Velodrom dříve hostil akce, jako bylo mistrovství světa v dráhové cyklistice (1969, 1981), koncert The Cure v roce 1998 nebo koncert Linkin Park v roce 2008. Sice neoplývá dystopickým geniem loci zchátralého stadionu za Lužánkami, kde proběhly první dva ročníky, ale kompaktní prostory Velodromu se pro festival více než osvědčily.
Nejprve k muzice. Po dramaturgické stránce měl festival opět co nabídnout a každý si mohl vybrat podle svého vkusu. Přiznám se, že jako postpunker, alternativec a fanoušek především kytarových žánrů jsem měl po prvním přečtení line-upu trochu obavy, jestli letošní ročník bude „pro mě“. Ale měl jsem je i v předchozích ročnících a festival mě vždy vyvedl z omylu. A bylo tomu tak i letos. Užil jsem si spoustu skvělé hudby, včetně projektů, které jsem dosud neznal. Některé z nich mě doslova překvapily a otevřely mi nové obzory. Můžu tedy s klidem říct, že se letošní dramaturgie opět povedla. Pop Messe si stále jde svojí vlastní cestou, vymyká se většině domácích festivalů a dokazuje, že v tuzemsku může fungovat hudební akce s osobitou vizí i tváří.
Čtvrtek byl samozřejmě zejména ve znamení Einstürzende Neubauten a Anny von Hausswolff, o kterých se zmíním později. Užil jsem si však i podvečerní set Niny Kohout a vystoupení experimentálně rapového dua P/\ST na hlavní scéně. Když jsem psal report z festivalu v Boskovicích, jejich set jsem nepochválil a napsal, že se to nějak nepovedlo a že to působilo, jako by jeli na půl plynu. To se však nedá říct o jejich show na Pop Messe. Šlapalo to s energií, na kterou jsem od P/\STi zvyklý. Z dalších čtvrtečních vystoupení bych rád vypíchl ta následující.
Intenzivní Boko Yout
Švédská formace Boko Yout v čele s charismatickým zpěvákem a výtvarníkem Paulem Adamahem tvoří ostrou, žánrově nespoutanou hudební směs, kterou sami trefně definují jako afro-grunge. Jedná se o divoký střet punk-funkového groovu, syrových kytarových textur a nekompromisní elektroniky. Kapela předvedla brněnskému publiku svoji strhující vizi moderní alternativy a postarala se o jeden z nejintenzivnějších zážitků celého festivalu. Od první chvíle šlo o fyzický zážitek na hranici rituálu a performativního umění. Skladby z jejich kritikou oceňovaného koncepčního debutu GUSTO (propojujícího témata identity, vnitřního boje i queer osvobození) dostaly naživo ještě syrovější rozměr. Adamah nenechal publikum vydechnout, stíral hranice mezi pódiem a diváky, mezi kterými strávil velkou část koncertu. Boko Yout ukázali, proč patří k nejoriginálnějším objevům současné evropské scény, kteří mají co říct oběma stranám odvěkého sporu mezi kytarovými puristy a klubovými nadšenci.
Nová energie Einstürzende Neubauten
Jak jsem zjistil, tak řada návštěvníků zahajovacího dne Pop Messe, mezi kterými bylo o dost mých známých, si koupila pouze jednodenní vstupenku. A to právě kvůli vystoupení berlínských industriálních průkopníků a experimentátorů v čele s Blixou Bargeldem. Když před dvěma lety naposledy zavítali do České republiky, konkrétně do Fóra Karlín, byl to velmi silný a velkolepě dokonalý koncert. Tehdy jsem napsal: „Einstürzende Neubauten opět prokázali, jak jsou naživo silní a jak stále dokáží svojí ochotou posouvat hudební hranice ohromovat publikum, a nejen to staré (jako jsem já), ale i to mladší, a přinášet mu úžasné hudební zážitky.“ Na Velodromu to ale přece jen bylo o poznání jiné, a to ze dvou důvodů. Tím prvním bylo samotné prostředí, ve kterém se koncert konal. Do těch syrových, téměř industriálních architektonických konstrukcí Velodromu jako by ta muzika patřila, jako by s nimi byla sžitá. Tím druhým důvodem byla nová tvář v sestavě Einstürzende Neubauten, baskytaristka Josefine Lukschy, která nahradila dlouholetého člena Alexandera Hackeho. Josefine se své role zhostila s obdivuhodnou suverenitou a do zvukového organismu Neubautenů zapadla naprosto přirozeně. A navíc přinesla do živých vystoupení novou energii, aniž by narušila ikonickou, experimentální a strojovou estetiku Blixy Bargelda a spol. Oživením je i její ženský hlas. Celý koncert se tak nesl v duchu dokonalé symbiózy mezi precizní zvukovou architekturou a nespoutanou experimentální energií, což potvrdilo, že i s obměněnou sestavou zůstávají Einstürzende Neubauten fascinujícím úkazem, který v rámci alternativní scény nemá už léta obdoby.
Anna von Hausswolff strhla lavinu
Přiznám se, že jsem si myslel, že jednoznačným headlinerem čtvrtečního programu Pop Messe pro mě budou Einstürzende Neubauten a že už nic lepšího neuslyším. Ale potom na Velodrome stage nastoupila Anna von Hausswolff s kapelou. Od prvních minut to byl monumentální a pohlcující rituál, ve kterém se potkával gotický patos s nekompromisním avantgardním rockem. Její hudba, postavená na masivních zvukových stěnách, zlověstných dronech a úderných perkusích okamžitě pohltila celé publikum a proměnila Velodrom v katedrálu intenzivní sonické katarze. Zatímco instrumentální složka působila jako těžká lavina valící se z hory a jejíž vibrace byly cítit hluboko v těle, ústředním bodem celého zážitku zůstával hlas. Anna von Hausswolff dokázala plynule přecházet od éterických, křehkých poloh až k těm drtivým, které mrazivě prořezávaly tmu. Ta takzvaná severská temnota v jejím podání nebyla jen prázdnou pózou, ale hluboce procítěným a fyzickým zážitkem, který publikum přinutil k naprosté, téměř posvátné soustředěnosti.
Pátek pro mě byl spíše odpočinkovým dnem a dnem objevování, protože v programu nebylo mnoho jmen, která bych znal nebo měl rád. Užil jsem si tedy zástupce tuzemské scény Island Mint, kteří otevírali hlavní stage v horkém pozdním odpoledni, odešel z koncertu kapely Dukla, jejiíž set zabil neskutečně příšerný zvuk a chvíli chilloval na Brno stage při DJ setu Pišty Kráľoviče aka FVLCRVMa. Z ostatních pátečních koncertů mě oslovili zejména následující.
The Prostitutes jsou nakažliví
Prostitutky mám rád a jsem rád, že jsou zpět. Také si vždy moc rád zajdu na jejich koncert. Nevynechal jsem tedy jejich vystoupení, kterým v pátek otevírali Favorit stage.
A bylo to zase parádní. Předvedli poctivý, živelný set, který dokázal, že ten jejich mix rocku, post-punku a indie s britským šarmem má na tuzemské scéně stále pevné místo. Jejich energické kytarové riffy, nakažlivý rytmus a léty prověřené skladby v kombinaci s těmi z nového alba fungovaly v uvolněné festivalové atmosféře na výbornou. Kapela publikum strhla a potvrdila, že The Prostitutes umějí rozbalit klubovou divočinu i na festivalovém pódiu.
Nation of Language překvapili
Překvapením pátečního večera pro mě byli Nation of Language, které jsem neznal. Jejich vystoupení na Favorit stage ukázalo, jak přirozeně tato brooklynská trojice dokáže míchat retro-futuristickou estetiku 80. let s neuvěřitelně svěží moderní energií. Pulzující analogové syntezátory, klátivé motorické rytmy, basové linky v duchu legendárních New Order a podmanivý vokál Iana Devaneyho vytvořily pod širým nebem prostor, ve kterém se melancholie mísila s nakažlivou taneční naléhavostí. Devaney na pódiu nešetřil pohybem, střídal kytaru s klávesami a strhl do pohybu i celou plochu pod pódiem. Nation of Language v Brně předvedli naprosto bezchybný, energický set, který musel všechny fanoušky chytlavé alternativy zahřát u srdce. Jako mě.
Oklou okouzlovoala bez póz
Na vystoupení francouzské producentky, zpěvačky a songwriterky Marylou Mayniel, vystupující pod jménem Oklou, která v pátek zavírala hlavní festivalovou stage, jsem byl moc zvědav. Přiznám se, že jsem o ní moc nevěděl krom toho, že spolupracovala s FKA twigs nebo Duou Lipou a absolvovala společná turné s Caroline Polachek nebo Lorde. A wow! Dostala mě svým snovým, křehkým popem propleteným s futuristickými glitchovými beaty a ambientními plochami, který oplýval něčím, co by se dalo nazvat jako lidská intimita zabalená do digitální nostalgie. Její jemný, vokálními efekty podbarvený hlas působil v industriálním prostředí velodromu naprosto hypnoticky. Oklou dokázala opanovat scénu bez zbytečných efektních póz, pouze čistou atmosférou, detailně propracovanou produkcí a melancholickou naléhavostí svých skladeb. Pro mě to byl citlivý, vizuálně i zvukově podmanivý zážitek, který potvrdil, že současný moderní pop může mít obrovskou hloubku a subtilní sílu.
Sobota, tedy poslední den festivalu, opět slibovala zajímavé hudební zážitky. Obě hlavní pódia, jako již každý den, otevírali zástupci tuzemské scény. Na Velodrom stage jsem si užil Good Times Only a na Favorit stage si nenechal ujít energickou performanci kombinující téměř divadelně podávanou recitaci, rap i zpěv s experimentální elektronikou občas oživenou kytarou a nakopnutou živými bicími kapely Mutanti heldaj východisko. Nevím, zda ho našli, ale doufám, že ne a že ho ještě dlouho budou hledat a že ho s nimi budou moci hledat i fanoušci. Protože jejich vystoupení je vždy zážitek. Bohužel jsem se nedostal na Ploom stage na slovenské kombo Kill Your Rap Idols, které jsem ještě naživo neviděl, protože se jejich set kryl s vystoupením Fat Dog. Ze soboty bych tedy chtěl zmínit následující vystoupení.
Richard Müller měl sílu
Richard Müller se na hlavním festivalovém pódiu předvedl v plné síle a ukázal, že jeho tvorba má naživo stále obrovskou sílu. Přestože na pódiu kvůli svému zdravotnímu stavu seděl, jeho charisma, osobitý humor a především ten jeho ikonický, hluboký a sametový baryton ovládly celý prostor. Müller sází na jistotu v podobě špičkové doprovodné kapely, v níž nechybí kytarista Štefan „Pišta“ Lengyel, saxofonista Michal Žáček nebo baskytarista Martin Gašpar. Jejich precizní, aranžérsky čistý doprovod oblékl léty prověřené hity jako Po schodoch, Nebude to ľahké nebo Cigaretka na dva ťahy do současného a neobyčejně hřejivého kabátu. Po hudební stránce to byla prostě čistá krása. Velodrom se na tu hodinu proměnil v jeden velký sbor. Posluchači zpívali texty, a zejména refrény, těch známých a nadčasových písní spolu s Müllerem, bez ohledu na to, zda jim bylo náct, cet nebo víc. Sobotní podvečer s Richardem Müllerem tak nabídnul hřejivý, lidský a silně emotivní zážitek, který skvěle doplnil pestrou mozaiku celého festivalového víkendu.
Fat Dog explodovali
Vrcholem sobotního programu pro mě bylo vystoupení londýnské kapely Fat Dog. Tuto partičku jsem měl možnost v loňském roce vidět na festivalu Glastonbury, kde mě jedním slovem rozsekali. Proto jsem se na ně hodně těšil. A nezklamali. Na pódium nastoupil frontman, kazatel a principál apokalyptického cirkusu Joe Love se svými následovníky a bez varování rozjeli tu neúprosnou a nádherně nepředvídatelnou muziku, která vznikla jen proto, aby působila zmatek. Zatímco kapela bičovala publikum industriálními beaty, syrovými kytarovými riffy a strašidelnými saxofonovými zvuky, Joe Love svým teatrálním projevem a nakažlivou energií strhával publikum. Ta kapela maže všechny žánrové hranice. Byl to rave? Byl to post-punk? Bylo to obojí a nejen to. Byl to explozivní mix post-punku, industriálního techna, zběsilých syntezátorů a taneční elektroniky 90. let. Byla to absolutní party na konci světa, byl to řízený chaos a bylo to naprosto dokonalé. Jak už jsem psal v reportu z Glastonbury: „Tlustej pes vběhne, zavrčí, rozkouše vás, spolkne a posléze vyplivne. A vy to budete chtít znova.“
O tečku za festivalovým programem na Velodrome stage se postaralo britské elektronické duo Overmono se svým hypnotickým setem, který přetavil prostor Velodromu v pulzující taneční arénu. Přestože nejsem fanoušek elektronické hudby, dokážu ocenit jejich precizní mix lámaných beatů, vřelých syntezátorových ploch a hutných basových linek tvořící strhující zvukové stěny. Nicméně protože nejsem fanoušek elektronické hudby a nejsem stvořen k tanci, tak jsem jejich set neabsolvoval do konce a vyrazil domovu vstříc plný dojmů z povedeného ročníku festivalu Pop Messe.
Závěrem
Jedinou změnou oproti dvěma předchozím ročníkům byla absence stage, která bývala pojmenována po brněnském klubu Kabinet Múz a byla situována do prostor ENTER Clubu (někdejší Favál). Ale to jsem kvitoval jako změnu pozitivní, protože v předchozích ročnících to byla neskutečná sauna, a to i když venku nepanovaly třicítky. V minulosti jsem se tomuto místu proto spíše vyhýbal a chodil tam se sebezapřením jen na interprety, které jsem chtěl opravdu vidět. Tohoto rozhodování jsem byl letos ušetřen. Jinak vše probíhalo, jak mělo. Organizace fungovala. Gastrozóna a stánky s nápoji byly dimenzovány tak, že stíhaly uspokojit poptávku návštěvníků a nacházelo se tam i místo, kde si návštěvníci mohli doplnit vlastní láhve pitnou vodou. Což je oproti loňskému roku posun správným směrem. Areálem již tradičně průběžně procházela úklidová četa a sbírala odpadky odhozené nezodpovědnými návštěvníky, takže v prostoru bylo vždy čisto.
Festival Pop Messe tak letos opět potvrdil, že nepotřebuje obří stage ani davy pod pódiem k tomu, aby vytvořil nezapomenutelnou atmosféru. Stačila k tomu odvaha jít vlastní dramaturgickou cestou, skvělé jídlo, čisté zázemí a hlavně hudba, která se nebojí bourat hranice. Velodrom se na pár dní stal bezpečným přístavem pro všechny, kdo od koncertů očekávají víc než jen jistotu zavedených jmen a nebojí se objevovat. A já už teď vím, že u toho příští rok nebudu chtít chybět.