Bennington byl zosobněním rockové hvězdy přelomu milénia. Můžeme vést debaty, nakolik se Linkin Park s debutem Hybrid Theory svezli na nu-metalové vlně, jelikož byl žánr tehdy na vrcholu popularity a nebylo před ním úniku v rádiu ani hudebních televizích. Pravda ovšem je, že žánrové kolegy předběhli na svou dobu progresivními elektronickými aranžemi, ale hlavně se zpěvák Chester Bennington a rapper Mike Shinoda skvěle doplňovali. Působili přirozeně jako sehraná dvojice, která tehdy na scéně neměla obdoby.
Bennington byl na titulních stranách časopisů, na plakátech, v klipech z něj nešlo spustit oči, a jakmile se dal do zpěvu, hypnotizoval tak, že nápěvy z jeho refrénů vám v hlavě vytanou, i když jste Hybrid Theory třeba pětadvacet let neslyšeli (ano, tak stará ta deska už je). Jenže za Benningtonovým kouzlem probublávali démoni minulosti. Bolesti a traumata, jež ho trápily od dětství, a i když o nich mluvil s novináři otevřeně, málokdo tušil, jak hluboké rány v duši měl. Zjistili jsme to, až když bylo pozdě.
Hrůzné dětství
Bennington se narodil 20. března 1976 ve Phoenixu, metropoli Arizony. Jeho matka byla zdravotní sestra a otec policista, který se zaměřoval na případy zneužívání dětí a nezletilých. Což je hořký paradox, protože Bennington trpěl sexuálním zneužíváním dlouhé roky, poprvé jako sedmiletý.
„Když se v myšlenkách vrátím do dětství, do doby, kdy jsem zažíval zneužívání, doteď se z toho třesu,“ pravil v roce 2011 v rozhovoru pro Kerrang. A zneužíváním to nekončilo, Bennington byl hubený, téměř vyzáblý kluk a zažíval kvůli tomu permanentní šikanu ve škole. „Když jste malý, dostávat od někoho pořád nakládačku a být znásilňovaný je příšerné dětství. Nikdo nikomu nepřeje, aby se mu to stalo, a sám si upřímně moc nepamatuji, kdy to začalo. Ale před čtyřmi lety jsem byl na návštěvě u mámy. Viděl jsem tam mou fotku a věděl jsem přesně, kdy byla pořízena. Protože mám sám děti, říkal jsem si: ‚Ty jo, tak takhle jsem kdysi vypadal.‘ A najednou se mi to všechno vrátilo. Můj bože, pamatuju si na všechny ty věci, co jsem tehdy zažíval, a jenom z těch vzpomínek se mi chce brečet. Bože, všechno tohle se mi dělo ještě dřív než v dobách, do jakých normálně dosáhnou mé vzpomínky. Můj bože, není vůbec divu, že se ze mě stal narkoman a že jsem se na nějakou dobu regulérně zbláznil,“ pravil otevřeně v rozhovoru pro The Guardian.
Nepochopen okolím
Tento temný úvod musel na začátku článku zaznít, protože nepatří jen k Benningtonovu životu, ale taktéž k jeho tvorbě. Svá traumata reflektoval v textech a pak se z nich vyzpívával, díky čemuž dodával nahrávkám i koncertům tu svou typickou bolestnou autenticitu. Z Benningtona jste ten smutek a bolest mohli cítit. Ačkoli na přelomu milénia přicházela pomalu emo vlna a o temných emocích zpíval kdekdo, v něm to bylo vždy a přirozeně. Což ovšem znamenalo, že i když se otevřel okolí, nemusel se vždy setkat s pochopením, a to ani mezi kolegy.
Dobře to popsal Sean Dowdell v rozhovoru pro Revolver. Bennington s Dowdellem v roce 1993 založili ve Phoenixu kapelu Grey Daze a stali se z nich kámoši. Cestovali spolu, skládali spolu, našli si zbytek kapely a Bennington se už tehdy snažil ze svých traumat vyzpívat. „Tehdy jsem ještě nebyl dostatečně emočně vyspělý, abych mu rozuměl,“ přiznal Dowdell. „I když jsem rozuměl něčemu z toho, o čem skládal, a i když mi dokonce občas pomohl nahlédnout některé problémy z jeho úhlu, myslel jsem si, že zkrátka jenom zpívá, jak se cítí teď a tady. Vůbec jsem netušil, jak hluboko do duše mu tyto šrámy sahaly.“
Dowdell v témže rozhovoru poukázal na další Benningtonův přístup k tvorbě, a sice ochotě naslouchat. Měl v sobě otevřenost a pozitivitu. „Nejen že ho zajímal názor druhých, ale bral vážně i konstruktivní kritiku. Byl skvělý, těžko můžete kritizovat někoho tak skvělého, ale přesto máte nějaké vlastní nápady, o které se chcete podělit. A k těm on býval vždycky velice otevřený. Všiml jsem si, že v Linkin Park mu tento přístup zůstal.“
Z mejdanu do Linkin Park
Grey Daze vydrželi hrát pět let a vydali dvě desky, ale nakonec Bennington odešel. Dojeli na problém, který trápí řadu amerických kapel – provinčnost. Velké dění na scéně probíhalo na východním a západním pobřeží, ale Phoenix bylo město uprostřed pouště. Zpěvák to později přiznal parťákům z Linkin Park, což zpětně vyprávěl pro Kerrang kytarista Brad Delson, když vzpomínal na Chesterův příchod do kapely (tehdy se ještě jmenovali Xero): „Měli jsme pár demáčů a sháněli zpěváka. Někdo, nějaký kámoš kámoše, na něčem pracoval v Arizoně s Chesterem. Jeho příběh, a jsem si jistý, že je to pravda, je, že když od nás dostal demáče, odešel z vlastní oslavy narozenin, aby do nich mohl nahrát zpěvy a poslat je zpátky. Až tak do toho byl zažraný. Roky hrál s kapelou po Arizoně a víceméně se dostal do bodu, kdy už to nedokázali posunout dál. Tam je těžké prorazit dál, což pro něj muselo být frustrující, tuplem když musel chodit normálně od devíti do pěti do práce. A tak dostal ten demáč, odešel z večírku, nahrál zpěvy a zbytek už je historie.“
Debutová deska Linkin Park Hybrid Theory, vydaná v říjnu 2000, změnila muzikantům život, a o to víc Benningtonovi, šikanovanému a zneužívanému klukovi z pouště. Najednou z něj byla hvězda. Ne že by mu to vyloženě stouplo do hlavy, ale rozhodně bral rokenrolový život jako cestu, jak v rauši a večírcích potlačit svá traumata.
Kalil jsem s každým
„Když jsme začali jezdit turné, každý, s kým jsme hráli, buď chlastal, nebo fetoval,“ vyprávěl Shinoda pro The Guardian. „Nevzpomínám si vůbec na nikoho, kdo by byl střízlivý.
Takže když máte v kapele někoho, kdo k tomu alkoholu a drogám inklinuje…“
„Já jednoduše kalil úplně s každým,“ doplnil ho Bennington. A oba pak vzpomínali, že zatímco zbytek Linkin Park si dal občas společně jointa nebo panáka, jejich frontman většinu času strávil v tourbusu na hadry. Hudebně si sedli, především autorská dvojice Bennington–Shinoda fungovala výtečně, ale lidsky si k sobě stále hledali cestu. Což je pochopitelné vzhledem k tomu, že zpěvák pocházel z úplně jiného prostředí a měl za sebou temnou minulost.
Časem si to sedlo, ale do té doby hodně věcí držela kapela pod pokličkou. Novináři v začátcích Linkin Park museli na rozhovorech odevzdávat telefony a na nevraživosti k médiím se podepsal i fakt, že je díky jejich rychlému úspěchu označovali v recenzích za rychlokvašky. Vztek násobený na druhou zažíval Bennington, který o sobě slýchal, že jeho texty nejsou autentické.
„V duchu jsem měl sto chutí jim říct: ‚Naserte si, vždyť mě vůbec neznáte,‘“ vyprávěl ve výše zmíněném rozhovoru. „Fakt jsem měl chuť přeskočit stůl a toho novináře zabít. Jak si dovoluje zpochybňovat, o čem zpívám? Až jednou jsem si řekl: tak jo, chcete znát pravdu? Tak já vám povím, jak to kdysi bylo. A v tom rozhovoru jsem prozradil spoustu věcí, které jsem do té doby nikdy nikomu neřekl.“
Mělo to hořkou dohru. Jak bylo řečeno na začátku článku, Chesterův otec byl vyšetřovatel dětského zneužívání. A rozhovor si samozřejmě přečetl. „Můj táta, policajt, mi najednou volá a říká: ‚Jaks to, kurva, myslel, že se ti tohle stalo, když jsi byl malej kluk? Kdo ti to, kurva, udělal?‘ A já si jenom říkal: Co jsem to provedl?“ Zpěvák nakonec otci přiznal, kdo jej v dětství zneužíval, ale rozhodl se nehnat jej k soudu. Dozvěděl se totiž, že dotyčný muž byl v dětství sám zneužíván. A Bennington se nechtěl mstít. Soustředil se na sebe, uvědomil si, že svá traumata může snadno přetavit do vlastního špatného, ba dokonce zlého chování a rozhodl se změnit. Psala se polovina nultých let, Linkin Park měli venku Hybrid Theory a Meteora a patřili mezi největší kapely světa. Začali pracovat na albu Minutes to Midnight, jehož pilotní singl byl What I’ve Done, tedy Co jsem to provedl. V něm se Bennington představuje jako nový člověk, dochází ke smíření, odpuštění, a hlavně k vnitřní proměně. Sekl s pitím a drogami, začal chodit na terapie.
„Byl jsem někým, kým ve skutečnosti vůbec nejsem. Vždyť jsem hodný a kamarádský týpek, jenom jsem byl vždycky zaseknutý za to příšerné monstrum, které bylo ve skutečnosti jenom zraněný kluk,“ vzpomínal na proměnu během práce na Minutes to Midnight. „Pak mi došlo, že už v sobě konečně nemám tu bestii. Už nechci křičet.“
V mé hlavě je nebezpečno
Jakkoli byl Bennington v začátcích uzavřený, odtažitý a občas agresivní, v době vydání Minutes to Midnight se z něj skutečně stal jiný člověk. V rozhovorech otevřeně mluvil o sexuálním zneužívání, šikaně, nebezpečí návykových látek a riziku alkoholismu. Téměř deset let se od alkoholu veřejně distancoval a střízlivost propagoval jako způsob, jakým se nejlépe vyrovnat s traumaty a jak se vyhnout tomu, aby z něj, jak sám prohlašoval, byl znovu špatný člověk. Jenže jeho traumata jej znovu dohnala. Možná za to mohlo i celkové nasazení kapely a podlomené zdraví, kdy několikrát zkolaboval, nicméně v roce 2015 začal opět pít. Znovu šel na odvykačku.
„Nevím, jestli se mnou někdo z posluchačů bude soucítit,“ svěřil se v jednom z posledních rozhovorů svého života v únoru 2017 na rádiu iHeart. „Ale zažívám v životě těžké chvíle. Někdy. Někdy je to bezva, ale většinou je to bída. Je úplně jedno, jak se cítím, často sklouznu k chování, které v sobě mám celý život. Zaseknu se v něčem, co se opakuje pořád dokola, a říkám si: ‚Jak tohle skončí? Jak jsem se do toho dostal?‘ (…) Vnitřek mé hlavy, ten prostor mezi ušima, to je nebezpečná čtvrť (bad neighborhood, pozn. red.) a neměl bych v ní být sám.
Je to šílené! Tam uvnitř je to fakt blázinec. Být tam uvnitř sám je nebezpečné. A když se to stane, neříkám si hezké věci. Tam uvnitř je druhý Chester, který mě chce sejmout. Zjistil jsem, že to může být… ať už to je nějakými látkami, ať už je to v mé nátuře, nebo deprese, kdybych s tím nic nedělal… Potřebuju být s dalšími lidmi. Být táta, být manžel, být spoluhráč z kapely, být kamarád, být tu pro druhého, v tu chvíli se cítím skvěle. Ale když jsem sám, je mi hrozně. Jsem v hajzlu.“
Boj s vnitřními démony nakonec Chester Bennington prohrál. 20. července 2017 jej našli oběšeného v jeho kalifornském domě. Nezanechal dopis na rozloučenou, pitva nenašla žádné stopy po drogách, jen menší množství alkoholu.