Obrázek k článku NAŽIVO: Moc se snažíš, Lucie. Místo Kollera valil holkám Šrouby do hlavy Kocáb
| Josef Vlček | Foto: Jan Nožička

NAŽIVO: Moc se snažíš, Lucie. Místo Kollera valil holkám Šrouby do hlavy Kocáb

Tak Lucie má za sebou první den pražských oslav 40. výročí svého založení. A jaké to bylo? Něco se povedlo, něco se spíš ne. David Koller o němž mluvili ještě na loňské tiskové konferenci, přítomen nebyl. Z jejich strany to bylo 125 minut tvrdé dřiny, slavnostního programu, jehož dramaturgii se snažili dotáhnout do poslední mrtě.

Začátek nedopadl úplně nejlépe. Kapela po nadupaných vizuálních efektech, které koncert otvíraly, nasadila na začátku počínaje úvodními Černými anděly rychlé, až příliš křečovité, možná dokonce nervózní tempo, jehož adrenalin rozhodil diváky, kteří čekali spíše pohodu. S kapelou se potom sžili až po nějakých čtyřiceti minutách, ale i tak později, když se snažili zpívat společně s kapelou, vyznívali značně dezintegrovaně. Tak to bývá, když se někdo moc snaží.

Stejně diskutabilní byla i další část, v níž s kapelou vystoupila řada hostů. Ne že by nepřekvapilo, jak dobře zazpíval Kocáb Šrouby do hlavy nebo jak se Petr Janda blýskl v Krása a zázrak a tajemství, ale trochu to připomínalo párty ve starobinci. Ani Michal Penk nebyl pro koncert velkým přínosem, i když jako připomínka první sestavy Lucie hrála v programu důležitou roli. Jednou z nejvíce odpuzujících vlastností starých rockerů je snaha zaměstnat v kapele své děti, viz Peter Gabriel nebo Sting, ale tady nápad nechat částečně odehrát Sen s potomky členů Lucie zapůsobil roztomile a proti předchozí skvadře starců navíc vyrovnávajícím dojmem.

Nejlépe vyzněla Lucie po tom, co hostovská okénka skončila. Jako kdyby z kapely spadlo napětí a byla z ní ta stará známá parta, která ví, co hraje a o čem zpívá. Poslední půlhodina vyzněla už dostatečně přesvědčivě.

Samozřejmě, že většinu zvědavých návštěvníků zajímalo, jak se do kapely integroval Viktor Dyk. Je třeba uznat, že jeho splývání se souborem značně pokročilo, ale dokud bude zpívat s kapelou starý repertoár, bude ve velmi nepříznivé situaci, protože u Luciiných klasických hitů chybí Kollerova barva hlasu, která tvořila kontrast ke Kodymovu zpěvu. V Marii už ale vstupuje spolupráce s Dykem na přijatelnější pole. Dyk se ale pořád ještě drží příliš zpět, někdy je málem jen v roli sboristy, takže bychom nejspíš měli kapelu nazývat Robert Kodym & Lucie. Ne že by to Kodym v téhle podobě neutáhl, koneckonců nejen taková Nejlepší, kterou znám vyzněla v jeho provedení výborně, ale být Kodymovou doprovodnou kapelou členové Lucie asi nezamýšleli.

Dalo by se říct, že koncert byl víc o kapele, která slavila výročí, než o jejích písničkách. Je až neuvěřitelné, kolik jejich songů za těch 36 let studiové práce prosáklo do generačního povědomí. Ale to třeba někdy příště, někdy v době, kdy nebude žádné kulaté výročí.