„Ne, Davide, zemřel jste. Na pár minut se vám zastavilo srdce. Byl jste skutečně mrtvý.“ Tak odpověděl zdravotník Davidu Gahanovi, když se zpěvak Depeche Mode probral v sanitce a zeptal se, jestli se zase předávkoval. Psal se 28. květen 1996 a Gahan se tu noc málem zabil na hotelu Sunset Marquis Hotel v Los Angeles. Zpěvák výše zmíněnými slovy vzpomínal na kritický životní moment v rozhovoru pro Chicago Tribune.
V rozhovoru pro deník York Press tehdejší zkušenost přiblížil: „První, co mi v nemocnici došlo, bylo, že jsem opustil své tělo. Vznášel jsem se pod stropem a sledoval sám sebe. Zdravotníci běhali okolo mého těla a snažili se mě zachránit. Křičel jsem na ně, že jsem tady nahoře, ne tam u nich dole. Věřím, že to byl křik mé duše, která už opustila tělo a musela vidět, co se děje. V tu chvíli jsem byl klinicky mrtvý, moje srdce se zastavilo. Ty vteřiny se táhly jako hodiny. A najednou byla všude okolo mě děsivá tma. Jako když zhasnete světlo.“
Lékaři tehdy Gahanovi zachránilli život, ale další peklo měl ještě před sebou. Za držení drog a stříkaček byl odsouzený a musel na odvykačku. „Rok jsem žil s dalšími feťáky a alkoholiky na odvykací klinice. Pravidelně mi dělali testy moči. Kdyby v nich cokoliv našli, poslali by mě v Los Angeles na dva roky do vězení. Toho jsem se fakt bál. Tehdy mi poprvé v životě došlo, že nejsem nesmrtelný.“
Tvrzení, že všechno zlé je k něčemu dobré, zní sice jako fráze pro uklidnění, ale v případě Gahanovy klinické smrti platí bez výhrad. Depeche Mode se totiž v polovině 90. let nacházeli v bodě, kdy byli prakticky před rozpadem. Začali dělat na desce Ultra, ale veškerou práci na sebe prakticky vzal Martin Gore. Gahan totiž propadal drogám víc a víc, trápily ho osobní problémy, občas ani nepřišel do studia a projevoval o kapelu minimální zájem. Depeche Mode stáli nad propastí rozpadu. Po návratu z odvykačky se Gahan úplně změnil.
„Přehodnotil jsem tehdy priority,“ přiznal zpěvák v rozhovoru pro deník Winnipeg Free Press. „Zítra může být všechno pryč. A mluvím vyloženě o vlastním životě. Teď už ho mám zpátky ve svých rukách. Jednou z těch priorit rozhodně bylo vrátit se k práci na Ultra a dotáhnout ji do konce. Vydat desku, která bude stát za to a na kterou budeme hrdí. A navzdory dřívějším předpokladům jsme to dokázali.“
Občas se říká, že Ultra je deska, na níž kapela Gahanovu klinickou smrt reflektuje. Není to úplně pravda, skladby na ni vznikaly dávno předtím, dokonce už byla roztočená, jen se kvůli zpěvákově nedisciplinovanosti neposouvala k cíli. Ale už během odvykačky se zpěvák chytnul za nos, začal v Los Angeles docházet do studia, a ještě do konce roku po přesunu do londýnského studia Abbey Road dokázali Depeche Mode Ultra dokončit. Album nakonec nahrávali třináct měsíců, a to je řeč skutečně jen a pouze o nahrávacích sessions, nikoliv o předprodukční fázi, skládání a zkoušení. Pravda ovšem je, že se v Depeche Mode při nahrávání Ultra něco změnilo. Gahan začal zpívat procítěněji, zapojoval se víc do skládání a kapela znovu naskočila do sedla. Vrátila se jí ochota víc experimentovat a hrát si s elektronikou, což potvrdila už na následující studiovce Exciter, a sám Gahan se znovu s takovou chutí vložil do skládání, že poté díky tvůrčímu přetlaku rozjel práci na první sólovce Paper Monsters. A tak si závěrem můžeme říct ještě jednu frázi, která pro toto vyprávění platí dokonale: konec dobrý, všechno dobré.