Nejen titulní písní nového alba, ale i řadou dalších, které vytvořily páteř repertoáru s českými, pečlivě vybíranými texty Michal Prokop prokazuje, že je schopen zpívat o tématech, která reflektují situaci ve společnosti. Právě tento aspekt jeho tvorby jsem chtěl prozkoumat podrobněji.
Ty jsi začínal v 60. letech, kdy osobnosti populární hudby u nás i ve světě mnohem silnějším hlasem promlouvaly k aktuálním společenským otázkám, zdá se mi. Rasismus, válka ve Vietnamu, koneckonců i okupace Československa.
Protože hudba tenkrát byla klíčovým elementem kultury. Především na konci 60. let. Hlavně Beatles. Těm nešlo uniknout, i když já jsem hudebně preferoval spíše Stones. Dylan vnesl do rocku poezii, to byla revoluce. Pop music byla jednička, co se týče zájmu celé mladé generace. Není divu, že spoluvytvářela postoje.
Nemáš pocit, že dnes se tahle role hudby vytratila?
Ani ne. Třeba rappeři se vyjadřují hlasitě a velmi ostře. Ono je třeba vzít v úvahu, že tenkrát také nacházely rychlejší odezvu a komerční úspěch plytké písničky bez ambice na nějaké náročné sdělení. Ty jsou leckdy zapomenuty a dnes to možná vypadá, že tehdejší pop music byla samý Dylan a Beatles. Nebyla. Nakonec, když mluvím o Beatles, jejich začátky byly prostinké a naivní. Love, love Me do, You know I love You. Angličtina snese výrazně vyšší nálož banality než čeština. Leckterý text nesmrtelných hitů by se v češtině nikdo ani neodvážil napsat, jak je pitomý. Ale hlavně, dnes je tolik možností, že hudba je jen jednou z nich a nedají se od ní čekat stejné společenské ambice jako v šedesátých letech.
A co tedy nahradilo hudbu v roli dominantního tvůrce postojů?
Nebyla to tenkrát jen hudba. Byl to třeba i film. Byla to celá kultura. Mám na mysli kulturu v nejširším pojetí. Tam patří i politika. Jsem vystudovaný kulturolog, tak se držím širokého výkladu tohoto pojmu. Proto přirozeně politika prosákla do kultury a naopak. Dnes snad je to internet, sociální sítě. Vznikly jako technologie, ale tenhle rámec dávno přerostly. Myslím, že ani jejich tvůrci netušili, jak a kam se to posune.
Tvoje texty ovšem na společenské dění reagují. Pamatuji se, že když jsem poprvé slyšel Kolej Yesterday, tak mě zarazilo, jak v té klidně plynoucí nostalgii náhle vyskočily holky bez vlasů a ten velký výbuch. To byla nejspíše reakce na osmdesátkové válečnické třeštění? Propaganda pořád strašila jadernou válkou, Reaganem a Pershingy.
Když ke mně přiletěla Šrutova Kolej Yesterday, netušil jsem, že to bude přelomová píseň mojí kariéry. A taky jsem se nehodlal nějak cíleně vyjadřovat ke společenské situaci. Prostě to byla písnička, která mě vzala.
Takže ty nedáváš textařům zadání: Chtěl bych zpívat o tom či o onom, vyjádřit takový názor a podobně?
Nikdy. U mě se scházejí texty, ze kterých mě něco zaujme, něco ne. A ty životaschopné buď já, nebo někdo jiný zhudební. Takhle to dělám od osmdesátých let. Text je vždycky primární! Takhle vlastně přenesu odpovědnost za to, o čem budu zpívat, na textaře. Ale samozřejmě, musím s obsahem souznít. Když jsem začal zpívat česky, chtěl jsem, aby ty písničky byly o něčem. Vyrostl jsem na Osvobozeném divadle, na Semaforu. To nastavilo měřítka.
Aha, takže jsi opravdu interpretem. A to myšlenky autora textu.
Ano. Vždyť ani já sám nemusím napoprvé chápat každé textařovo slovo. A protiví se mi vysvětlovat, jak to autor myslel. Každý si může doplnit svůj výklad podle vlastní zkušenosti a vidění světa. Tak to bylo třeba s Městem Er, což bylo moje první utkání s češtinou. Bylo to v roce 1970. Tehdy jsem to ještě dělal tak, jak to dělá většina lidí, že první je muzika, která se pak otextuje. Když to Josef Kainar přinesl, moc jsem tomu nerozuměl. A moc jsem se ani nevyptával. Mně to ale tenkrát přišlo krásné. Dobře se to frázovalo a mělo to takovou tajemnou atmosféru.
Snad nám naše děti prominou je má oblíbená.
No vida! To je jedna z mála pozdějších výjimek, kde byla nejdříve hudba a potom text. Dostal jsem tři varianty textu od Vladimíra Merty a vybral tuhle.
A není ona ta dnešní doba podobně rozjitřená jako ten konec šedesátek? Není tady přece
jen latentní poptávka po silných písních k věci?
Já bych tu paralelu, bohužel, viděl spíše jinde než se šedesátkami. Samozřejmě, neprožil jsem to, takže jen čerpám z historických pramenů. Ale tak nějak se mi zdá, že máme blíž k období tzv. Druhé republiky. To je rok 1938–9.
A nepudí tě to veřejně se angažovat jako vlivná osobnost?
Já nejsem žádný aktivista. To už jsem říkal mnohokrát. Nemám pocit, že mám vystupovat někde na demonstracích. Svoje postoje dneska vkládám do písniček.
Ty jsi tedy nikdy nepodpořil nikoho? Nehrál na předvolebním meetingu?
Samozřejmě jsem se angažoval ve prospěch tehdejší ODA po celou dobu i mé skoro deset let trvající politické kariéry. Nebo později v prezidentských volbách na straně Karla Schwarzenberga. Nakonec to, že jsem pohostinsky ve volebních kampaních tenkrát vystupoval po boku Vládi Mišíka, do jisté míry předznamenalo můj pozdější návrat na pódia. Odezva byla tak nečekaná, že jsem se rozhodl vrátit a nastartoval třetí kariéru. I když jsem tomu po pravdě zkraje moc nevěřil.
A zpátky do politiky?
Na to už nemám sílu, energii ani věk. Navíc v době, kdy jsem působil v politice, byla situace snesitelnější než dnes. Ačkoli jsem měl jako pravičák pocit, že i když se s tehdejšími socany, například s mým kamarádem, pozdějším ministrem kultury Pavlem Dostálem, neshoduji na mnohém, máme přece jen víceméně společný cíl. Vést tuhle zemi demokraticky k rozkvětu a prosperitě. I když názory na to, jak má ta cesta vypadat, se mohou lišit. Teď jde ovšem o destrukci celého systému, který jsme tehdy cíleně budovali. Klasický případ jsou veřejnoprávní média. Byl jsem garantem prvního zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, učil jsem mediální politiku a legislativu na univerzitě, takže vím, že to, co se děje, je systémová destrukce.
Tahle část tvé kariéry je dost unikátní zkušenost. Odporuje názoru některých lidí, že umělci a baviči by se neměli do politiky míchat: Bavte nás, kašpárci, my si s vámi budeme dělat selfíčka. Ale když se baví velký kluci a holky, držte se stranou!
Ano, s takovým názorem se samozřejmě setkávám. I v souvislosti s mojí osobou. Ale zásadně nesouhlasím. Každý má právo vyjadřovat svoje názory a využívat možnosti, které má k dispozici. Každý! To znamená i umělci a veřejně známí lidé.
Ostraka je také způsob, jak to dělat. Nenakopl tě její úspěch k dalšímu studiovému počinu?
Zatím ne. Já to nemám tak, že bych si dělal nějaké plány a stanovil lhůty. Desky přicházejí přirozeně, když přijde nějaký inspirační impuls. CD Poprvé naposledy měla být, jak z názvu vyplývá, moje poslední deska. Poté, co vyšla, už jsem vydal pět dalších. A uteklo dvacet let. Teď vydáváme aktuální „živák“ LIVE 80!
Umíš si představit Michala Prokopa bez Framusu? Tak jako Vladimíra Mišíka bez Etc…?
Nevidím důvod. Jsem dnes jediný původní člen Framusu Five od roku 1967. Kapela má proměnné složení, je v ní řada nových skvělých muzikantů, kteří přinášejí nový zvuk, nový repertoár. Nepotřebuji změnu kapely. Můj dnes už nežijící spoluhráč Luboš Andršt jednou řekl: Framus není kapela, je to projekt. Tak to je…
Blues Alive
Po koncertě ve Foru Karlín a festivalu Krásný ztráty odehraje Michal Prokop koncert na oslavu svých osmdesátin také na festivalu Blues Alive. Není to náhoda, stál u jeho kořenů, a v jednom z raných ročníků dokonce působil jako jeho moderátor. Letos se vrátí na hlavní pódium s celou kapelou. Festival se koná 12.–14. listopadu v Šumperku.