Jethro Tull byli v roce 1970 už relativně úspěšná kapela. Její předchozí desky Stand Up a Benefit se v Británii prodávaly slušně, nicméně za hranicemi domoviny byl zájem nevalný. Bylo to album Aqualung (vydané 19. března 1971), které Jethro Tull katapultovalo mezi největší rockové kapely své doby. A víceméně definovalo zvuk skupiny na dekády dopředu. I dnes, když se řekne Jethro Tull, vytane na mysli automaticky Aqualung a úvodní riff titulní písně.
„Je krásné, že album, které jsme nahráli tak dávno, pořád lidi baví. Jsem vděčný za to, co Aqualung pro Jethro Tull znamenal,“ vyprávěl před třemi lety frontman a kapelník Ian Anderson v rozhovoru pro Louder. „Jak bych mohl být otrávený, že se mě na tu desku pořád novináři ptají? Z historického i hudebního hlediska to pro nás byla zásadní nahrávka. Můžu si to pustit od začátku do konce a není tam jediná slabá skladba. Přiznávám, že na některých našich deskách už je repertoár, který nezestárl dobře. Ale Aqualung pořád šlape.“
Jsou to možná sebevědomá slova, ale prověřená časem. Jethro Tull se tehdy totiž nacházeli na pomyslném rozcestí. Vyhodili původního basáka Glenna Cornicka, a i když se jim komerčně dařilo a vyprodávali haly, Anderson ze směřování kapely směrem do tehdy komercí prosáklého rockového šoubyznysu nebyl úplně šťastný. A chtěl se proti tomu na nové desce vymezit, nenechat si nic diktovat a přijít s hudbou a texty, které budou mít sílu, hloubku, sdělení a nulovou podbízivost: „Svět byl tehdy plný popových hvězdiček se srdíčkem na dlani. Zpěváci dokola pěli o lásce a jejich texty, to bylo samé já, já, já. Nehaním, co dělali, byla to legitimní muzika. Ale já chtěl zpívat o tom, co vím a vidím okolo sebe, přetavit tyto příběhy do hlubšího sdělení o našem světě.“
Hříšní lidé města Londýna
Prvotní Andersonovou inspirací pro nové písně byla jeho manželka Jennie. Přesněji řečeno její fotky, protože ráda zachycovala svět kolem sebe a tehdy měla období, kdy v Londýně chodila na náplavku u Temže a fotila bezdomovce. Jeden ze snímků, na němž se krčil muž v kabátu, manžele zaujala natolik, že se zrodila postava jménem Aqualung. „Cítil jsem za ty ubožáky pocit viny, stejně jako jsem cítil ohrožení, protože tito lidé vypadají trochu děsivě,“ vyprávěl Anderson v knize Scotta Allana Nolana Jethro Tull: a history of the band.
„Sedí v parku na lavičce
a se zlým úmyslem
pošilhává po holčičkách.
Z nosu mu teče nudle,
špinavými prsty
muchlá odrbané hadry.“
Tak začíná text titulní písně otevírající celou desku. Když k tomu přičtete ten tvrdý temný riff, výsledek je jasný: album mělo posluchačem zatřást, probrat jej z idylky veselého beatu šedesátých let a říct, že náš svět rozhodně není oukej. To se nakonec stalo jedním ze dvou témat celé nahrávky. V půlce skladeb Anderson zpívá o společenských problémech, ve druhé se pak obrací k Bohu a varuje před zneužíváním a špatným výkladem víry.
„V textech na Aqualung jsem nechtěl zpívat o hrdinech a padouších. Nejde věci rozdělit na černé a bílé. Tak život nefunguje, nemůžete v něm lidi dělit do kategorií. Když se na to podívám s odstupem, tehdy můj přístup k vyprávění připomínal spíš filmovou práci než klasickou textařinu,“ vyprávěl Anderson ve zmíněném rozhovoru pro Louder.
Dobře to jde vyčíst z následující skladby Cross-Eyed Mary, tedy Šilhavá Mary. Vypráví o dětské prostitutce, která po večerech v hospodě utěšuje hosty a ráno ji hostinský vozí do školy. A opět se nad písní vznáší Aqualungův přízrak.
„Na hřišti se směje, ale kluci okolo nemají šanci.
Raději to bude dělat s nějakým starým chlípníkem.
Možná si její pozornost získal Aqualung,
který se dívá přes plot, zatímco si hrají.“
V Cross-Eyed Mary je toho nakousnuto hodně. Pedofilie, sexuální predátorství, kuplířství, ale i záměrná svůdnost ze strany nezletilé. Šilhavá Mary „tu hru hraje ráda“, jak se v písni zpívá. A kontroverzní píseň byla na světě. Její příběh trvá dodnes, skladba bývá často dávána za příklad, jak se posunulo společenské vnímání a diskuse ohledně citlivých témat. „Dneska by mě ani nenapadlo takový text napsat,“ reflektoval ožehavé téma Anderson. „Zkrátka by to neprošlo, a to je správně. Žijeme ve světě, kde je pedofilie zcela po právu nepřijatelná. Ale tak, jako strhávání soch otrokářů je nevymaže z historie, já nemůžu přepsat text Cross-Eyed Mary. Ne že bych sám chtěl. Budu raději, když lidi pochopí, k jakému příběhu se píseň tehdy vázala. Pak jim snad dojde, že v žádném případě neobhajuji pedofilii.“
Žádný koncept!
Každá píseň na desce má nějaký podobný příběh a sdělení. Aqualung je temná nahrávka upozorňující, že špína a hrůzné chování je všude okolo nás. Že nejsou, jak již zaznělo, hrdinové a padouši, ale že nebezpečí či útrapy se můžou skrývat v každém, koho míjíte na ulici. Ale stejně se od náhodného chodce dočkáte naděje a slov útěchy.
Právě proto bývá Aqualung označován za koncepční desku, což Jethro Tull slyšeli neradi. Jen texty totiž podle nich koncept nevytvoří. Když se album v roce 2005 dočkalo reedice v živém podání, Anderson se proti konceptu ohradil ve sleevenote: „Když jsem začal skládat písně na další desku Thick as a Brick, říkal jsem si ‚jo tak vy jste si mysleli, že Aqualung je koncepční deska? Já vám ukážu koncepční desku!‘ A opravdu jsem se toho držel, vlastně jsem tak trochu natruc udělal skutečně koncepční desku. Ale Aqualung nikdy koncepční nebyla, je to zkrátka slepenec písniček.“
Je zvláštní, že jakkoli Anderson protestuje („Říkal jsem to milionkrát a řeknu vám to znovu, není to koncepční deska,“ zopakoval pro Louder), novináři ji tak stále označují. Stejně jako hudební historici, kteří Aqualung považují za jedno z prvních koncepčních progrockových alb. S tím prog rockem ovšem mají nejspíš pravdu. Aqualung je možná nejtemnější a nejtvrdší deska Jethro Tull, na níž se oproti předchozím třem albům silně přiklonili k hard rocku, ovšem jsou tu i prvky folku, folk rocku a na několika místech lze zaslechnout nečekaně i raně novověkou dvorskou hudbu.
S Led Zeppelin ve studiu
Jethro Tull se tehdy ale nevnímali jako progrocková kapela, naopak. Už výběr singlů Locomotive Breath a Hymn 43, tedy skladeb stojících na silných hardrockových riffech, je všeříkající. Británie tehdy hardrockem žila, měla svou velkou trojici v podobě Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath (i když pro ně byl hard rock jen výchozí bod k formování metalu), postupně si publikum získávali i Uriah Heep a s Aqualungem se k nim přiřadili i Jethro Tull, čímž vznikla velká hardrocková pětice definující zvuk britského tvrdého rocku začátku sedmdesátých let.
Právě s Led Zeppelin se Jethro Tull potkali v londýnských Island Studios při nahrávání Aqualungu. LedZep tam tehdy dělali legendární čtvrté album a co do popularity a komerčního úspěchu byli daleko před Andersonem a jeho partou. Proto si taky zabrali nejlepší prostory a Jethro Tull nezbylo než nahrávat ve větším, ale nekomfortním sále.
„Led Zeppelin si zabrali menší útulnější studio ve sklepě,“ vzpomínal Anderson. „Na nás zbyl větší prostor v přízemí, což byl odsvěcený kostel. Byla tam hrozná zima a ozvěna. Zeppelíni si to kompletně vybookovali pro sebe, ale když měli den volno, mohli jsme nahrávat u nich ve sklepě.“
I když v jednu dobu na jednom místě dvě kapely nahrávaly zásadní desky, prakticky se navzájem nepotkaly. Muzikanti se míjeli na schodech nebo v kuchyňce, ale jinak pracovali odděleně. V roce 2015 vyprávěl kytarista Martin Barre v rozhovoru pro Guitar Player: „Zamkli jsme se každý ve svém studiu, my dělali Aqualung a Zeppelíni čtyřku. Jimmyho Page jsem za celou dobu vůbec nepotkal. Až nás jednou přišel pozdravit do režie. A já zrovna nahrával sólo do Aqualungu! Víte, tehdy se sóla točila tak, že pokud jste to nedali na první nebo druhý pokus, už jste to nezahráli vůbec. ‚Dej to, nebo to zabal‘, to byla naše mantra. A tak tam za sklem do režie stojí Jimmy Page, mává na mě: ‚Nazdar, Martine!‘ a já si akorát říkal: ‚Jestli mu zamávám zpátky, tak to sólo poseru!‘“
Později v rozhovoru pro Louder historku doplnil: „A tak jsem hrál dál, dokonce jsem se začal pomalu otáčet k Jimmymu zády. Musel si myslet, že je to ode mě drzost. Jestli to čte, chtěl bych mu vzkázat: ‚Jimmy, omlouvám se, ale určitě chápeš, že jsem tam to sólo chtěl poslat na první dobrou!‘“ A povedlo se. Až budete Aqualung poslouchat příště, vězte, že je nabrané na první pokus a můžete si představovat, jak v ten moment na chudáka Barreho mával přes sklo Jimmy Page.
Martin Barre ve zmíněném rozhovoru přihodil k dobru ještě jednu historku. Na začátku článku jsme zmínili, že Jethro Tull před vznikem Aqualungu vyhodili basáka. Cornick byl skvělý hráč a jeho podíl na zvuku předchozích alb je neodmyslitelný, ale lidsky si s kapelou nesedl. Hudebníci se proto rozhodli, že to vezmou z opačného konce. Raději mezi sebe přizvou někoho, s kým si budou skvěle rozumět, i kdyby měl basu držet poprvé v životě. Oslovili Jeffreyho Hammonda, Andersonova spolužáka ze základky. Jako teenageři si spolu v jedné kapele zahráli, ale Hammond pověsil muziku na hřebík a rozhodl se věnovat malbě. Nabídku hrát s Jethro Tull od starého kamaráda neodmítl, ale zdůraznil, že nic neumí. Andersonovi to nevadilo, naopak, na vlastní náklady koupil Hammondovi baskytaru a začal mu s Barrem dávat lekce.
„To je naprostá pravda. Celé dny jsme proseděli u Iana doma v Haverstock Hill a učili Jeffa hrát na basu od úplného začátku. Jethro Tull záleželo na charakteru a osobnostech. Tím jsme se od jiných kapel lišili, nesháněli jsme žádného virtuosa. Šlo nám o to najít někoho, s kým si budeme rozumět. Když to klapne a pomůžete mu, tak vás dožene. Protože se na basu naučil hrát až s námi, měl díky tomu jedinečný styl. Když si poslechnete Hymn 43 nebo Cross-Eyed Mary, Jeffrey tam hraje jinak než všichni tehdejší basáci. Toho bychom nikdy nebyli dosáhli, kdybychom mezi sebe vzali zkušeného muzikanta.“
Co na to řeknou lidi?
Když bylo dotočeno, Jethro Tull věděli, že natočili autorsky silnou desku vymykající se nejen jejich předchozí tvorbě, ale díky žánrovému rozsahu i tehdejším hardrockovým nahrávkám celkově. Ovšem nevěděli, jestli je to dobře nebo špatně.
„Pamatuju si,“ vzpomínal Anderson, „že když jsme desku dotočili, šli jsme s Johnem Evanem (klávesák, pozn. red.) ze studia do jedné nonstop kavárny. Bylo asi osm ráno a říkám mu: ‚Tak co si myslíš?‘ On na to: ‚Vůbec nevím. Co myslíš ty?‘ Vůbec jsme netušili, jestli to lidi přijmou nebo ne. Když jsme pak do médií album rozeslali, přiznávám, byl jsem šíleně nervózní, jaké budou reakce. Naštěstí, když začaly vycházet recenze, byly vesměs pozitivní. To byla taková úleva!“
Nervozitu přiznal i Barre. A byl upřímnější: „Proč to neříct, když jsme začali na desce dělat, už jsme byli jako kapela možná trochu zpohodlnělí. Měli jsme za sebou nějaké úspěchy, měli jsme manželky a přítelkyně, auta a baráky. To vedlo k tomu, že jsme trochu polevili v nasazení. Takže jsme měli problém vybičovat se k nějakým extra výkonům a natočit tu nejlepší desku. Naštěstí se tehdy Ian chopil kormidla a dal nám čočku, abychom se probrali. Pamatuju si, jak jsme měli ve studiu vymyslet nějaké písně, ale byli jsme sami se sebou tak
spokojení, že jsme neměli žádnou motivaci, žádné nasazení. Doteď si vzpomínám, jak nás Ian nakopl ke skládání Locomotive Breath. Pustil nám demáč, na kterém nebylo nic jiného než jím nahraný kopák. To bylo všechno!“
Z Locomotive Breath byl nakonec pilotní singl a úspěch této skladby pomohl Jethro Tull konečně prosadit se v Americe. Tamní rádia singl hrála dokola a z Aqualungu udělala první desku, s níž se kapela dostala do první desítky prodejnosti v USA. Jistě, Jethro Tull už tehdy na britské poměry byli známá kapela, ale celosvětový úspěch přišel právě až s Aqualung. Během několika měsíců se prodal milion kopií a dodnes se jejich počet přehoupl přes sedm milionů, což z ní dělá jednu z nejprodávanějších hardrockových desek všech dob. Z Hymn 43, Locomotive Breath a Aqualung se staly hity, které má kapela v setlistu dodnes a album se pravidelně umisťuje v anketách o nejlepší rockové desky všech dob. A přitom na začátku byla jenom fotka bezdomovce na londýnské náplavce.