Tady to dává smysl
Mám Slashova sólová alba rád, stejně jako ta nahraná s Mylesem Kennedym. Když v roce 2010 vydal podobné eponymní hardrockové album plné coverů s fantastickým výčtem hostů, byl jsem nadšený. Slash působil jako ryba ve vodě, předložil nám trochu méně známé rockové písně například s Ozzym, Lemmym, Davem Grohlem společně s Duffem a třeba Alicem Cooperem, mělo to šťávu a bylo jasné, že jde hlavně o rocková setkání na nejvyšší úrovni. Slashův nezaměnitelný hutný kytarový tón a instrumentální ekvilibristika nádherně sedly i do skladeb s ne úplně hardrockovými hvězdami, jakými jsou Beth Hart, Kid Rock, nebo dokonce Fergie. Album Slash z roku 2010 je krásnou ukázkou setkání hudebních velikánů, které spojuje radost z hraní, Slashova kytara, jeho cit pro rockové sólo a skvělý zvuk.
Tady to smysl nedává
O čtrnáct let později přichází Slash vlastně s podobným projektem, jen tentokrát hodlá zavítat do bluesových vod. Na album vybírá notoricky známé skladby, jako jsou Crossroads, Hoochie Coochie Man nebo třeba Key to the Highway či Born Under a Bad Sign, pozve si Billyho F Gibbonse ze ZZ Top, Garyho Clarka Jr., největší country hvězdu současnosti Chrise Stapletona, legendu Iggyho Popa, Briana Johnsona z AC/DC a na scénu navracející se Beth Hart. Tohle přece nemůže být nuda, tohle bude bluesové album století, říkají si fanoušci…
Nooo, nebude. Alespoň pro mě ne. Plejáda hvězd ne vždycky znamená, že si z toho sedneme na zadek. Tomu albu nelze hudebně nic vyčíst, nicméně i přes veliká jména a bluesové hity to je deska, kde rockoví muzikanti hrají blues. A to ne nějak výjimečně. Když si pustíte některé skladby od prostředka, nepoznáte, jestli je to Slash s Guns N’ Roses, Mylesem Kennedym, hostuje v TV nebo hraje na předávání Grammy. Je to skvěle zahrané, je to rozhodně rokenrol, má to senzační zvuk, ale není to blues. Prostě to nemá duši, chybí tomu to kouzlo. Všichni si myslí, že když je blues základ, tak ho umí hrát každý. To je hluboce zakořeněný omyl a tohle album je toho důkazem.
Silné momenty
Jenže hudba nejsou závody a Orgy of the Damned má samozřejmě silné nejenom bluesové okamžiky. Ať už je to Awful Dream s Iggym Popem, kde Slash hraje na akustickou kytaru, Papa Was a Rolling Stone s fantastickou Demi Lovato, kde exceluje klávesista Teddy ‚Zig Zag‘ Andreadis a Slash si pohrává s talkboxem, samozřejmě první singl z alba Killing Floor s Brianem Johnsonem a hlavně foukací harmonikou Stevena Tylera. V neposlední řadě Stormy Monday s okouzlující Beth Hart. Mimochodem naprosto nebluesové Living for the City od Stevieho Wondera v podání Tashe Neala a Slashe je rozhodně jeden z nejlepších rockových coverů, co jsem letos slyšel, a závěrečná Metal Chestnut, což je jediný Slashův autorský počin na tomto albu, je pro něj typická nádherně vystavěná instrumentální skladba, počínaje pedal steel kytarou a konče epickým sólem. Tady se odehraje všechno. Tady Slashovi věříte najednou každou notu.
Verdikt: 72%
Slash na albu Orgy of the Damned prostě otiskl svůj tón a rukopis do dvanácti tracků a vznikla deska, která pro jeho fanoušky bude určitě ikonická, a to nejenom přizvanými hosty. Jak se ovšem na tuhle desku budou dívat bluesoví posluchači, zůstává ve hvězdách. A to nejenom těch bluesových.