David se opírá právě o tyto tři pevné životní jistoty: rodinu, hru na violoncello a sport. I svůj osudový nástroj si zvolil poté, co ho jeho kmotra a korepetitorka mnoha cellistů Božena Kronychová nalákala na představu, že by mohl cvičit s maminkou violoncellistkou. Prý ho i zaujalo, že by mohl při cvičení sedět. „Musím se přiznat, že mě do takových třinácti čtrnácti let víc než cvičit bavila veřejná vystoupení – ať na soutěžích, nebo na žákovských koncertech. Domácí příprava, ta už trochu drhla a rodiče mě museli hodně nutit. Až kolem patnácti se to změnilo a cvičení mě začalo bavit,“ říká David.
Dobrá kabina, záruka dobrého výsledku
David se při zmínce o rodině doslova rozzáří. Tvoří ji čtyři sourozenci, z nichž tři jsou aktivní muzikanti, a rodiče, rovněž profesionální hudebníci. Jméno tatínka Jana Pěrušky, který nedávno oslavil pětasedmdesátiny, je pojmem. Je violistou slavného Stamicova kvarteta, souboru, který léta buduje skvělé jméno české komorní hudby. A také učí na HAMU, kde vychoval řadu výborných violistů.
Maminka Marcela vystudovala violoncello na konzervatoři a na HAMU. Laureátka mnoha soutěží byla mimo jiné členkou Pražských madrigalistů, s nimiž objela celý svět. „Poté, co s nimi začala hrát, musela si k základnímu nástroji ještě přibrat barokní cello a violu da gamba. Na koncerty chodila ověšená třemi nástroji. Pak se začala věnovat rodině. Nejdřív cvičila s bráchy, potom se mnou, věnovala mi spoustu hodin a jsem jí velice vděčný za to, že mi ten nástroj nikdy nezprotivila,“ pochvaluje si David.
A jak je to se staršími sourozenci? Postupně se narodili Jan (35 let), Matouš (34 let), Anička (30 let), David přišel poslední (24 let). Není divu, že se vždy snažil starším bratrům vyrovnat. Oba svůj čas dělili mezi housle a fotbal, Jenda do té míry, že souběžně studoval HAMU u oceňovaného pedagoga Ivana Štrause a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK. Dnes je sice stále houslovou posilou rodinné party, ale jeho povoláním je sportovní novinařina. „Určité historické události v naší rodině si pamatuje třeba podle toho, kdo kdy komu střelil gól: ,Vzpomínáš, to bylo tenkrát, jak jsme hráli s Amerikou a Rosický dal gól.´ Přestože je ohromně talentovaný na oboje, postupem času dal přednost sportovní novinařině. Pracuje v Českém rozhlase, moderuje Desítku Pavla Horvátha, na Canal Sport Plus komentuje anglickou ligu a na O2 TV Sport dělá dramaturga pořadu Tiki Taka,“ říká s neskrývaným obdivem David.
Matouš tvoří s Kristinou Vocetkovou a Janem Vojtkem Trio Bohémo, které patří k nejlepším evropským klavírním triím. I Matouš je velkým Davidovým vzorem. Podobně jako on vyrostl v prostředí komorní hudby. „Komořina pro mě vždycky byla přirozený prostředek, jak sdílet hudbu s ostatními. Taťka čas od času uspořádal domácí koncert – on hrál na violu, mamka na cello a bráchové na housle. A já jsem byl takové milé překvapení večera. Když jsem povyrostl, vážil jsem si toho, že jsme spolu hráli super komořiny, třeba Schubertův kvintet C dur, Čajkovského Suvenýr, Dvořákův sextet a další krásné věci. V současné době už je těžší se sejít, protože jsme všichni vytížení, ale v září nás čeká rodinný koncert na Dvořákově Praze,“ těší se David.
David se netají sounáležitostí a láskou ke své rodině: „Dala mi radost ze života a pocit soudržnosti. A taky smysl pro humor a nadhled nad každodenními starostmi, vtípky, bonmoty, sranda a smích byly součástí každého dne. Navíc jsem vyrostl v prostředí, kde se usiluje o co největší poctivost v tom, co člověk dělá. Možná i proto se nám ta komořina tak dobře hraje a možná i proto hrajeme fotbal. Vždycky jsme byli s bráchy kolektivní hráči, radši jsem nahrával, než dával góly. A víte, co se říká? Když je dobrá kabina, je pak dobrá i hra a konečný výsledek.“
Komořina se hraje nejlépe s kamarády
Před třemi roky se David připojil ke svým spolužákům – houslistům Davidu Hernychovi a Marku Pavlicovi –, kteří na konzervatoři založili Siebeneichener Quartett. Tohle vznešené jméno má prozaický původ. Před Soutěží Bohuslava Martinů hledal soubor rychle název, což v oblasti smyčcových kvartet není vůbec snadné. Jakékoli jméno vás napadne, už je dávno obsazené. Mladé muže ale napadla menší poťouchlost. Jejich profesorem komorní hry byl zkušený komorní hráč Radim Sedmidubský, tak proč mu zašifrovaně nevzdat hold v názvu tělesa?
Jeho členové, k nimž nedávno přibyla violistka Dorothea Kellerová, studují na různých místech – v Lucernu, Salcburku a Praze – a je obtížné se pravidelně scházet. „Naštěstí máme s Davidem, Markem a Dorotkou společnou vizi, snažíme se zůstávat v kontaktu a usilujeme o co největší zdokonalení v sólovém hraní. Pokud se člověk jako individualita dostane k vrcholu, je pak práce v komořině jednodušší a dosáhne lepších výsledků. Řekli jsme si, že teď budeme sami studovat a pak se jako kvarteto sejdeme díky nějakému projektu k intenzivní práci, třeba pod vedením nějakého známého profesora. Individuálně se formujeme, pak si během zkoušek vyměníme názory a pracujeme na stále lepší souhře,“ objasňuje violoncellista.
Podobně jako je obtížné najít čas na zkoušení s kvartetem, hledá prostor ke zdokonalování i Ernest Bloch Trio, ve kterém vedle Davida Pěrušky hrají Matteo Hager na housle a Pavol Praženica na klavír. Matteo studuje v Londýně, zbylí dva členové souboru v Praze. „Sejít se opravdu není snadné, ale když už se to podaří, moc rádi si spolu zahrajeme,“ poznamenává David.
„Z mého pohledu je dobré mít zkušenosti ze všech oblastí – jako sólista, komorní hráč i hráč v orchestru. Doba, kdy se za top považovalo být sólistou, pak komorním hráčem a nakonec hráčem v orchestru, je pryč. Po covidu chodí k orchestrálním konkurzům kvůli životním jistotám mnohem víc muzikantů než předtím. Navíc dostat se do špičkových orchestrů je hodně obtížné. Projít všemi třemi zkušenostmi je ideální, člověk si ujasní, co by chtěl dělat,“ vysvětluje David.
Masterclassy jako zdroje inspirace
Mistrovské kurzy, díky nimž se mladý muzikant setká s nějakou oslnivou osobností svého oboru, David miluje a hodně se o tyto příležitosti zajímá. Tvrdí, že od určitého věku je dobré, když lze čas od času nakouknout i do přístupu jiných pedagogů nebo výjimečných sólistů. Připomíná však, že je důležité, aby měl člověk svého kvalitního profesora, se kterým řeší techniku, přístup k hudbě, který mu zkrátka předá důležité základy. „Vždycky mě fascinovalo, když mi na masterclassu někdo řekl nějakou zajímavou věc, a já si uvědomil, že mě to nikdy předtím nenapadlo. Pro mě jsou všechny masterclassy hodně inspirativní. A někdy se člověk mnohem víc naučí jako pasivní účastník, kdy tam jen tak posloucháte, nejste nervózní z vlastního výkonu, a ty věci vám náhle dojdou,“ líčí David, který v posledních letech cíleně vyhledává masterclassy v zahraničí, protože je pro něj mimořádně inspirativní slyšet někoho z jiné školy.
K inspiračním zdrojům, které mladého cellistu ovlivňují, patří v první řadě členové rodiny Pěruškových, o jejichž umění David prohlašuje, že to je záruka kvality. Z dalších osobností jmenuje amerického violoncellistu Lynna Harrella, má rád Nora Trulse Mørka, hodně poslouchal i Yo Yo Mu, jehož nahrávky Schuberta a Schumanna považuje za mimořádné. Z českých cellistů si váží Tomáše Jamníka, Petra Nouzovského a Viléma Vlčka, jen o málo staršího kolegu. „To, jak Vilém o hudbě přemýšlí a jak promýšlí každý tón, je pro mě velká inspirace,“ říká David.
„Mým snem je kombinovat komorní hru a sólové hraní, otázka je, jestli budou příležitosti a jestli mám vůbec právo o tom uvažovat. Ale mám před sebou nějaký cíl a toho se držím. Všechen čas se snažím obětovat studiu, cvičení, kurzům, masterclassům, koncertům. Moc rád bych se dostal na nějakou zahraniční školu. Člověk ale nikdy neví, co ho čeká. Mám nějaké sny a cíle, ale zároveň vím, že pokud bych neuspěl v komořině nebo jako sólista, nebyl bych celý život nešťastný. To hudební štěstí bych si vždycky našel.
Seznamte se
David Pěruška (24)
Po prázdninách se chystá na magisterský stupeň HAMU, bakaláře vystudoval u Mikaela Ericssona na HAMU, Pražskou konzervatoř u Jaroslava Kulhana a Petra Nouzovského.
Hraje sólově i v komorních ansámblech. Je členem Siebeneichener Quartett a Ernest Bloch Trio. Jako sólista vystoupil s orchestry, jako jsou Janáčkova filharmonie Ostrava či Karlovarský symfonický orchestr. V říjnu 2024 se představil jako člen Youth Orchestra OSN pod taktovkou Christopha Eschenbacha na koncertě v newyorské Carnegie Hall.
V roce 2022 získal 1. cenu a ocenění pro nejlepšího českého účastníka na Mezinárodní violoncellové soutěži o cenu Gustava Mahlera. V roce 2021 se stal spolu s houslistou Kristiánem Mráčkem absolutním vítězem komorní kategorie Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga.
Hraje na nástroj, který původně patřil jeho matce. Pochází z dílny Johna Terryho, britského houslaře, který žil a pracoval v Cremoně.