Do akce se zapojilo dvanáct klubů a dohromady se představilo okolo padesáti interpretů z tuzemska i zahraničí. Bohužel jsem se nemohl zúčastnit čtvrtečního programu, tedy ani zahajovacího koncertu v klubu Fléda, kterého se zhostila skupina Tata Bojs, takže jsem do víru klubové hudby vyrazil až v pátek. I tak však nebylo vůbec jednoduché se rozhodnout, které kluby v oba večery navštívit a která vystoupení zhlédnout. Naštěstí jsou všechny kluby s výjimkou Kafary umístěny v širším centru Brna a bylo možné mezi nimi snadno přecházet či přejíždět. Přesto jsem toho stihl méně, než bych chtěl.
Páteční večer jsem zahájil v Alterně, abych na venkovním pódiu stihl vystoupení pražské skupiny Joyless As Fvck, ve které hraje na kytaru a zpívá Vladislav Uskov z kapely February, o níž jsem kdysi psal v rubrice Lokál, a na kytaru hraje maskovaný výtvarník, multimediální umělec a hudebník říkající si JAF 34. Jeho hudební dráhu sleduji už od roku 2021, kdy vydal sólové album Empty. Dosud jsem však neměl příležitost Joyless As Fvck vidět naživo, takže jsem byl hodně zvědav. Jejich vystoupení probíhalo za denního světla a na aparatuře, která neoplývala dostatečnou silou, aby hudba více tlačila, přesto se jim, alespoň pro mě, podařilo tím jejich shoegazovým opojením a těžkým trip-hopovým pulzem vypnout svět kolem mě. Kytary se slévaly do jednolitých stěn občas podporovány plochami kláves, přičemž rytmika je držela, aby se jejich zvuk nerozletěl do okolí. Vokál zůstával místy vzdálený a vynořoval se ze zvukových ploch jako jejich další vrstva. Bylo to hypnotické a lehce znepokojivé, a tak to mám rád. Joyless As Fvck se mi postarali o hezký start večera. Po jejich vystoupení jsem v Alterně ještě zůstal a pouze jsem se přesunul do vnitřních prostor, abych si poslechl alespoň část vystoupení Moniky Omerzu Midriakové s jejím sólovým projektem Leto s Monikou. Tato hudebnice se po několikaleté pauze vrátila s novým albem Cítiť to všetko naraz. V Alterně společně s kytaristou představili její tvorbu, ve které se křehké melodie a intimní písničkářské momenty přirozeně propojují s promyšlenou elektronikou v moderní a poměrně vrstevnatý zvuk. Po předcházejících Joyless As Fvck nabídlo Leto s Monikou posluchačům prostor pro zklidnění a díky textům i pro zamyšlení.
Joyless As Fvck skvěle propojili shoegaze s trip-hopem.
Potom jsem vyrazil do Kabinetu Múz na Kill the Dandies. Zahráli materiál z chystaného alba naznačující, že se opět máme na co těšit. Dali do toho veškerou energii, a to až tak, že v jednom songu malý Korg, který Sonje ležel na větším Rolandu, prohrál souboj s gravitací. Bylo to jako vždy výborné. Na závěr večera jsem se ještě přesunul na Flédu, abych si poslechl set zpěvačky a rapperky Hellwany, která ve své tvorbě přirozeně propojuje rap a grime s prvky R&B, neo-soulu a elektronické hudby. Přiznám se, že mě více baví, když zpívá než rapuje, protože má příliš krásný hlas na to, aby ho nevyžívala do maxima. Ale to neumenšuje skutečnost, že je velmi zajímavým a výrazným hlasem současné české hudební scény. Její set jsem si užil a tím pro mě páteční večer skončil.
Helvanna má jeden z nejzajímavějších hlasů na naší scéně.
Pátek jsem opět zahájil v Alterně na koncertě Slovenky Christiny Mantis (na úvodní fotografii). Přiznám se, že jsem o této zajímavé hudebnici s doprovodnou kapelou nic nevěděl. A posadili mě na zadek. Je to živelná a velmi zábavná kytarovka postavená na rock’n’rollu a indie s různými vlivy od punku až ke country. Výrazným prvkem je charakteristický ženský vokál, který dodává skladbám melodičnost, naléhavost a dravost. Po skončení jejich setu jsem se přesunul do Metro Music Baru na set Marie April. O této talentované česko-americké zpěvačce jsme toho v Headlineru napsali hodně. Vloni nám hrála na jednom z Pontonů, zařadili jsme ji mezi 50 nadějí tuzemské hudby a dostala se i na titulku únorového čísla magazínu Headliner. Dodnes máme v paměti její půlnoční vystoupení na Rock for People, kde hrála ve stanu proti jednomu z headlinerů. I v Brně předvedla, s výbornou kapelou za zády, svou muziku plnou indie, jazzu, soulu a rocku s lehkostí i pokorou, a zaplněný klub okouzlila.
Marie April se svou hudbou čarovala.
Na vystoupení Young Widows v Kabinetu Múz lákala v programu slova „jedinečná směs noise rocku, hardcore a post-punku“. Vše z toho v sobě měli, ale byla to trochu lopaťárna. Neoslovilo mě to a vůbec mě to nebavilo, takže jsem si asi po čtyřech sonzích zamířil do Music Labu na instrumentální trio Immortal Onion z polského Gdaňsku. A to byla jiná jízda. Trojice se po vydání posledního alba Technaturalism vydala směrem intenzivnější elektroniky a ve své muzice míchá organické základy moderního jazzu s tvrdší klubovou elektronikou, IDM, breakbeatem a dravými, téměř math-rockovými polyrytmy. Byla to nekompromisní nálož, která, přestože je podávaná instrumentální virtuozitou, motivuje k tanci. Poslední zastávkou mého sobotního tour de muzika byl opět Kabinet múz, protože tam měla hrát skupina Self-Immolation Music z Leedsu. Bylo to (vedle Christiny Mantis) druhé překvapení sobotního večera. Kytary, synťák, pomalu se valící rytmika, zastřený zpěv a totální sonická lázeň zpětných vazeb, repetic a masivních zvukových stěn. Pánové mi v přítmí klubu poskytli až katarzní zážitek. Prostě paráda.
Set Self-Immolation Music z Leedsu byla jedna velká paráda.
Hudební část Reconnectu nabídla rozmanitou muziku napříč žánry a každý si mohl vybrat podle svého vkusu a pojmout večery jinak. Někdo mohl zůstat v jednom klubu a užít si jeho nabídku, někdo mohl cestovat mezi scénami za oblíbenou muzikou i neznámými autory. Ať už zvolil jakýkoliv přístup, Reconnect ho neměl čím zklamat.