To, co nám na Západě připadá normální, v Maroku pořád budí pohoršení, a pokud se tady postaví do čela kapely žena, ke všemu s loutnou guimbri, má o problémy dopředu postaráno. Yousra Mansour se společenským normám ale nevzpírá bez příčin. Její konfrontace se zastaralými postoji a zakořeněným patriarchátem v sobě navíc nese pořádný kus odvahy.
Fanoušci Bab L’ Bluz mohou následující řádky přeskočit, nic nového se nedozvědí, ti, co s francouzsko-marockou skupinou neměli zatím tu čest a o poměrech v Maroku mají jen mlhavé představy, se bez nich ale neobejdou; ledaže by tušili, co je guimbri, s jakou hudbou souvisí a proč ji donedávna nesměla vzít do rukou žena.
Díky Led Zeppelin
Ale popořádku. Zpěvačka, loutnistka a vůdkyně kapely Yousra Mansour má berberský původ, což v „arabském“ Maroku není pořád žádný med a berberština (amazigh) byla úředním jazykem uzákoněna teprve až v roce 2019; dost pozdě na to, že Berbeři (Amazigh) v zemi žili tisíce let před ovládnutím Araby.
„Jsme severoafričtí domorodci a naši kulturu nosíme v srdcích. Patříme do stejné země jako vy a nebe nám to může dosvědčit,“ zpívá Yousra Mansour na novém albu Swaken.
Za cizince lze považovat také Gnawy, potomky černých otroků zavlečených do Maroka v 16. století ze subsaharské Afriky. Súfijské bratrstvo žilo v uzavřených komunitách a jeho kulturu – mix afrických, arabských a berberských vlivů – dlouho obestíralo tajemství. Střežené i z toho důvodu, že Gnawové provozují celonoční mystický rituál lila spojený s duchy, tudíž odporující islámskému učení. Do léčivého tranzu uvádí „nemocné“ gnawa. Hudba, jejímž symbolem je zvuk třístrunné basové loutny guimbri a řinčení kovových kastanět. Do podrobností nezacházejme, měli byste ale vědět, že rituál a gnawu zařadilo UNESCO na seznam kulturního dědictví lidstva, takže o jejich unikátnosti nepochybujte.
Zatímco duchovní seance si dodnes udržela soukromý charakter, gnawa od 60. let minulého století postupně pronikala na veřejnost. Navzdory vládě, která ji ve snaze nastavit světu moderní tvář země usilovně potlačovala. Nepočítala ovšem s tím, že hippies dorazí také do Maroka. A s ní The Rolling Stones, Jimi Hendrix nebo Frank Zappa se zájmem o súfijské tradice, čímž nezvratně rozhýbali hudební dění. Z avantgardního divadelního prostředí Casablanky tehdy vzešla vlivná marocká kapela Nass El Ghiwane a po ní další, stavějící gnawu do středu své rockové revoluce. Navždy tím změnili pohled na marockou hudbu. V následujících dekádách se o ni začali zajímat také jazzmani – Pharoah Saunders, Don Cherry nebo Ornette Coleman – na světovou scénu gnawu ale nejpronikavěji uvedli Robert Plant s Jimmym Pagem na albu No Quarter: Unledded, natočeném v roce 1994 s gnawa hudebníky částečně v Marrákeši. „Gnawa má mnohem víc společného s blues od Mississippi než s arabskou hudbou. Je podmanivá a svůdná,“ prohlásil Plant a lákavější reklamou k popularizaci gnawy snad ani nemohl přispět.
Obřad lila řídí mistři (mâalemové) procházející mnohaletou náročnou průpravou. Ženy se ho účastní pouze jako zpěvačky zodpovědné za přípravu a identifikaci duchů, podle jejichž škodlivosti mistři volí intenzitu gnawy. A donedávna nepřicházelo v úvahu, aby na veřejnosti hrály na guimbri. To náleželo pouze mužům a první ženou, která se toho odvážila, byla Hasna El Becharia z Alžírska; a pro jistotu pouze v zahraničí. Marocké „prvenství“ drží od roku 2012 s požehnáním otce, významného mistra Rachida Hamzaouiho, mladá dívka Asmâa Hamzaoui, zakladatelka ženské skupiny Bnat Timbouktou (Daughters of Timbuktu), se kterou vydala už dvě mezinárodně úspěšná alba „100% tradiční gnawa music“.
S počátkem éry world music se na Západ vydalo koncertovat mnoho marockých skupin a spirituality zbavená gnawa se začlenila do nejrůznějších nadžánrových fúzí stvrzených založením Gnawa a World Music Festivalu ve městě Essaouira, kam od roku 1998 přijíždějí rockeři, jazzmani, avantgardisté, ale i popaři, prosazující společně s Maročany gnawu jako novou uměleckou formu, kterou dnes najdete v globální hudební nabídce stejně jako třeba reggae nebo afrobeat.
Zbraň hromadného osvícení
V Essaouiře od teenagerských let Yousra Mansour nechyběla. Berberka bez jakékoli vazby na tradice se na guimbri naučila podle YouTube a s prvním vystoupením na pódium to od konzervativců docela schytala. Hlavu si tím nelámala a s manželem, francouzským muzikantem a producentem Bricem Bottinem, založila v Marrákeši skupinu Bab L’ Bluz neboli Bránu do blues, na kterou umístili heslo: „Vítejte v pravdě, kterou lze vyslovit beze strachu.“
Nepředběhli dobu, nepřišli s ničím nevídaným, v první řadě šokovali psychedelií, funky, elektronikou a blues nadupanou poctou gnawě, s bubeníkem Hafidem Zouaouim a perkusistou Jéromem Bartholomem vypálenou zprudka a nekompromisně. Namísto baskytary použili elektrifikovanou guimbri, její menší verzi awisha, a k tomu jednostrunné berberské housle ribab, mandoly, kytary, banjo, snad všechny možné severoafrické tradiční bubny, perkuse a samozřejmě kastaněty. A aby ohledně jejich verze gnawy nedošlo k nedorozumění, dopředu nahlásili: „Víc, než cokoli jiného, jsme rocková kapela.“
Dalekonosnou sílu dodal doma skupině zpěv v marocko-arabském lidovém dialektu daria: rozvalila s ním spoustu společenských zábran a s hudbou, podle ní „zbraní hromadného osvícení“, otevřela tabuizovaná témata: rasismus, otázku menšin, ženská práva, historické křivdy, cenzuru, stoupající chudobu, vedoucí v roce 2016 k masovým protestům, a politiku.
Debutové album Bab L’ Bluz nazvali Nayda!, s odkazem na mohutné kulturně-společenské mládežnické hnutí, uvádějící od roku 2002 do pohybu nezávislou uměleckou scénu volající po nutnosti vzít svůj osud do vlastních rukou. Nebývalou svobodu, zahrnující volný přístup do médií a vládní sponzoring, umožnil nástup relativně liberálního mladého krále Muhammada VI. Vykřičníkem dali však Bab L’ Bluz na vědomí, že tím pro ně boj nekončí. A plíživé změny v cenzuře jim dávají za pravdu.
Nejste poloviční muži
V zahraničí vysvětlovali, o čem zpívají, vlastně ani ale nemuseli: naštvanost si z toho nářezu odvodil snad každý, a k tomu si pořádně zatančil. A s takovým cílem velkými koncertními arénami poučení Bab L’ Bluz vstoupili loni do studia: přidat ještě víc na rockové a názorové tvrdosti, přitom ale nevzít lidem možnost zabláznit si.
Nebýt typických basových tónů guimbri a tranzovních rytmů, na gnawu byste už na novém albu Swaken tolik nemysleli. Bab L’ Bluz totiž maximalizovali účinky vlivů předtím jen nahozených: berberských tradičních stylů z Maroka, Alžírska a Tuniska zkoncentrovaných třeba do skladby AmmA, kdy obvyklé ženské kolektivy nahradily zpěvačky vzdáleně připomínající dámy z The B-52’s tlučící do rámových bubnů a se vztekem se obracející na ženy s výzvou: „Probuďte se a povstaňte. Nejste poloviční muži, ty časy skončily.“
Blues je pouze jedno, to z mississippské Delty, zbytek jsou podle Yousry Mansour jen smutné písně, a tím se dostáváme k názvu skupiny a bráně do africké pouště: rodišti archetypálního blues, převezeného otroky do Ameriky. V každé části Sahary se však jmenuje jinak a liší se rytmy: někdy následuje houpavé kroky tuarežských velbloudích karavan, jindy připomíná naříkajícího opuštěného psa z Mauretánie a na Sahelu přechází do tranzu. Bab L’ Bluz se dotkli všech, převedli je však do hardrocku a snad nejvíc ve skladbě Karma, inspirované hudbou středověké arabské říše Al-Andalus rozkládající se na území dnešního Španělska, oblíbené koncertní destinace kapely. Těžkotonážní tečku ve stylu AC/DC s kvílejícími houslemi pak za albem udělali s Mouja (Wave after Wave). Kam na ni přišli, čert ví, nejspíš s textem: „Žijeme a konzumujeme, jako by nám docházel čas, a ztratili jsme ze zřetele, kdo jsme a na čem záleží.“
Gnawa se mění
V Essaouiře jste se loni mužů a louten guimbri znovu nedopočítali, zato se ženami to šlo raz dva: s pouhými třemi hráčkami nic složitého. „Vítejte v mužském vesmíru,“ vykřikla z pódia Yousra Mansour a s kapelou natruc spustila hardrock o ženské svobodě. Nesklidila bouři odporu: časy, kdy by se tak stalo, jsou dávno pryč.
Gnawa se mění a mění se už delší dobu, a to, co si v tak mužské hudbě donedávna nikdo nedokázal představit, se děje: stává se prostředkem ženské emancipace. A není bez zajímavosti, že jak Asmâa Hamzaoui, tak Yousra Mansour se dovolávají legendárních ženských vůdkyň z dávné historie: berberské královny Dihya al-Kahina, která se v 7. století vítězně postavila arabské invazi, odbojné a mýty opředené Aichy Kendicha nebo princezny Aichy, první členky dvora stavějící se za práva marockých žen a první velvyslankyně arabského světa zastupující marocké království ve Velké Británii. A není bez zajímavosti, že ve studiu Real World se natáčení ujala hlavní zvukařka Katie May.