Obrázek k článku Filip Kaňkovský: Rasistům i homofobům říkáme s Green Småtroll už 20 let ne
| Honza Vedral | Foto: Martin Čech

Filip Kaňkovský: Rasistům i homofobům říkáme s Green Småtroll už 20 let ne

Dvacet let na scéně brzy oslaví ska-jazzová skupina Green Småtroll, v jejímž čele stojí herec Filip Kaňkovský známý z činohry Národního divadla i řady filmů. Mluvili jsme o propojování hudebního a divadelního světa, věčném vysvětlování povahy tradičních skinheads, písni Kráva pro Báru Polákovou i proč jeho kapele trvá tak dlouho dokončit nové album.

V neděli 18.12. na koncertě ve strahovském Klubu 007 pokřtí Green Småtroll společný vinyl s kapelou Priestly Meadows. Půjde o nový release po dlouhé době. Vždyť od vydání jejich alba Rude Jazz brzy uplyne už čtrnáct let.   

Ska a reggae scéna u nás právě nevzkvétá. Proč to pořád děláte?
Protože tu muziku máme rádi a životní ostrůvek kapely, kde platí úplně jiné zákony a je tam vždycky sranda, je v dnešní době osvěžující, že to nelze za nic vyměnit ani ukončit. A to jsem už mockrát chtěl. Jenže po prvních pár taktech na zkoušce zjistím, že to prostě nejde, že to miluju.

Jake zákony platí ve světě Green Småtroll?
Ty které vydá ministerstvo dodávky. Močení způsobuje kouření, to je věčný nešvar věčných benzínek na cestách. No a hudebně? Pracujeme společně podle toho, kdo přinese jaký motiv. Rozvíjíme to. Těžký věci dělá saxofonista Zbynďa.

Vzhledem k tomu, že jsem v té době hrál v The Chancers si dobře pamatuju, že s kapelou jsi začínal doslova jako kluk, až postupně ses stal známým hercem a dostal angažmá v Národním divadle. Potkávají se vlastně ty dva světy – hudební a divadelní – v něčem?
Já nevím. Nemyslím, že jsem nějak známej. Být v Národním divadle je velká zodpovědnost a zápřah. Pociťuju to zejména poslední tři roky. Buď mi ubývá sil, nebo potřebuju víc impulzů i z jiných projektů. Svět kolem hudby se proměnil taky, ale chodím si do něj trochu odpočinout, i když pořádání koncertů a promování kapely mě vysiluje dost. A to to nedělám tak maximálně jako v dobách kolem roku 2009, než jsem se dostal na DAMU. Nelze to všechno stíhat. I proto hrajeme míň. I když i zájem o tuhle hudbu je popravdě menší. Ty dva světy se někdy překryjí. Třeba moji kolegové začnou kapelu díky mně poslouchat, přijdou na koncert… ale jinak asi zůstanou rozdělené. A to je vlastně blahodárný. Možná jsem trochu rozdvojenej, ale na to je herec zvyklej.

V roce 2009 jste s Green Småtroll taky vydali zatím poslední album Rude Jazz. To už bude čtrnáct let. Proč teď přicházíte s vinylem, který pokřtíte v neděli 18.12. na Sedmičce. Bude i album?
Bude. Chtěli jsme před deskou, na kterou čekáme už vážně dlouho a která vyjde striktně na vinylu, předskočit singlem, abychom si to zkusili a osahali. A tak jsme se i propojili s Vibe Unity Records, kde jsem takovou stínovou figurou. Hlavně se o label starají Matěj s Markem. Matěj hraje v kapele Priestly Meadows, kteří vznikli po rozpadu kapely Kšandy Industry. Taky chtěli vydat singl… Pak už konečně natočíme tu desku. Je to opravdu otázka vytíženosti všech hráčů. Už bohužel nechodíme jen do školy a těch povinností je víc. Ale nápady máme zaznamenané a budeme na tom pracovat. Například taky nemáme jediný klip. Asi nikam nespěcháme. Sázíme na energii na koncertech a vlastně máme ještě dost času před sebou. Snad. Haha.

Napadlo vás někdy vzdálit se žánrově víc škatulce ska-jazzu? Sám si zmínil, že dnes už to rozhodně není hudba, na kterou se chodí ve velkém. Co vás na tom žánru pořád baví?
My v tý škatulce striktně nejsme. Když pořádám koncert, píšu early reggae, rocksteady, ska-jazz. Jsou to věci, který hrajeme, milujeme je, prochází naší tvorbou. A i naše songy jsou pestré právě prolínáním stylů. Nikdy taky neopustíme balkánské a blízkovýchodní motivy, protože je nám to hudebně blízké a nic jiného než fúze nemá budoucnost. Zvlášť v téhle hudbě, která opravdu není nás Evropanů. Je to dělaný z lásky a s respektem ke kořenům, ale někudy to prochází a obohacuje se. A ruku na srdce, co je masový, zaručeně úspěšný a jede na vlně krátkodobý popularity, na to z vysoka kašlem.

Ale přeci jen jeden zásah do mainstreamu jste měli. Udělali jste Krávu pro Báru Polákovou. Jak to tehdy vzniklo? A opravdu si nikdy neuvažoval nad tím, že se známým ksichtem se dá lépe dělat pop?
Kráva původně vznikla přes to protnutí dvou světů, ve kterých jsem. Hráli jsme s některými členy Green Småtroll v jedné inscenaci divadla Aqualung, kde měla Bára jednu z hlavních rolí. Navíc se velice kamarádila s mojí tehdejší přítelkyní, a tak jsme se poměrně často potkávali. Měla hotový text a oslovila mě, jestli bych jí nepomohl s hudbou, že by to ráda zpívala v Besedě na Barování. To proběhlo. Píseň nadchla spoustu lidí, mimo jiné i hudebníka a producenta Ondřeje Soukupa. Natočila se díky němu ve studiu s naší aranží pro celou kapelu. Bylo to martyrium. Dostali jsme každej 500 korun a tím to pro Green Småtroll haslo. Nevím, kolik milionů zhlédnutí má Kráva teď, ale hodně. Já spolupracoval ještě na další písni z Bářina prvního alba, ale nerozuměli jsme si, takže tím se můj vliv na pop uzavřel. Já bych chtěl rapovat, ale to až se budu hodně nudit.

Rapující skinhead? To zní jako zajímavý boční projekt. Mimochodem, naučilo se už za dvacet let fungování Green Småtroll vaše okolí vnímat, o co jde v téhle subkultuře, která má ve skutečnosti kořeny na Jamajce?

Jak říkají writeři. Je to jako skautskej slib. Nikdy to nepřestane, ale že bych byl nějak aktivní skinhead... Poslouchám tu hudbu, nosím to oblečení a spousta mých přátel je ve scéně aktivních, ale já už asi nebudu ucebnicový příklad. Myslím, že okolí se naučilo leccos. Jsou to nekonečné debaty, ale mělo to smysl. Ale vím, že nikdy neskončí. Vždycky se najde nějaký všeználek, který mi bude vysvětlovat podstatu skinheads v nacismu. Ale beru to s úsměvem a trpělivostí.

Nedávno jsme vystoupili společně s All Mad Here a Green Småtroll v rámci akce Slovenská tepláreň v pražském Café na půl cesty na podporu LGBTQ+ hnutí. Teď došlo k napadení kapely Berlin Manson kvůli vyvěšené duhové vlajce na pódiu. Mají se hudebníci v podobných věcech angažovat?
Mají. My máme angažované texty a považujeme to u tohoto žánru za povinnost. Na koncertech občas hrozily potyčky a problémy. K bitkám i došlo, ale nebyli jsme tomu přítomný. Nepříjemným tématům se nevyhýbáme. Náckům, rasistům, xenofobům, homofobům a komunistům se musí umět říct jasné: NE! A ne říkáme jako kapela velice rádi.

Název písně D.L.I.B. je zkratka pro Dan Landa is Bastard. 

Řešili jste na vašich koncertech v minulosti také nějaké násilnosti?
Dostali jsme na hubu spíš v soukromí, po hospodách. Dlužno dodat, že já teda nikdy ne. Mám šestý smysl a cítím problém na dálku.

Jak bys popsal váš koncert lidem, kteří vás za dvacet let zatím neviděli. A proč by měli dorazit na Sedmičku?
Popsal bych nás jako sedmihlavou svini. Ne saň. Řekl bych, že sem slyšel od lidí tisíckrát: teda, já nemám rád ska, ale tohle bylo skvělý... A jak jsem říkal, nehrajeme jen ska. Je to o energii, kterou si navzájem s posluchači dáme. Priestly Meadows určitě taky stojí za vidění. Navíc pořídíte dárky. Trika, čepice, vinyly, podpoříte legendární klub 007… a po koncertě, když vám to bude málo, si můžete skvěle zatancovat na hudbu našich dýdžejů.