1. Goldie: Timeless (1995)
O žánru, jehož rytmus stál na breakbeatu a hiphopu zrychleném bezmála na dvojnásobek (většinou kolem 140 BPM), se v britských tanečních klubech tou dobou už pár let vědělo. A existovalo i několik skladeb, jejichž sláva pronikala i mimo d’n’b komunitu. Opravdový průlom však přišel až s vydáním debutové desky tehdy třicetiletého britského producenta, známého díky zlatému zubořadí pod jménem Goldie. Velký kus práce na desce odvedl Rob Playford, zakladatel vlivného labelu Moving Shadow, který se postaral o většinu programmingu, zatímco Goldie přicházel s hudebními nápady. Díky skvělému propojení místa a času se Timeless stalo dodnes uchvacující nahrávkou, která se dostala i do knihy 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete.
2. Roni Size / Reprazent: New Forms (1997)
Rok 1997 byl v hudbě rozhodně rokem drum’n’bassu. O čemž svědčí i to, že na jeho zvuku ve velké míře v tomto roce postavil své album Earthling i David Bowie. Do historie žánru se však mnohem více zapsalo jiné album z tohoto roku, a sice debut britského elektronického uskupení Roni Size / Reprazent. Deska stojí na zběsilé rytmice, fantastických basových linkách a střídání vyčazeného rapu s frackovitými vokály a je mnohými považovaná za vůbec nejvýznamnější nahrávku celého stylu. V roce svého vydání získala i cenu Mercury. Ku příležitosti dvaceti let od jejího vydání se Roni Size vydal na velké turné, v jehož rámci zahrál i v pražském klubu Roxy.
3. Apollo 440: Electra Glide in Blue (1997)
Tahle liverpoolská parta byla jednou z prvních, která začala experimentovat s drum’n’bassem hraným živě. Apollo 440 na sebe upozornili zejména kontroverzním singlem Ain't Talkin' 'bout Dub, do nějž ukradli kytarový riff od Van Halen. Díky tomu ale strhli pozornost i na celé druhé album Electra Glide in Blue. To sice není ryze drum’n’bassovou nahrávkou a odskakuje si oddychnout i do triphopu nebo breakbeatu. Rozhodně však pomohlo ukázat, že drum’n’bass je poměrně flexibilní hudební platforma, která snese křížení i s dalšími žánry, například s heavy metalem.
4. Breakbeat Era: Ultra Obscene (1999)
Breakbeat Era byla de facto asi jediná drum’n’bassová superskupina. Tvořila ji totiž trojice Roni Size, DJ Die (jinak i člen Reprazent) a zpěvačka Leonie Lewis. Drum’n’bass v jejich pojetí dostal novou injekci, když se proměnil ve zběsilý funk s živými bicími a nabroušenými vokály. Sám velký drum’n’bassový guru DJ Ed Rush o albu prohlásil, že hned při jeho prvním poslechu věděl, že tohle je zvuk budoucnosti. Ostatně u nás velmi populární Kosheen ve skutečnosti neudělali nic jiného, než že vzali zvuk alba Breakbeat Era, mírně mu obrousili hrany a prodali v novém, uhlazenějším balení. Úspěch byl obrovský, ale originál, jak známo, je jenom jeden.
5. High Contrast: True Colours (2002)
Drum’n’bass začátkem nového milénia pomalu začínal mířit do zapomnění, pak ale přišla nová krev. Jedním z jejích čelních představitelů je velšský kudrnáč Lincoln Barrett alias High Contrast. Tento fanoušek Vangelisovy hudby z filmu Blade Runner drum’n’bassový základ zkombinoval s prvky house music, čemuž se později začalo říkat liquid funk. Svůj styl definoval hned na první desce z roku 2002, kterou vydal u velmi významného labelu Hospital Records. Jeho zástupci v pražském klubu Roxy připravovali velmi úspěšnou klubovou noc Hospitality, na níž High Contrast několikrát zavítal.
6. Rudimental: Home (2010)
V minulé dekádě asi v drum’n’bassu neexistovalo větší jméno než to náležející čtveřici z londýnské čtvrti Hackney. Rudimental zosobňují všechno, co kdy bylo na drum’n’bassu zajímavé. Nesmírně dynamická rytmika, euforické vokály, zlé basy i živé nástroje u nich vytvářejí mix, který jejich debutové album Home (ale i to druhé We the Generation o pět let později) vynesl na první příčku britské albové hitparády. A totéž platí pro singly, které dobyly žebříčky v řadě zemí světa.