„Byl to velmi uzdravující proces. Pomáhal mi zdravě zpracovat vztek a zbavit se ho,“ vzpomíná Beth Hart na nahrávání alba nazvaného prostě A Tribute to Led Zeppelin. V rozhovoru pro Headliner vysvětluje, jak se stalo, že se do jejího repertoáru kdysi dostala píseň Whole Lotta Love, a kdo a proč ji namočil do nahrávání skladeb kapely, jejíž vokály mají i pro její fantastický hlas až příliš velký rozsah. „Díky bohu za mého vokálního kouče,“ směje se a líčí, co na legendární kapele obdivuje. 7. června se v pražském O2 universu uskuteční přeložený koncert k minulému albu
War in My Mind, zazní i některé skladby od Led Zeppelin.
Prý jste si hudbu Led Zeppelin nezamilovala hned…
Když jsem vyrůstala, moc jsem je neznala. Věděla jsem o nich, moji přátelé si LedZep občas pouštěli, ale nikdy jsem si například nekoupila jejich desku. První propojení jsme měli až po třicítce, když mě má kapela přesvědčila, že budeme na koncertech hrát Whole Lotta Love. Naučila jsem se tuhle písničku a utekly další roky bez toho, aby se něco zásadního dělo. Až jednou můj producent Rob Cavallo, který později desku A Tribute to Led Zeppelin produkoval, během nahrávání War in My Mind nadhodil, že má nahraný orchestr pro broadwayskou show o Led Zeppelin.
Představení se ale nikdy neuskutečnilo a jemu zůstal materiál. Zeptal se mě, jestli bych k tomu nechtěla nazpívat vokály. Nejprve jsem odmítla, protože jsem si nemyslela, že bych odvedla dobrou práci. Neznala jsem ten materiál dost dobře. Navíc jsem v sobě necítila dost vzteku, který se mi zdál pro dobré zvládnutí tohoto žánru důležitý. Cítila jsem se v té chvíli spíš jemně.
Důvod ke vzteku se ovšem brzy našel…
Odjela jsem turné k War in My Mind a po návratu domů udeřila pandemie. V tu dobu jsem se začala bát nejen nemoci, ale hlavně toho, jak se s ní různí světoví lídři vyrovnávají. Tou dobou se navíc ve Washingtonu konaly velké pochody za rovnoprávnost a vynořilo se mnoho hlasů, které vehementně tvrdily, že nic takového jako nerovnoprávnost neexistuje. To mě velmi rozčílilo a v tu chvíli jsem zavolala svému manažerovi Davidovi, ať mi Rob pošle všechno, co existuje k Led Zeppelin, abych to mohla poslouchat a učit se. A ať rovnou přibalí i nahrávky orchestru, ať s nimi můžu pracovat.
Vytvořila jste si během práce na desce k muzice od Led Zeppelin hlubší vztah?
Kdykoli dělám album coverů, jako byly třeba tři nahrávky s Joem Bonamassou, potřebuji osobní pouto nalézt, jinak by to znělo falešně. Protože jsem s Led Zeppelin neměla velkou hlubší osobní historii, hledala jsem vztah ke každé písničce zvlášť, když jsem ji poslouchala, a učila se. Nahráli jsme víc kusů, než pak vyšlo na albu. Celkem jich bylo šestnáct, některé tvořilo více skladeb dohromady. Když Rob vybíral, co půjde na desku, sahal po písních, u kterých cítil, že se mi na ně podařilo napojit. U těch ostatních se mi to nepovedlo, celkem jsme se až na jeden případ shodli.
Co konkrétně jste v písních našla?
Například Black Dog jsem si propojila s tématem nalézání vlastní ženské síly. Whole Lotta Love je velmi sexuální, tu miluji. Stairway to Heaven je pro mě velmi silná, myslím při ní na mou sestru
Sharon, jež zemřela. Je to uzdravující, krásná a milující skladba plná respektu. Při The Rain Song myslím na svého manžela Scotta. V té písni je mnoho lásky a romantiky. A ten orchestr v Kashmir! To je něco. Na té skladbě nejvíc miluji samotnou hudbu – práci Jimmyho Page. Připomíná mi evropskou klasickou hudbu, kterou obdivuji od dětství. A pak jsou tu písničky jako No Quarter a Babe,
I`m Gonna Leave You – naprosto neuvěřitelné! Babe mi připomíná mého tátu. No Quarter zase přivolává myšlenky na válku, ale tu, když bojujete za něco, co má kořeny v míru. Vím, že to zní jako zásadní protimluv, ale mám na mysli třeba osvobození od tyranie. Miluji Plantův text i hudbu Johna Paula Jonese. Takže No Quarter je pro mě taky zásadní skladba. Ale to se dá říct o všech, co na desce skončily. Jsou to mistrovská díla.
Ke kterým jste si hledala cestu hůře?
S některými písněmi to bylo těžší. Třeba The Crunge se mi na začátku vůbec nelíbila. Nerozuměla jsem jí a už jsem to chtěla vzdát, ale Rob mě nabádal, ať poslouchám dál, a jednoho dne mi to docvaklo: Moment, je tohle pocta Jamesi Brownovi? Chvilka hledání na internetu mi mou domněnku potvrdila a já The Crunge začala vnímat z úplně jiné perspektivy. Nakonec je jedna z mých nejoblíbenějších.
Chystáte se hodně z těch písní zařazovat do koncertů?
Ano, už to dělám. Právě jsme skončili šestitýdenní turné po Spojených státech a koncerty jsme začínali Dancing Days a When Levee Breaks. A pak vždy hrajeme No Quarter a Babe a občas Black Dog. Myslím, že tyhle skladby budeme rozhodně hrát i na evropském turné. Ráda bych přidala ještě Kashmir. Myslím, že nikdy nebudeme hrát Starway to Heaven, to je pro mě příliš emocionálně náročné.
Co jste si z nahrávání této desky odnesla?
Všichni z Led Zeppelin jsou neuvěřitelní muzikanti, ale obzvlášť Jimmy Page mě nadchnul. Jeho skladby jsou neuvěřitelně kreativní a inovátorské. I kdyby vznikly dnes, pořád by měly před ostatní tvorbou náskok. Takovou mají úroveň. Bylo to pro mě velmi inspirující a poučné. A že jsem měla v době lockdownů práci, bylo obrovské požehnání. Byl to pro mě uzdravující proces.
Už jste od práce na A Tribute to Led Zepellin psala další vlastní písničky?
Ano, já píšu neustále, psala jsem i během nahrávání tohoto alba, i potom. A jsem si vědoma, že když se na čas ponořím do hudby někoho dalšího, vždy se to přeleje i do mé vlastní tvorby a někam ji to posune. Teď jedu trochu víc v jazzu a také, řekněme, fúzi klasiky s blues. A objevuji teď ve svých skladbách nové prvky, baví mě experimentovat – v tom na sobě cítím vliv Led Zeppelin. Začala jsem třeba do silně rockových písniček míchat špetku hip hopu.
Hvězdná sestava
Na albu A Tribute to Led Zeppelin, které vychází na labelu Provogue/Mascot Label Group, se podíleli producent Rob Cavallo (Green Day, Linkin Park, My Chemical Romance) a zvukový inženýr Doug McKean (Goo Goo Dolls, Adam Lambert). Beth Hart doprovází vedle Cavalleho na kytaru také Tim Pierce (Bruce Springsteen, Tina Turner), na baskytaru Chris Chaney (Rob Zombie, Slash), klávesy Jamie Muhoberac (Bob Dylan, Rolling Stones), bubeník Dorian Crozier (Celine Dion, Miley Cyrus, Joe Cocker) a Matt Laug, který bubnuje ve skladbě Stairway to Heaven (Alanis Morissette, Alice Cooper). O orchestrální aranžmá se postaral David Campbell (Muse, Beyoncé).
Seznamte se
Příští rok uplyne třicet let od chvíle, co kalifornská bluesrocková zpěvačka Beth Hart vydala debutové album Beth Hart and the Ocean of Souls. Započteme-li A Tribute to Led Zeppelin, má od té doby na kontě celkem deset alb. Tři z nich jsou společným dílem s Joem Bonamassou. Na nich vzdává poctu umělcům, jako jsou Aretha Franklin, Billie Holiday, Ray Charles či Tom Waits. Pravidelně bývá nominována na světové bluesové ceny. Doposud poslední album vlastních skladeb se jmenuje War in My Mind a vyšlo v roce 2019. „Je o obrovské tíze duševních nemocí. Fakt, že jsem ji dokázala napsat, mi dodává vědomí, že mám sílu s nimi bojovat. Nikdy nenechám válku ve své hlavě, aby mě zabila, protože v ní nejsem sama. Mám svou pastorku, mám církev, rodinu, přátele a lásku. Dokážeme ji zastavit, ať je jakkoli velká,“ řekla zpěvačka o titulní písni a o válce ve své mysli v rozhovoru pro Právo.
6 doporučených písní
Slash, Beth Hart, Led Zeppelin a celá spousta lásky
V Kashmir Beth Hart miluje zvuk orchestru
Nádherná skladba Your Heart Is As Black As Night, jak zazněla v Royal Albert Hall
Beth Hart a Joe Bonamassa jsou blízkými hudebními partnery
Válku ve své hlavě se Beth dlouhodobě snaží nahradit mírem
Love is a Lie z alba Fire on the Floor