Tehdy se totiž objevily první skutečně velké taneční hity a odstartovalo tříleté období, kdy disco hudba ovládla rádia, televize, hitparády, časopisy, módu a stala se společenským fenoménem.
Na samém začátku léta, 22. června 1976, vydali Bee Gees singl You Should Be Dancing. „Najednou přišla doba, kdy všichni okolo nás chtěli tančit, tak jsme pro ně chtěli něco nahrát. S You Should Be Dancing nám začaly fakt dobrý časy,“ vzpomínal zpěvák Barry Gibb v rozhovoru s novinářem Timem Roxboroghem. Byl z toho okamžitě hit, který se vyšplhal na první příčku žebříčku Billboard a prakticky celé léto tehdy trůnil na čele hitparád.
Tou dobou bodovaly další hity. (Shake, Shake, Shake) Shake Your Booty od KC & The Sunshine Band se dodnes hrává na retro večírcích a, to je důležité, byl od té doby mnohokrát vysamplován dalšími dýdžeji a producenty. Hodně udělal i úspěch Love Hangover Donny Summer. V této písni se totiž propojil tehdy populární zvuk labelu Motown s nastupujícími disco trendy a píseň na parketech a v rádiích dobře fungovala jako pojítko nového žánru s publikem zvyklým na starý zvuk. Odrazový můstek do mainstreamu byl připraven, přišel čas ovládnout hitparády.
Zvuk budoucnosti
Právě Donna Summer měla o rok později na kontě jednu z nejdůležitějších skladeb v rámci žánru. I Feel Love přišla se zvukem, který do té doby téměř nikdo, rozhodně ne většinový posluchač, neslyšel. Zpěvačka se spojila s italským producentem Giorgiem Moroderem. Tak jako řada dalších i oni chtěli roztančit publikum, ale jinak. Úplně se vykašlali na tehdejší běžné kapelní a orchestrální aranže a přešli do plně elektronického zvuku stojícího na syntezátoru Moog. I Feel Love v sobě měla drive, rytmus, erotiku, něžnost, ale zároveň zněla futuristicky a z produkčního hlediska odvážně, protože šla proti tehdejším trendům.
„Jednoho dne v Berlíně ke mně přiběhl Brian Eno a povídá mi: ‚Právě jsem slyšel zvuk z budoucnosti‘ a pustil I Feel Love od Donny Summer. A pak pokračoval: ‚Tohle je ono, už nehledej dál. Tenhle zvuk změní klubovou hudbu na dalších patnáct let.‘“ Uhodnete, kdo se nad písní tak rozplýval? Byl to David Bowie, takto obdivně se na adresu Donny Summer vyjádřil v poznámkách ke své retrospektivní kolekci Sound and Vision.
Tančící rockeři
Právě v tom tkví výjimečnost zlaté éry diska. Na jednu stranu tehdy žánr opanoval hitparády, což vyžadovalo jisté zaběhnuté producentské postupy a šablonovitost skladeb. Na druhou ovšem výrazně posouval zvuk, experimentoval s technologiemi a ovlivnil do budoucna nové žánry jako house i modernizoval staré jako soul nebo rock.
To je vůbec zajímavá kapitola, jak se rockové hvězdy zamilovaly do diska. Nejvíc to bylo cítit na Rodu Stewartovi s jeho disco hitem Do Ya Think I’m Sexy?, ale málokdo z kolegů zůstal pozadu. Rolling Stones vydali Miss You, Kiss I Was Made for Lovin‘ You, Chicago přišlo se Street Player, Electric Light Orchestra bodovali s Last Train to London a mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Všechny jmenované skladby se dodnes hrávají na diskotékách, dostaly rockery k novým posluchačům, ale taktéž vytočily jejich dlouholeté fanoušky, kteří začali hvězdy vinit z tendenčního chování.
Jenže šlo to rockerům vůbec vyčítat? Disco vytlačilo z médií a hitparád jakoukoli další muziku, mezi lety 1977 až 1979 to byl dominantní komerční žánr jak u publika, tak v nekompromisní komerční řeči čísel. Příklon k taneční rytmice nebo rovnou disku byl pro řadu tehdy už zavedených hudebníků způsob, jak se nenechat úplně převálcovat a zůstat i s novou tvorbou relevantní v proměněném mainstreamu.
Horečka zářícího parketu
Dominanci žánru stvrdily dva fenomény té doby. V roce 1977 měl premiéru snímek Horečka sobotní noci. Ačkoli jde o drama s hořkým koncem pro většinu postav, stal se z něj trhák a album s písněmi z filmu je po Bodyguardovi dodnes druhý nejprodávanější soundtrack všech dob. Ještě aby ne, když jsou tam hity nejen od Bee Gees, ale i od Kool & The Gang, Tavares, KC & The Sunshine Band a celé album uzavírá nesmrtelná Disco Inferno od The Trammps. Dobová esence na jedné desce, respektive dvou vinylech.
Snímek zároveň disco dostal do zbytku světa, kam ještě moderní taneční hudba nepronikla. I do Československa, kde se film mohl promítat v kinech (i když až v 80. letech), nejspíš proto, že zobrazoval problémové manýry americké mládeže. V Horečce sobotní noci mohl divák skvěle vidět život na tehdejších diskotékách, uvolněnou morálku, subkulturu s její módou. Což samozřejmě řadě lidí imponovalo a naskočili na disco vlnu taky.
A pak tu bylo samozřejmě Studio 54, legendární podnik na Broadwayi, který překopal vnímání tanečního klubu a nastavil úroveň kvality noční zábavy na úroveň, kterou se málokdy podařilo překročit. Podnik otevřel v dubnu 1977 a zaměřoval se na disco se vší opulencí. Zářící parket, třpytky, luxusní výzdoba, barevná světla, extravagantní kulisy a zážitky. Když do médií prosákla fotka, na níž herečka a tehdejší manželka frontmana Stounů Bianca Jagger sedí na bílém koni kráčejícím klubem, lidé se mohli zbláznit. Každý chtěl strávit večer ve Studiu 54, zažít tu extravaganci na vlastní kůži a tančit s celebritami na jednom parketu. Majitelé klubu si na exkluzivitě zakládali, a tak pečlivě hlídali, koho pustí dovnitř. Zapařit ve Studiu 54, to byla událost, potvrzení společenského postavení. Dovnitř se často dalo dostat jen s pozvánkou nebo se statusem hvězdy. Ale jakmile jste tam byli, vstoupili jste do světa radosti, rozkoše a nekonečné zábavy.
„Klíč k úspěchu Studia 54 tkvěl v tom, že na vstupu vládla diktatura a uvnitř demokracie. Není snadné dostat se dovnitř, ale jakmile se vám to podaří, můžete si zatancovat s Lizou Minnelli,“ okomentoval kouzlo klubu jeho pravidelný návštěvník Andy Warhol. Prakticky každý, kdo v té době něco znamenal, tam chtěl na mejdan. Mezi slavné návštěvníky patřili Mick Jagger, Tina Turner, Cher, David Bowie, Frank Sinatra, Dolly Parton, a to zmiňujeme jen hudebníky. Raději se nepouštějme do výčtu hollywoodských hvězd, protože Jack Nicholson by byl jen začátek.
Nic neilustruje vzestup diska z nuly na sto tak jako Studio 54. V minulém čísle Headlineru jsme si vyprávěli o začátcích newyorských tanečních klubů, což byly spíš pirátsky pořádané domácí parties tam, kde je sousedi přetrpěli. Stačilo pár let a na Broadwayi byl najednou klub s kapacitou 2 500 lidí, kam chtěli všichni a nedostal se téměř nikdo.
I Studio 54 pomohlo disku expandovat do světa. Když podnik navštívil Francouz Fabrice Emaer, prostor ho tak okouzlil, že v roce 1978 otevřel v Paříži klub La Palace, z něhož se snažil vybudovat cosi jako evropské Studio 54. Budiž mu přičteno ke cti, že se mu to skutečně podařilo. I sem chodili pařit Andy Warhol, David Bowie nebo Mick Jagger, mezi dalšími prominentními hosty zmiňme Karla Lagerfelda či Prince. V témže roce v Berlíně otevřel Metropol, v Londýně The Embassy Club a další napodobeniny Studia 54 se postupně vylupovaly po celé Evropě, kupodivu i v dalších dekádách, kdy disco už nikoho nezajímalo. I v Praze dnes máme kousek od Masarykova nádraží Studio 54, ale kromě názvu už tento podnik s legendárním klubem nemá nic společného.
Hit za hitem
Závěrem ještě ohlédnutí za dalšími zásadními hudebníky a jejich hity, díky nimž disco tou dobou pobláznilo posluchače i dýdžeje. Chic se díky hitům Le Freak (1978) a Good Times (1979) stali jednou z komerčně nejúspěšnějších kapel své doby. Tahounem byl kapelník, skladatel a producent Nile Rodgers, který tehdy taktéž posunul tvůrčí procesy v hudbě. „Heslem Chic bylo: píseň je jen záminka pro refrén. O nic víc jsme se nestarali. Proto všechny naše písničky začínají refrénem, to je ten prvek, kterým si vás zaháčkujeme,“ vysvětloval Rodgers pro Red Bull Music Academy. A je to tak. Le Freak a Good Times se vyhouply na špičky hitparád v řadě zemí světa a obě písně začínají refrénem.
Pozoruhodným dobovým hitem i nadčasovou skladbou se stala I Will Survive od Glorie Gaynor z roku 1978. Jde o porozchodovou píseň, v níž se zlomená zpěvačka dává pomalu dohromady a nachází vnitřní sílu a novou energii do života. Toto sdělení, v němž šlo vnímat sílu pokračovat navzdory příkořím společnosti, vzala za své tehdejší gay komunita a z Gaynor se během zlaté éry diska stala jedna z největších hvězd LGBTQ+ hnutí. Stejně tak píseň dodávala sílu ženám, které chtěly vlastní suverénní, často single nebo partnersky volný život, ale protože byl konec sedmdesátek, konzervativní americká společnost jim neustále mlátila o hlavu, že nemají chlapa a nestarají se doma o rodinu. Rozchody, předsudky, stereotypy, to jsou nadčasová témata. Bohužel. I díky tomu zůstává I Will Survive dodnes populární. Mimochodem, jde o první píseň oceněnou Grammy v kategorii Nejlepší disco song. Stalo se tak v roce 1980 a jde zároveň o jedinou takto oceněnou skladbu, jelikož v roce 1981 bylo disco téměř mrtvý žánr a pořadatelé kategorii zrušili.
Pokračujme v dalších pozoruhodných kouscích. Thelma Houston v roce 1976 přezpívala do disco verze píseň Don’t Leave Me This Way, za kterou získala Grammy v kategorii Nejlepší ženský R&B pěvecký výkon. Šlo o první zlatý gramofonek pro disco skladbu (co na tom, že kategorie spadala do jiného žánru) a byla vnímána jako důkaz, že kdysi okrajový taneční žánr začíná brát vážně i odborná veřejnost.
A nesmíme samozřejmě zapomenout ani na Village People, kteří s hity Y.M.C.A. (1978) a In the Navy (1979) platili za bořitele stereotypů a konzervativním Američanům ukazovali, že je v pořádku bavit se na muziku vyzývavých chlapů v kostýmech. Osobně bych na tomto místě ale raději vypíchl jejich lehce pozapomenutý debutový singl San Francisco (You’ve Got Me). Už v něm totiž Village People s radostí a groovem zvedli nahlas gay tematiku. Píseň je óda na město, kde se sexuální menšiny můžou procházet a bavit svobodně tak, jak je jim příjemné, a nikdo je za to nebude soudit. I když si o Village People můžeme myslet cokoli, debutový singl je obsahově silnou písní odrážející tehdejší problémy i radosti menšin.
Vše výše zmíněné dává dohromady mozaiku, proč se disco ve druhé polovině 70. let stalo v mainstreamu zásadním a dominantním žánrem. Jenže to netrvalo dlouho. Disco bylo všude a bylo ho moc. Fanoušci dalších žánrů, zejména pak rockeři, se začali bouřit a nad tehdejší taneční hudbou se začala stahovat mračna. Ale o tom si povíme až v příštím díle.