízí až minimalistický zvuk, a velký rozdíl byl i v melancholických textech reflektujících Martinův příklon ke spiritualitě a súfismu, který tehdy objevil. „Pro mě je hlavní myšlenka Ghost Stories v tom, jak dovolíte věcem, vašim strašidlům, jež se vám v minulosti udály, ovlivnit vaši přítomnost a budoucnost? Protože tehdy opravdu byla doba, kdy jsem cítil, že mě stahují ke dnu a ničí můj život, stejně jako životy těm okolo mě,“ řekl v rozhovoru se Zanem Lowem.
Coldplay to tehdy vzali s vnitřní reflexí vážně. Dokončili práce na soukromém studiu, aby mohli nerušeně tvořit a nahrávat. Místo předem daného konceptu jako u předchozích desek skládali impulzivně, tak jak to zrovna cítili, a nakonec si do toho ani nenechali moc kecat od producenta Paula Epwortha, který podle svých slov pro The Telegraph jen dohlížel na to, aby se vyhnuli pro ně typickým klišé.
Jedním dechem můžeme zmínit i následující desku A Head Full of Dreams, která vyšla o rok později. Práce na ní začaly totiž prakticky okamžitě po Ghost Stories, Coldplay si nedali vůbec žádnou pauzu a pustili se rovnou do dalšího skládání a nahrávání. A tehdy cítili, že jejich kariéra graduje. „Je to naše sedmá deska, a kdybych to měl k něčemu přirovnat, bereme to podobně jako sedmý díl Harryho Pottera,“ řekl Martin v dalším rozhovoru se Zanem Lowem. „Neříkám, že v budoucnu už nic neuděláme, ale tímhle pro nás něco končí. Myslím na to jako na naši poslední nahrávku, abych ze sebe vymáčknul to nejlepší.“
Na A Head Full of Dreams chtěli posluchače roztančit.
Martin občas v rozhovorech zmiňoval, že Ghost Stories a A Head Full of Dreams vnímá jako dvě související desky. Jako noc a den. Nejprve posmutnělé zamyšlení a nakonec radost, veselí a touha dát se do tance. „Asi tři nebo čtyři roky nazpět,“ vyprávěl tehdy pro časopis Entertainment, „jsme došli k závěru, že natočíme malé intimní album, jako bylo Ghost Stories. A myšlenka navázat na to A Head Full of Dreams vznikla ve stejnou dobu.“
Vzhůru do vesmíru
Coldplay to nakonec nezabalili a o čtyři roky později přišli nečekaně s albem Everyday Life. Ta deska jako kdyby visela ve vzduchoprázdnu, nebylo k ní skoro žádné promo, nevázalo se k ní žádné turné, kapela o ní prakticky nemluvila v rozhovorech a doteď se poměrně vymyká všemu, co nahráli. Everyday Life je patrně nejexperimentálnější deska Coldplay, stejně tak je bezpochyby nejtemnější a nejtěžší na poslech. Psal se rok 2019, Martin zpíval o těžkostech světa, o problémech chudých zemí, o násilí ve společnosti, pozastavoval se nad držením zbraní nebo policejní brutalitou. „Tohle že jsou Coldplay?“ mohli se ptát fanoušci. Inu, jsou, zase přišli s něčím jiným.
Zatím poslední album Music of the Spheres vyšlo na podzim 2021. Jde o druhou koncepční nahrávku a svým pojetím výrazně odvážnější. Zatímco Mylo Xyloto vyprávěla příběh jedné planety, Music of the Spheres nabízí rovnou příběh celé fiktivní sluneční soustavy – co skladba, to planeta. „Ne každého to osloví a ta deska ani není pro každého,“ pravil Martin v rozhovoru pro agenturu AP. „Ale hodně lidí si užije tu celkovou filmovost. Včetně nás, protože tohle jsme nikdy předtím nemohli udělat. Vždycky jsme cítili, že jednou bychom s tím měli přijít.“
Navzdory ambicím Music of the Spheres v recenzích nepochodila a dnes jde o nejhůře hodnocené album Coldplay. Jejich komerční úspěch to ale nijak nesabotovalo. Hudební průmysl byl sice jinde než v době vydávání prvních desek, i tak si ale Coldplay například se skladbou My Universe sáhli na první místo žebříčku Billboard hned po vydání, což se jim povedlo jako vůbec první britské kapele v historii.
Novou desku předchází jeden z nejdražších klipů historie.
Měsíční hudba
Jak si povede nová deska Moon Music? To zatím můžeme jen hádat, jisté však je, že navazuje přímo na Music of the Spheres, a kapela dokonce album už promovala v rámci posledního turné. Dá se čekat velkolepá nahrávka i masivní promo kampaň. Manažer Dave Holmes pro album vysmlouval od společnosti Parlophone neuvěřitelných 35 milionů liber, čímž se z Moon Music stala nejdražší nahrávka v historii. Mimochodem, druhá v pořadí je Invincible Michaela Jacksona, jejíž rozpočet se odhaduje mezi 30 a 40 miliony dolarů. Zatím však nejde o oficiální údaj, protože Coldplay nakonec Holmese ze svých služeb propustili a není jasné, kolik z domluvené částky nakonec Parlophone uvolnil. Moon Music se tak v žebříčku může propadnout níž, ale o moc příček to nejspíš nebude. Jenom tři a půl milionu dolarů stál podle všeho klip k singlu Feels Like I’m Falling in Love, což jej bezpečně umisťuje do žebříčku tentokrát nejdražších videoklipů historie.
Album Moon Music vyšlo 4. října, mezi hosty uslyšíme třeba Burna Boye nebo Little Simz a produkce se chopil Max Martin, který produkoval už předchozí Music of the Spheres. Ambice zkrátka Coldplay ani nadále nechybí a hodlají pokračovat v překvapování fanoušků i posouvání vlastních možností. A mimochodem, stále hrají v původní sestavě – kluci ze školní kapely to dotáhli sakra daleko.
Velká kapela i poselství na Glastonbury
Svou pozici na hudební scéně Coldplay letos potvrdili pompézním koncertem na festivalu Glastonbury. Mezi řadou hostů se na pódiu v dojemném cameu s kytarou objevil i herec Michael J. Fox. Chrisu Martinovi se hudbou podařilo překlenout bariéry.
Na headlinera sobotního večera jsme si šli stoupnout už hodinu před začátkem, abychom měli dobrá místa. Více než 100 000 lidí je přece jenom dost na to, aby člověk nějaký ten flek urval. Coldplay jsou z hlediska show to nejlepší na planetě, co můžete dostat. Pyro efekty, lasery, druhé pódium, samozřejmě svítící náramky. Daleko větší zážitek je, že jsou tady v Glastonbury doma, protože to, co se dělo v publiku, bylo neskutečné. Je jedno, jestli znáte Coldplay do detailu, od téhle chvíle umíte zpívat všechny písně, znáte všechny texty, protože to s vámi sdílí více než 100 000 lidí a vy jste najednou součástí něčeho většího.
Festival dal Coldplay před dvaceti pěti lety příležitost, hráli tu na prťavé scéně v přehlídce talentů. Vychoval je a oni mu za to letos poděkovali opravdu ve velkém. Stejně tak jako přáli zakladateli Michaelu Eavisovi všechno nejlepší k narozeninám, protože bez něj by nebylo Glastonbury.
Koncert měl mnoho hostů včetně Michaela J. Foxe, který inspiroval Chrise Martina k tomu, aby založil kapelu. Osobně bych ho zkrátil o dvacet minut, dvě hodiny je na festival opravdu hodně. Jenže o co? Padla spousta hitů, stejně jako konfet. A také důležité prohlášení: otočte se k pódiu, zvedněte ruce a pět vteřin posílejte lásku. Můžete ji poslat komukoli. Můžete ji poslat své babičce, můžete ji poslat do Izraele, můžete ji poslat do Palestiny, můžete ji poslat do Myanmaru. Můžete ji poslat na Ukrajinu, můžete ji poslat do Ruska. Můžete ji poslat kamkoli – z Glastonbury „to“ můžete poslat do celého světa. Glastonbury je důkazem, že většina lidí se může shromáždit velmi mírumilovně se všemi různými vlajkami, všemi různými barvami, všemi různými pohlavími, sexualitou, věkem, vším a jen zpívat a bavit se a jíst zmrzlinu. Není třeba žádný boj, nic takového.
Přesně takhle má vypadat prohlášení kapely. Make love, not war. A zmrzlinu!
Dany Stejskal