Kvůli oslavné sobotní a nedělní přehlídce se tentokrát tradiční soutěž talentů konala jen v pátek a v omezeném formátu vítězů oblastních kol. I tak se soutěže zúčastnilo sedmnáct interpretů a kapel z celé republiky. Tu a tam někdo namítne, že každý soubor směl předvést jen tři písničky, ale upřímně řečeno, i to je dost na to, aby odborník poznal, jestli v umělcích něco je, nebo ne.
Portovní soutěž je důležitá jako přehled o určité části nastupujícího domácího hudebního světa. Jasně, jako celek dnes u mladších posluchačských vrstev dominuje rap a hip hop, ale pod touto hudebními sdělovacími prostředky sledovanou pokrývkou existují různé další druhy subkultur a alternativ, které vyznávají něco úplně jiného. A Porta byla často druhem protestu – kdysi proti blbému režimu a dnes…?
Možná na tuto otázku nejlépe odpověděl jeden z moderátorů páteční přehlídky Zdeněk Schwager, když se v jednom ze svých vstupů v úžasu podělil o zvláštní dojem z přítomného publika. Představte si, nikdo v něm nečuměl do mobilu! Člověk by nevěřil, že právě tohle může být v roce 2026 příjemná zkušenost. A svým způsobem intuitivní forma protestu.
Teď konečně k hudbě, kterou soutěžící, většinou už lehce zkušené osobnosti, přinesly. Jako celek přetrvává trend minulých let. Porta přestává být folkovým a už vůbec ne countryovým festivalem. Jejím typickým představitelem je dnes umělec, kterému se v Americe říká singer-songwriter (český termín písničkář je poněkud zavádějící) čili autor, který si skládá písně a sám si je také v malém formátu interpretuje ve stylu, o němž si myslí, že se k jeho písním hodí. Může být víc rockový, folkový, latinský, funky.
V případě Porty jsme nejčastěji poslouchali kapely ze světa pop rocku nebo folk rocku, ale slyšeli jsme i jižanský rock (Hellraisers) nebo nezařaditelnou alternativu (Jan Klubus). Na festivalu, který kdysi proslul trampskou hudbou, nebyla mezi soutěžícími ani jedna bluegrassová kapela, o jiných kdysi „zakladatelských žánrech“ ani nemluvě. V instrumentaci převládala basová kytara (kontrabas se objevil snad jen v jednom případě), většina souborů měla bicí a ani klávesy nebyly výjimkou. Jiří Vondráček, který Portu už léta diriguje, k tomu výstižně říká, že vývoj nelze zastavit.
Hellraisers
Ve srovnání s loňským rokem byla úroveň souborů o něco nižší. Na zajímavé osobnosti by bohatě stačily prsty jedné ruky. Možná za to může i striktní výběr vítězů jednotlivých kol. Ti opravdu zajímaví umělci se v nich objevují často až na dalších místech. Problém je také v tom, že dominovala koncepce zpívané poezie. V tom je nejspíš největší současný problém portovních umělců. Neschopnost napsat normální písničku. Naopak na posluchače se sypou desítky zhudebněných vlastních veršů – a co si budeme povídat, opravdových básníků je v každé generaci jen pár a ti portovní autoři a autorky k nim určitě nepatří. Takže jsme často slyšeli jen emocionálně rozteklé bláboly a mudrování o životě. Měly často podivnou příchuť nostalgie a slova jako „život“ nebo „vzpomínám“ patřila k nejfrekventovanějším.
Nejzajímavější kapely zaujaly spíš svými instrumentalisty. Například Mňau mňau band harmonikářkou Sašou Niklíčkovou nebo Nebeztebe houslistkou Terkou Šlahařovou. Jedničkou mezi instrumentalistky byl ale bezpochyby cimbalista Jan Klubus, který si plným právem zasloužil od poroty čestné uznání. Ve dvou ze tří skladeb nechal cimbál doprovázet elektrickou kytarou. Pánové naznačili, že tady by mohlo časem vzniknout něco úplně nového a originálního.
Nebeztebe
ZvítěziliTabásek & PARTYJA
Vítězem se nakonec stala čtyřčlenná kapela Tabásek & PARTYJA – dvě kytary, dobro a bicí, kterým to především výborně šlapalo. Zázrak to ani zdaleka nebyl, ale bylo znát, že tyhle staré páky jsou hodně a dobře vyhraná parta. Je ale málo pravděpodobné, že by byli schopni vystoupit až na povrch české scény jako dřívější vítězové Xindl X a Tereza Balonová.
Už loni se psalo o dalších festivalech, napojených na Portu. Jejich dramaturgové si na ní vybírají hosty pro své přehlídky a kapely, které nikdo předtím ještě neznal, tak mají šanci si během léta si zahrát mimo svůj místní malý rybníček. Letos je takových festivalů už třicet. A některé z nich opravdu legendární. Třeba Janouškovo Ústí pořádá v Ústí nad Orlici písničkář Slávek Janoušek už po jednačtyřicáté! Takový systém měl existovat už v devadesátkách, ve zlaté éře rockových soutěží. Kolik tehdy úspěšných a talentovaných kapel zkrachovalo na tom, že sice vyhrály, ale tím to končilo. Nikoho nezajímaly.
Jo, a ještě jednu bizarnost letošní Porta měla. Neuvěřitelné množství interpretů z Brna. Sananaj, Elka s kapelou, Tabásek, Alfasrnec, Nebeztebe a částečně i Hudební soubor Vážky využily toho, že mohly vystoupit na kterémkoli z kvalifikačních oblastních kol. Že by se po brněnské nové vlně z osmdesátých let rodil nějaký další místní fenomén?
Vítězové letošní porty Tabásek
Tolik k soutěži. Porta pak oslavila v sobotu a v neděli šedesátiny přímo velkolepě, když během těchto dvou dnů vystoupilo cirka 27 gratulujících souborů v čele s Robertem Křesťanem. A co je zajímavé, šedesát let bude Porta slavit nejspíš i příští rok. Historici Porty totiž z řady důvodů považují rok 1966 jen za rok založení v Ústí nad Labem a tím pádem za nultý ročník. Portu v roce 1967 pak chápou jako první oficiální ročník.