NAŽIVO: Post Malone byl milý. Chybělo mu ale pár decibelů a hodně šťávy

V posledních letech jsme byli svědky toho, jak se řada velkých amerických hvězd odklonila od svých původních žánrů a začala objevovat kouzlo country. Post Malone nebyl výjimkou. Otázka, která visela ve vzduchu, ale byla jasná: obstojí tahle transformace i naživo?

Už od prvních tónů jsem ale čekal trochu víc hlasitosti. Vím, že Post je srdcem rocker, a tak jsem byl zvědavý, jestli to nechá na pódiu pořádně dunět. Jenže hlukoměr se celý večer držel kolem hodnoty 85 dB. Pro uši příjemné, ale chyběl tlak do hrudi, který od velkého koncertu čekáte. Říkal jsem si, že to třeba dožene energičtějším výběrem skladeb, ale setlist se místy táhl. Z relativně svižných kousků se sklouzlo k pomalým, pak ještě jednou, a pak znovu, až nakonec přišel ploužák. Tam už publikum v předních řadách spíš odpočívalo, než tančilo. Ani ohňostroje a šlehající plameny, které doprovázely víc než polovinu písní, tu chybějící dynamiku nedokázaly plně nahradit. Kde byl ten drive, který jsem od Postyho čekal?

Naštěstí měl za sebou skvěle sehranou kapelu, která místy držela celý večer na svých bedrech. Post sám působil sympaticky, vřele a přátelsky. Zpívat umí, o tom žádná, a interakce s publikem mu jde naprosto skvěle. Dokáže koncert klidně zastavit, aby se ujistil, že jsou fanoušci v pořádku, a tuhle péči předvedl hned dvakrát. Při písni Pour Me a Drink si navíc udělal kolečko pod pódiem a rozdal piva lidem v prvních řadách. Pro někoho mohl být ten moment naprostým vrcholem večera, když si s ním Post plácnul. Nechybělo ani věnování skladby své nedávno narozené dceři a dojemný vzkaz všem rodičům v publiku. Bylo to roztomilé a lidské, ale na celkový tah koncertu to vliv nemělo.

V závěru jsem pořád doufal v oživení, a nakonec se dočkal. Circles, Sunflower, Rockstar a Psycho – měly konečně ten správný náboj, který zbytku setu chyběl. Problém je, že rozjet show po dvaceti písních už je prostě pozdě. V setlistu převládaly novinky z jeho poslední desky F-1 Trillion, doplněné několika největšími hity. Samostatně za zmínku stojí, že skladba I Ain’t Comin’ Back od Morgana Wallena naživo v podání Post Malona fungovala perfektně.

Premiéra Post Malona v Česku tak byla nakonec milá, pokorná a plná pozitivní energie. Jenže chyběl jí silný otvírák, trochu víc whiskey a hlavně pořádná dávka šťávy. Celou dobu jsem si říkal, že by se tahle show bez problémů dala přenést do O2 areny, kde by možná fungovala ještě líp. Rozumím tomu, že při hezkém počasí je lákavé hrát venku, ale třeba to příště Post zkusí jinak. A ideálně s větším tahem na branku, jako tomu bylo například na koncertech Billie Eilish nebo Harryho Stylese.

Zajímavá byla volba supportu. Se zapadajícím sluncem nad pražskými Letňany odstartovala večer trojice Nik Tendo, Stein27 a DJ Nobodylisten, tedy zástupci labelu Milion+. Snažili se o maximum, to jim nikdo neodpáře, ale celkový dojem přesto připomínal spíš vesnickou diskotéku, která omylem zaparkovala u špatného pódia. Jasně, všichni byli natěšení na hlavní hvězdu večera, ale přesto mi vrtalo hlavou, proč pořadatelé neoslovili třeba Marpa, který má k Post Malonovi hudebně mnohem blíž než tihle tři dohromady. Nebo, čistě z recese, pozvat Lufťáky. Když už country, tak ať to má grády a voní po pořádném candrbálu. I to pódium působilo víc jako rokenrol než úvodní hodina programu. Pár známějších Steinových hitů ke konci jejich setu sice trochu rozproudilo dav, ale mnohem víc než ovace bylo cítit úlevu, když hodiny ukázaly půl osmou a začalo se čekat na hlavní hvězdu večera.

Hodnocení: 67 %