Není celkem divu, na alternativní rockové scéně mají Yo La Tengo pořád pověst kapely, která sice používá relativně standardní prostředky, skládá je ale dohromady originálně a jde vlastní cestou, tudíž má stále co říct. Na českých pódiích se vyskytuje zřídka a jejich pražský koncert ze začátku devadesátek mají pamětníci uložený na zážitkovém hard disku nesmazatelně.
Originální je u téhle kapely už samotná stavba koncertu, podobnou jsme zažili už před deseti lety v Paláci Akropolis: večer je rozdělený na dvě poloviny, přičemž první je tišší, označovaná jako „akustická“ (což samozřejmě platí zčásti, zdaleka ne bezvýhradně, jen pro kytaru), v druhé si posluchači užijí noisu, až uši přecházejí.
Ale nic neplatí bezezbytku a i v MeetFactory po úvodní upravené poloakustické verzi titulní písně z posledního – a výborného – alba This Stupid World, k jehož podpoře právě jedou evropskou šňůru, zazněl albový otvírák z téže desky Sinatra Drive Breakdown v řádně šťavnaté verzi se vší parádou, která k Yo La Tengo, tedy k jejich nejvítanější tváři patří. Tedy s až k vazbě exponovanou kytarou Iry Kaplana, přímočarými, dunivými bicími jeho partnerky Georgie Hubley a hustou baskytarou Jamese McNewa. A protože Yo La Tengo nestojí na místě, v setlistu zaznělo dohromady hned sedm položek z devítitrackového alba – to úplně běžné nebývá.
Nejspíš proto, aby se na šňůře nezbláznili, Yo La Tengo repertoár město od města celkem obměňují, byť určitá osa programu celkem logicky zůstává. Výhodou kapely, a také tím, co umožňuje dělení večera na dvě stylově rozdílné části, je všestrannost všech členů, takže ve třech nadělají spoustu diferencované muziky: kromě svých hlavních instrumentů ovládají také klávesy včetně piana (to dodává některým písničkám bizarní, až vaudevillovou příchuť), a v neposlední řadě se všichni umějí postavit k mikrofonu. A to jak sólově, tak v občas docela pozoruhodných vokálních harmoniích, které také k jejich stylu patří, a právě v těch nejhlukovějších pasážích působí hodně neobvykle.
Instrumentální hvězdou souboru je samozřejmě Ira Kaplan, doslova krotitel elektrické kytary, který umí dokonale propojit použití efektů, kočírování zpětné vazby a vlastně docela tradiční tónové i akordické hraní. Kytarová sóla jsou sice na alternativní scéně dost často vysmívána, ale Kaplan tvoří jednu z výjimek, už proto, že rozhodně tyto pasáže nelze nařknout z planých exhibic, jsou skvěle zapuštěny do celého kontextu koncertu i jednotlivých písní, a Kaplan je umí navíc skvěle pódiově prodat.
K Yo La Tengo patří neodmyslitelně také coververze, zpravidla si je nechávají do přídavků, ale tu a tam také nahrávají na alba. Dlužno dodat, že ve zdrojích svých předělávek si rozhodně neberou servítky, jejich záběr je neskutečný. A tak koncert ve své hlučné části vrcholil ekvilibristikou na téma Nuclear War progresivně jazzového Sun Ra, na kterou beze švů navázala jejich vlastní Pass The Hatchet, I Think I'm Goodkind (kdyby tak tušili, jak moc ostinátní basová figura připomíná Magické noci našich Plastiků…). V přídavku pak přišli na řadu Devo s Beautiful World, a když bylo jasné, že publikum kapelu nepustí do šatny bez nějaké pecky mezi oči, po které se prostě už nedá nic dodat, sáhli k naprosté klasice: Sunday Morning od Velvet Underground. Kteří, mimochodem, jako by se nad celým koncertem vznášeli jako strážní andělé.
Yo La Tengo
24. duben 2023
MeetFactory, Praha
Hodnocení: 92 %
