Obrázek k článku David Gahan exkluzivně: O smrti Andyho Fletchera a myšlenkách na konec Depeche Mode
| Honza Vedral | Foto: Anton Corbijn

David Gahan exkluzivně: O smrti Andyho Fletchera a myšlenkách na konec Depeche Mode

Jsme uprostřed Berlína. Do okna hotelového pokoje pere slunce. „Dneska je tu horko,“ poznamená Dave Gahan pro odlehčení. Chystá se totiž mluvit o těžkých věcech. Nové album pojmenovali Depeche Mode Memento Mori – pamatuj na smrt. A nedávná smrt Andyho Fletchera jeho vznik zvláštním způsobem poznamenala.

Byl to dotyk starého světa. Do Berlína se začátkem října sjeli hudební novináři z celé Evropy. Žádné Zoomy nebo telefony. Pěkně z očí do očí. Depeche Mode totiž měli na srdci osobní věci. Smrt parťáka Fletche přiměla Martina Gora a Davea Gahana, aby spolu začali pořádně komunikovat. Jak bude znít výsledek, zatím nevíme, ale možná proto se ještě před vydáním očekávané nahrávky, kterou živě představí i 30. července 2023 na pražském letišti Letňany, otevřeli jako nikdy předtím.

Proč zrovna Memento Mori?

Řekl bych, že ten název toho dost říká o životě. Znamená to: Pamatujte, že musíte zemřít. Žijte život, který máte dnes, a naplno. Zároveň je to pokorné prohlášení. Nezáleží na tom, kde v životě právě jste, nebo co způsobily různé životní okolnosti. Život může být radostný a krásný, ale zároveň i tvrdý a krutý. V určitém okamžiku ale zkrátka všichni musíme zemřít…

Je v tom nějaké spojení s předchozí nahrávkou, která se jmenuje Spirit, tedy duch? Fascinují vás věci mimo tento svět?

Všechny naše skladby jsou o životě a jeho prožívání. Životě ve lži, životě v temnotě, cokoli si vyberete. Jsou to písně o věcech, kterými si všichni procházíme. O všech skladbách Depeche Mode můžu říct jednu věc: Jsou upřímné. Často zpodobňují moje vlastní zkušenosti a vím, že často i zkušenosti lidí, kteří naši hudbu poslouchají. Lidi se mohou vztáhnout k melodii, melancholii, jejich textovému obsahu nebo ke kombinaci toho všeho. K mému hlasu, jak se vyjadřuji, protože pro mě často něco znamená jen kombinace melodií a slov. Dotýkají se mého ducha i duše. Jestli mají ty názvy obou alb nějaké spojení? To netuším.

Memento Mori má oslavovat život. Co tedy vy sám považujete za svůj největší úspěch?

Jsem vděčný za řadu věcí. Že tu pořád můžu být, že můžu zažívat věci, které se dějí. Někdy je to výzva, někdy zase velká zábava. Myslím, že se to týká hlavně posledních deseti dvaceti let mého života, kdy jsem byl schopný si užívat svou rodinu, své přátele a věci, které jsem měl štěstí zažít. Když jste mladší, výchova vás směruje k nějakému předurčení. Ale když vyrostete, zjistíte, že to tak není. Musíte se zastavit a uvědomit si, co máte. A ne řešit to, co nemáte. Myslím, že na tomhle albu právě to s Martinem oba vyjadřujeme texty i melodiemi. A to způsobem, jak se oba v písních vyjadřujeme, někdy slovy, někdy melodiemi a někdy hlasem nebo instrumentací a atmosférou. Když všechny tyhle věci zapadnou do sebe, dobře to funguje. Na Memento Mori se nám to nějak podařilo jen ve dvou, protože to jsou teď Depeche Mode.

Jaké to pro vás je?

My jsme se v téhle pozici ocitli. Já i Martin jsme ale psali písně a pracovali na demáčích už poslední dva roky. A pak jsme se konečně dostali začátkem roku společně do studia. Bylo to ještě předtím, než jsme ztratili Fletche. Byli jsme ve studiu s producenty Jamesem Fordem a Martou Salogni a já už nazpíval kolem deseti písní. Pár mých a možná sedm nebo osm Martinových. Už jsme na to pomalu přicházeli, začalo to dávat smysl… Naneštěstí Fletch nic z toho neslyšel a neměl příležitost podílet se na ničem z toho, co uslyšíte, až tahle nahrávka vyjde. Vím, že některé písničky by se mu vážně líbily. Úplně jsem slyšel jeho hlas. Víc než párkrát jsme s Martinem ve studiu cítili jeho přítomnost. Jako by tam byl s námi. Byl to takový chybějící prostor. Nebylo to tak, že by Fletch popadl nějaký nástroj a do nahrávky přidal něco hudebně. Ale chyběla nám jeho osobnost a láska ke kapele… Byl vždycky náš největší fanoušek. Vždycky byl s námi, aby nás rozsoudil. Myslím, že právě to nám oběma s Martinem chybí. Chybí nám, že si spolu nemůžeme poslechnout, co jsme udělali. Víme, že by se mu něco líbilo. Ale pak by se zeptal: Opravdu musí být každá písnička o smrti? Nejspíš by vtipkoval. A jsem si jist, že by se mu vůbec nelíbil název desky.

Proč?

Jenom aby k tomu mohl něco říct! Fletch takový byl. A bylo to dobře. Přiměl vás klást si otázky. V tvůrčím procesu je někdy antagonista tím, kdo vytváří atmosféru a tenzi, ze které někdy vzejde něco zajímavého. A někdy zase ne.

Takže Fletch byl v tvůrčím procesu váš protivník?

Mohl tu roli mít. Přiměl mě pracovat tvrději. Přiměl mě víc bojovat za vlastní písně a věci, které jsem cítil jako důležité. Někdy to s ním začalo být složité, protože Fletch byl vždycky, hned od našeho prvního setkání někdy před čtyřiceti lety, hlavně kamarád Martina. Martin byl tou osobou, za kterou by klidně zemřel.

Jste si nyní s Martinem bližší?

Myslím, že ano. Začínáme být… Oba jsme to ve studiu cítili. Bylo to, jako bychom se potkali poprvé. Tedy určitým způsobem. Najednou tam nebyl Fletch, aby s námi oběma vyjednával. Martin tu situaci popsal, že jsme jako dva dlouho ztracení bratři, kteří se konečně setkali a zkouší si mezi sebou znovu vybudovat vztah.

Znamená to, že jste se dřív s Martinem ve studiu často hádali?

Ne. Nikdy jsem se s Martinem nehádal. A možná právě to byl ten problém. Fletch se se mnou hádal za Martina. Mně se to ale nelíbilo. Nebyl to správný způsob komunikace. Když máte rodinu, také může být někdy disfunkční nebo na sobě nezávislá. To se v rodinách děje. Bratři nebo sestry mohou vyrůstat spolu, ale nemají se rádi. Pamatuju si jenom na několik okamžiků, kdy jsme si s Martinem sedli a o něco vedli souboj. Stalo se to během nahrávání alba Spirit. Ale teprve producent James Ford nás přinutil, abychom se spolu posadili. Všechny ostatní ze studia vyhodil. Včetně Fletche, kterému se to vůbec nelíbilo. Poslal ho domů do hotelu. James postavil židle proti sobě: Teď si to musíte vyříkat.

Jak probíhal rozhovor?

Ze všech rozhovorů s Depeche Mode v Berlíně vznikl videozáznam. Na naše povídání s Davem Gahanem se nyní můžete podívat i ve videoverzi.

A?

Oba jsme tam jen seděli, uběhlo pět minut, čekali jsme, až ten druhý něco řekne. Asi se to tehdy dostalo do bodu, kdy jsme si potřebovali promluvit o tom, co se děje. Oba jsme měli pocit, že ho ten druhý doopravdy neposlouchá, nerozumí nebo mu nepomáhá. Řekl jsem: Martine, poslouchej, jsem tady, zpívám pro tebe, už je to spousta let, miluju tě, miluju tvoje písničky, jsem součástí toho, co společně děláme. Ale já mám taky nějaké nápady a potřebuju, abys tu byl pro mě. A tak jsme si o tom konečně promluvili. A bylo to těžké. Ale občas se něco takového musí stát. My jsme si vlastně s Martinem velmi podobní, přestože jsme každý jiný. Oba jsme tvrdohlaví, oba věříme tomu, co děláme. Je to rozdílné, ale když to dáme dohromady, začne to fungovat a může vzniknout něco magického. Na Memento Mori jsme ze sebe s pomocí Jamese Forda a Marty Salogni oba dostali to nejlepší. Nejen co se týče písní, ale celkového přínosu. Není pochyb, že Martin oddře nejvíc těžké práce. Je extrémně nadaný. Mohl by už navždy vydávat vlastní alba, která by natáčel ve vlastním studiu. Ale je tu něco, co do té věci jménem Depeche Mode přináším já. Doufám, že pár písniček…

Vybrali jste už, co bude váš příští singl?

Ano, vybrali. Na téhle nahrávce je spousta věcí, o kterých jsme nemuseli příliš spekulovat. Shodli jsme se na názvu, na písních, které budeme nahrávat. Řekl jsem Martinovi, že mám pár písniček, které jsem nazpíval s kytarou na iphone, a on na nich pracoval, poslal mi je zpátky a vylepšil je. Doufám, že já jsem udělal to samé s jeho písničkami. A pak jsme šli do studia spolu, nejprve asi tak na deset dní. Nazpíval jsem deset písní, které už během té úplně první nahrávací session působily dobře.

Zdá se, že hudba Depeche Mode oslovuje i mladou generaci. Co říkají na vaši hudbu vaše děti? Poslouchají Depeche Mode?

Neřekl bych, že moje děti poslouchají moji hudbu. Jenom když si ze mě chtějí dělat srandu. Má dcera má kapelu, která se jmenuje Stella Rose and the Dead Language. To, co dělá, je úplně jiné. Několikrát jsem je viděl naživo…

Říká se o ní, že má stejné pohyby jako vy…

To si nemyslím, dělá to po svém. Pamatuju si, že když byla úplně malá, zpívala si v pokojíčku jazzové písničky, třeba Billy Holiday. Slyšel jsem, že perfektně intonuje, má rytmus, výraz i intenzitu. Bylo jí osm let a já se divil: Jak to, že tohle umí? Už tehdy, když byla malá, jsem slyšel, že v jejím hlase něco je. Mám z toho radost. Všechno si dělá po svém. Nahrála desku s producentem v Los Angeles s různými muzikanty. Její první písně vyjdou velmi brzo. Natočila klipy, teď má vlastní kapelu s muzikanty v New Yorku, kde koncertuje. Má kluka, který se podílí na vizuální stránce. Hodně mi to připomnělo dobu, kdy jsme sami začínali. Vyrábíte si vlastní trička, letáky, říkáte všem svým známým, že budete mít koncert a všichni tam přijdou. Byl jsem se na ni podívat v malém klubu Baby’s All Right v Brooklynu. Vzal jsem s sebou kámoše. Byli jsme tam rozhodně nejstarší ze všech, ostatním bylo nejvýš pětadvacet. Bylo narváno, ona to rozjela. A úplně mě to odpálilo. A moji kamarádi taky jenom zírali. Má velký, silný hlas. A ta kapela byla skvělá, hladová. Tři muzikanti, basa, bicí, kytara.

I vy jste byli kdysi na začátku. Zajímalo by mě, jestli jste měli někdy chuť to zabalit? Byl odchod Fletchera nejhorší moment v historii Depeche Mode?

Když Fletch odešel, byli jsme s Martinem několik dní v šoku. Povídali jsme si… s přáteli, samozřejmě s jeho ženou. To bylo těžké. Ale nová deska už byla v běhu, takže o několik dní později jsme s Martinem začali nahrávat. Rozhodli jsme se, že bychom měli pokračovat, že bychom měli dokončit, co jsme začali. Jestli jsem si někdy myslel, že je s kapelou konec? Pokaždé. U každého alba. U každého turné. Prošli jsme si toho tolik. A zažili jsme tolik úspěchu. Všechna alba minimálně za posledních dvacet let měla dobré recenze a odezvu. Koncerty jsou pořád úspěšnější a úspěšnější. Jenže jak říká název alba – memento mori – pamatuj, že musíš zemřít. Všechno musí skončit. Kdy to bude? To netuším. Co se týče Depeche Mode, tak jak stárnu, cítím, že se blíží čas zastavit. A nejen pro Depeche Mode. I když jsem sám sebe vždycky viděl jen jako muzikanta.

Co bude dál

Kapela, jež byla před dvěma lety uvedena do Rokenrolové síně slávy, své další plány zveřejnila na tiskové konferenci v Berlíně. Setkání s novináři a vybranými fanoušky se odehrálo v berlínském divadle Berliner Enseble. Oznámení nového alba a turné přišlo čtyři měsíce poté, co ve svých šedesáti letech zemřel Andy Fletcher, zakládající člen skupiny. Memento Mori bude patnáctým studiovým albem Depeche Mode a v době rozhovoru bylo ve fázi mixu. Na své devatenácté turné skupina vyrazí po pěti letech od předchozího Global Spirit Tour. Zahájí ho 23. března 2023 v Americe. U nás zahrají 30. července na pražském letišti Letňany.