Florence Shaw má na novince stále unylý, lakonický, mrtvolný hlas, ale odhaluje jeho dosud neslyšené jemnosti a nuance, jimiž v jednotlivých sonzích vytváří klidně naléhavý a náladově rozjímavý soubor proklamací, vtípků a vyznání. Nejenže tu mluví, ale také vzdychá, mračí se, brouká si, a dokonce i zpívá. A v jejím podání i ten zpěv působí osaměle zamyšleně.
A pod tím vším pánové Tom Dowse, Lewis Maynard a Nick Buxton předvádějí své inovativní riffy, rytmy a hudební textury někde mezi post punkem, rozjitřeným slow rockem a industriálním noisem. Všechny nástroje jsou precizně vyladěné, každý je využit napříč různými žánry a experimentuje s různými zvuky, a pendlují mezi odtažitými riffy a groovy a překvapivě jasnými melodiemi. Je to chladné a náladové, ale i přátelsky svěží. Je to sladce smutně vzrušující hudební úlet.
Album otevírá Anna Calls from the Arctic, pro Dry Cleaning hudebně netypická skladba postavená na coldwave syntezátorovém partu a minimalistickém staccatovém rytmu bicích. V ostatních sonzích se sice kapela drží svého zavedeného vzorce, ale i v nich se objevují nečekaná hudební překvapení. Například, když Shaw v rockovém songu Gary Ashby zpívá do složitých kytarových partů plných melodických a rytmických posunů, zní to neskutečně objevně. Nebo třeba ty překvapivé zmutované disco prvky v Hot Penny Day, které skvěle fungují, a se šibalsky šlachovitou funky basou. Nebo naprosto ujetá a zábavná Don’t Press Me, která zní jako Wire vzhůru nohama.
A hodně zajímavé to je i v závěru alba, když kapela zpomalí a prohloubí atmosféru. Mám na mysli surrealistickou a naprosto pohlcující skladbu Liberty Log, z níž narkotizovaný vokál ve spojení s disharmonickými výpady kapely činí apokalyptickou položku alba. A pak přijde nejpodivuhodnější song celé nahrávky, závěrečná Icebergs. Na ní je všechno tak nějak mimo a vlastně špatně. Jako by Dry Cleaning vzali obvyklé postpunkové standardy, polili je kyselinou a ony se prostě s bubláním roztekly a rozplizly. Je to divné, ale ještě divnější je, že to funguje.
Za nejambicióznější skladbu nahrávky, a možná i za nejambicióznější skladbu, kterou kdy nahráli, však osobně považuji No Decent Shoes for Rain. V ní totiž kapela dovedla svůj charakteristický zvuk tak daleko, že to snad dál ani nejde. Je to dlouhá, pomalá, jemná a zvráceně intimní píseň plná vln skličujících kytarových tónů a syntezátorových výbojů, které postupně stupňují napětí k posledním dvěma minutám čisté blaženosti.
Na New Long Leg jsme se museli do hudební poetiky Dry Cleaning proposlouchat, na Stumpwork jsou ale ty hudební radosti mnohem bezprostřednější a rozmanitost nápadů, rytmů, temp a textur působí opravdu hodně silným dojmem už na první poslech. A to přesto, že je Stumpwork robustnější počin, který předvádí více barev, více nápadů a více hudebního řemesla a kapela na něm účinně syntetizuje různé šablony a předvádí svou rekonfiguraci všeho od goth popu přes novou vlnu až po současný post punk.
Stumpwork vystihuje naše nekonečné hledání identity, naše egoistické vzestupy a pády a všudypřítomnou nudu a letargii prošpikované malými záblesky radostí, kvůli kterým stojí za to se těmi sračkami současného života prodírat. Stumpwork je soundtrack života ve 21. století a je to jedno z nejlepších alb letošního roku.
Verdikt: 92 %
Stumpwork je mistrovské dílo. Dry Cleaning na něm posunuli své hranice, prostřednictvím nečekaných zvukových cest a komplikovaných instrumentací představili náladovější, rozmanitější, expresivnější verzi sebe sama, aniž by ztratili to, co je dělá jedinečnými. Dry Cleaning byli vždy v pozadí ostatních současných britských artrockových kapel jako Black Midi, Black Country, New Road či Squid, ale to by se mělo po vydání Stumpwork změnit.