Letos se Michael Žantovský po dlouhé době k písním vrátil a napsal řadu textů ke skladbám pro album Vteřiny, měsíce a roky Vladimíra Mišíka, které vyjde začátkem října.
Jakou roli ve vašem životě hrála práce textaře při tom až neuvěřitelném množství různých aktivit, jimiž jste se zabýval?
Za prvé mi příjemně zpestřovala život v dobách, které nebyly příliš zábavné a příjemné. Za druhé to byl už od mého mládí způsob existence kolem muziky a kolem písniček, co jsme měli rádi. Taky když jsem byl v osmdesátých letech jako překladatel na volné noze, tak to byla forma obživy, která mi poskytovala větší svobodu, než bych měl někde v zaměstnání. A navíc je to činnost, která je organicky spojená s mým literárním založením. Vždycky jsem psal, překládal a tohle k tomu patřilo.
Je zvláštní, když se s deskou Vladimíra Mišíka vracíte k textařskému řemeslu, a přitom mnozí znalci hudebního dění předpovídají, že přichází konec profesionálních textařů. Buď si písně píší interpreti sami, nebo skladby vznikají jako produkt kolektivní tvorby celé kapely.
Tím koncem si nejsem jist. Ne každý zpěvák chce psát texty nebo si umí napsat dobrý text. A ano, mnohé kapely skládají společně, ale ne vždycky je to jen jejich dílo. Do výsledku, podepsaného třeba u Rolling Stones jako Jagger/Richards, nepochybně mluví i další lidé, třebaže nejsou nikde uvedení. A potom, tyhle kolektivní věci bývají většinou lyrického nebo emocionálního charakteru, zatímco já jdu spíš za nějakým příběhem. V žánrech, ve kterých jsem psal texty, to tak bývá.
Jestli se nemýlím, tak vy jste jako textař začal opačným způsobem, překládáním písní z češtiny do angličtiny.
Vidíte, to je něco, co si tak úplně nepamatuju. Je to možné. Je pravda, že první text, za který jsem dostal honorář, byl překlad Mělnické polky do angličtiny pro kabaret U Nováků ve Vodičkově ulici. A pak jsem tam musel jít a učit to ty tanečnice zpívat anglicky. Ony ze mě měly hroznou srandu, protože já byl ještě úplně vyjevený student.
Vaše texty jsou nejčastěji spojovány s Pavlem Bobkem. Jak jste se k tomu dostal?
Začal jsem pro něj psát zhruba v letech 1977 nebo 1978. Spolupráce s ním – konečně jako spousta jiných věcí v mém životě – vznikla tak trochu náhodou. My jsme byli už předtím hodně dobří přátelé a poslouchali jsme spolu spoustu muziky. Na večírcích nebo jen tak… Jemu se tehdy moc líbila písnička 50 Ways to Leave Your Lover od Paula Simona a litoval, že se to nedá zpívat v češtině, protože tam jsou jen samé jednoslovné rýmy a těch v našem jazyce není dost. Já mu říkám: Prosím tě, to je hračka. Tak prý: To zkus! Tak jsem to zkusil a napsal a Bobkovi se to docela líbilo. Opravdu tam jsou jednoslovné rýmy. Jen těch způsobů rozchodu u mě není padesát, ale dvě stě, aby se to dalo v češtině dobře zpívat.
Vraťme se k těm anglickým verzím. Vy jste mimo jiné přeložil do angličtiny celou tu velkou trilogii Olympiku z osmdesátých let. Dokázal jste se přitom držet faktu, že to byly komponované desky, na nichž všechny písně tvořily dohromady jeden celek?
Pokud se pamatuji, tak jsme na tom proseděli hodně hodin s Petrem Jandou a Zdeňkem Rytířem, který psal původní české texty pro Prázdniny na zemi…?, Ulici a Laboratoř. Pochopitelně jsem se snažil udržet původní koncept, ale ne být za každou cenu doslovný. To ani nejde. U mě přeložit písničku nikdy neznamenalo, že jde o úplně čistý překlad. Většinou se snažím odpíchnout od nějakého motivu nebo klíčové nálady – a pak už jsem na to sám.
Převádění českých textů z angličtiny do češtiny, ale i naopak řeší neustále problém víceslabičných slov. Angličtina hodně pracuje s jedno nebo dvouslabičnými rýmy, pro nás je příznačný daktyl a důraz na první slabiku.
No, člověk musí být vynalézavý, aby ten problém dokázal obejít. A taky jsou tady zpěváci, kteří si dovedou pomoct frázováním. To si pak autor může dovolit napsat mu do textu i víceslabičná slova.
Pak ovšem hrozí obrácené přízvuky!
Zrovna Pavel Bobek je přímo nesnášel a myslím, že jsem mu nikdy žádný ani nenapsal. Ale přízvuk se nemusí obracet, dá se s pomocí frázování posunout.
Zhruba osmdesát procent vašich textů z osmdesátých let jsou cover verze amerických countryových, folkových a rockových hitů.
Hudebně to určitě covery jsou, protože Pavel Bobek se snažil, aby zněly co nejpodobněji originálu, ale textově to covery v nejužším slova smyslu nejsou, protože člověk se musel vyrovnávat s určitými, u nás neznámými nebo neobvyklými reáliemi. Proto já neměl k té pravověrné country nikdy moc blízko.
Texty o prériích a koních mi připadaly legrační. Jsou fajn k táboráku, ale pro koncertní sál? Třeba jedna taková písnička, kterou Pavel zpíval, My Rifle, My Pony and Me. Byla z jednoho westernu, Rio Bravo se jmenoval. Představa, jak Bobek zpívá Má puška, můj poník a já… No, to by nešlo. V češtině to pak je v mé parafrázi Mé tělo, má duše a já. A je to taky o nějakém bloudění. Pravda, víc duchovním než fyzickém, ale funguje to.
Country je hudba postavená na vyprávění příběhů. Dáváte přednost doslova otevřené story nebo se vám víc líbí, když je příběh skrytý jen v náznacích?
Nemám rád polopatické příběhy. Baví mě, když se příběh vypráví třeba jen v náznacích nebo se úplně nedopoví. Ale líbí se mi i některé písně, kde je příběh celý. Třeba Boy Named Sue od Johnnyho Cashe, tam je zachycená historka od začátku až do konce. I v češtině se takové skladby najdou, ale není jich mnoho.
To, co jste vytvořili spolu s Pavlem Bobkem, bylo dílem country, dílem folk.
V tom byla vlastně podstata naší spolupráce. Bobek do ní vstoupil ze strany country, zatímco já přišel od folkařů, od Dylana, Donovana, od Springsteena. V tom bylo naše sžívání zajímavé, protože na folk on opravdu nebyl. Pavel byl hodně konzervativní člověk, který ctil rokenrol, Billa Haleyho, Jerryho Lee Lewise a další. Spolu s většinou rokenrolerů včetně Elvise časem přešel ke country music. Ti „dylanovci“, to byla podle něj podvraťácká, přehnaně intelektuální parta. Tím, že jsme si spolu pořád přehrávali nějaké písničky, byl časem některé z nich ochotný akceptovat. Tak jsme došli až k tomu jeho specifickému stylu. Nikdo z jeho známých předtím nevěřil, že je možné, aby Pavel zpíval Lou Reeda nebo Franka Zappu.
Takže vy jste ho dostal k tomu, že zpíval Don McLeanův American Pie neboli Píseň pro prázdný sál…
… a on mě zase dostal k tomu, že jsem pro něj textoval Kennyho Rodgerse. To je tak, že když nám bylo osmnáct, byli jsme strašně sektářští, buď jsme ctili Beatles, nebo Rolling Stones a mezi tím nebylo nic, ale čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že existuje akorát dobrá nebo špatná muzika.
Ale žádného Dylana jste s Bobkem nikdy neudělali!
S ním ne, nikdy jsem ho k tomu nepřesvědčil. Jen některé dylanovky si příležitostně zpívám já. Ale kdysi vydal Supraphon Dylanův živý koncert Hard Rain s přílohou českých překladů. Tak ty jsem překládal já.
U překladů zahraničních písní je to jednoduché, tam píšete slova na hotovou hudbu, to je jasné. Ale když jste dělali s Petrem Novákem album Memento, tam to muselo být jinak, ne? Dělal jste vůbec někdy texty určené ke zhudebnění?
Ale ano, třeba ty na poslední Mišíkovu desku. Ale pokud si vzpomínám, Memento vycházelo z knihy Radka Johna o narkomanech, nad kterou jsme se dohodli, že podle ní uděláme pásmo. Nebo jiný příklad, kdy byl nejdřív text – Já ti zpívám pro Karla Zicha. To bylo v době, kdy Pavel, Karel a já jsme všichni tři měli dvouleté dcery. Napsal jsem zdánlivě milostnou písničku, která ale byla určená pro ty naše holčičky. A Karel ji zhudebnil.
Objevil jsem ve vašem textařském portfoliu jednu velmi bizarní záležitost. Pavel Bobek zpíval písničku Haló, taxi. Hudba Zdeněk Rytíř, text Michael Žantovský, rok 1987. Textař píše pro textaře!
Víte, že si na ni vůbec nevzpomínám? Ano, takovou píseň jsem asi napsal, ale ty okolnosti a souvislosti si nepamatuju. Šel jsem tehdy z písně do písně.
Existují písně, které jste jako textař zahraničních hitů vzdal?
Určitě. Rád takové případy zapomínám. Ale byly i písničky, které jsem sice otextoval, ale Pavel je nechtěl zpívat. Někdy jsme se o to přeli, někdy jsem ho i přesvědčil, ale ne často. Já nejsem ten typ podomního obchodníka, abych je potom nabízel někomu jinému, takže zůstaly ladem.
Ale i tak jste kromě Bobka napsal tu a tam něco pro Milušku Voborníkovou, Marii Rottrovou, dokonce pro Janu Koubkovou s Jazz Q Martina Kratochvíla. A všiml jsem si, že dokonce pro osobu tak netypickou pro vaši tvorbu, jako je Lucie Vondráčková.
No ano, napsal jsem pár písní s jejím tátou Jirkou Vondráčkem. Rád. Je to bezvadný, slušný člověk.
Když slyšíte z rádia nějakou svou píseň, máte pocit, že byste na ní to či ono udělal jinak?
Asi ano. Ale já se tím psaním a překládáním živím nebo neživím padesát let a nechtěl jsem a nechci po sobě číst nebo slyšet něco, za co bych se měl stydět. Mám většinou docela dobrý pocit, když ty písničky někde slyším. Řeknu si třeba, že tohle bylo trochu naivní, ale nemám pocit, že bych nějaká slova musel brát zpátky.
Zdá se mi, že napíšete text a už se k němu nikdy nevrátíte.
Do jisté míry máte pravdu. Je to možná tím, že jednak toho dělám poměrně hodně a jednak je to proto, že ty písničky vůbec a jejich texty jsou jako děti. Přivedete je na svět, ale jakou cestou se pak vydají, to už neovlivníte. Jen se z dálky můžete těšit, když se jim daří.
Jste autor nedochvilný, který tvoří pod tlakem, nebo spíš systematik?
Já mám pocit, že píšu ne rychle, ne snadno, ne bez napětí. Pravda, v naší branži se říká, že se nejlépe píše pod tlakem, když hoří termín. Někteří kolegové jsou zase opravdoví systematici, mají na práci své recepty a jde jim to tím pádem jako houska na krámě. Já to nemám, já jsem chaot.
Vojta Lindaur říkal, že „psaní bolí“.
No, když nebolí, tak to není dobré psaní.
Máte nějaké inspirující prostředí?
Já chodím se psem na procházku do lesa, a když po tom lese chodíme, tak mě ledacos napadne. Ale nemám žádný svůj chodníček, místečko nebo palouček, kde se mi rodí nápady.
A to je spíš ráno nebo večer?
Ráno i večer. Pes musí na procházku dvakrát denně.
Kdyby po vás měla zůstat nějaká písnička, která by to byla?
Já necítím pýchu kolem svých literárních nebo textařských výtvorů. Říkám si, že všechno by se dalo napsat líp. Zmínili jsme Píseň pro prázdný sál. Je to píseň netypická, osm minut dlouhá, generační manifest. A je o rokenrolu. Ale já jsem rád, když slyším i jednodušší písničky, které jsem s Pavlem dělával, nebo tu písničku, kterou jsme vytvořili pro ty naše holčičky. Zůstanou – nezůstanou? S tím nic neudělám.
Seznamte se
Přestože je známý hlavně pro svou diplomatickou a politickou činnost, začátky Michaela Žantovského jsou spjaty s psaním textům. Autorskou dvojici vytvořil zejména s Pavlem Bobkem, ale psal i pro Marii Rottrovou nebo později i Lucku Vondráčkovou. Letos se někdejší mluvčí Václava Havla ke své bývalé profesi vrátil – otextoval několik písní na album Vladimíra Mišíka Vteřiny, měsíce a roky, která vyjde začátkem října.