Pražská výstava Míly Fürstové bude trvat do konce ledna 2027. Kromě známých obrazů se návštěvníci mohou těšit i na díla, která dosud neměli možnost vidět. V kavárně naproti Obecnímu domu jsme se začátkem léta s Mílou Fürstovou bavily o jejím umění, ale i o hudbě. „Když dělám vlastní tvorbu, přiznávám se, že často musím hudbu úplně ztišit,“ říká. Vyprávěla ale taky o tom, jak jí klasická hudba za studentských let pomáhala vytvořit vlastní prostor, nebo o tom, jak často chodí na koncerty svých přátel Coldplay.
Je těžké vybrat na výstavu konkrétní díla za skoro třicet let?
Byl to těžký proces, musím ale poděkovat producentce výstavy Katce Žbirkové, protože celou věc od začátku pojala velmi seriózně. Přizvala renomovaného kurátora Jana Dotřela, který vede galerii Kvalitář, a mezinárodně uznávaného architekta Josefa Tomšeje. Sešli jsme se a jako umělci spolu dobře komunikovali. Do Británie za mnou pak přijeli v poměrně hektickou chvíli, kdy jsem byla doma sama s dětmi a měla i dost práce. Rozhodla jsem se proto, že když ti dva skvělí, šikovní muži přicházejí přes Katku, budu jim naprosto věřit. Pozvala jsem je do části ateliéru, kde mám v deskách úplně všechna svá díla za skoro třicet let. Jedno po druhém je pečlivě probrali a vybrali velmi zajímavě. Přivezeme díky nim díla, která v Čechách ještě nikdy nebyla, včetně starších prací ze studijních let. Výběr pro ně asi byl náročný, ale jsem moc ráda, že se ponořili takhle hluboko.
Zmínila jste, že výstavu připravujete ve spolupráci s Katkou Žbirkovou.
Vy ji znáte. Ona je fenomén. Myslím, že já mám povahově blízko k Mekymu, navíc jsme oba vlastně napůl Angličani… Při práci s Katkou Žbirkovou si každý den uvědomuji, jakou si Meky vybral skvělou a inspirativní ženu. Má vnitřní oheň. Jak bych to řekla? Je chytrá jako opice, vzdělaná, má vhled do kultury a je neuvěřitelně dynamická.
Moje předchozí velká výstava Taj jemnosti aneb Návraty domů, kterou jsem měla před rokem a půl v Hradci Králové, vznikla taky s fenomenálním týmem lidí z Muzea východních Čech. Tohle je zase něco jiného, takové velké dobrodružství. Katka není z výtvarné branže, ale má opravdový zápal pro věc, je otevřená dialogu a vím, že stejně jako já chce mé dílo v Praze představit tak, jak ho nikdo ještě neviděl.
Měla jste příležitost vidět výstavu Miro Žbirka: Roky a dni, za kterou Katka stála a jejímž architektem byl též Josef Tomšej?
Ano, viděla jsem ji v Londýně. Spolu s Petrem Čechem jsme byli jejími ambasadory. O Mekym jsme promluvili na slovenské ambasádě. Bylo to krásné. Byla jsem hodně hrdá, na Mekyho i na Katku. Na výstavu i v Británii přišlo hodně lidí.
Ten koncept mi připadal poměrně odvážný – artefakty byly zavakuované. Přišel architekt s nějakým nekonvenčním řešením i pro vás?
Tentokrát se vakuovat nebude. Bude to něžná a velmi čistě udělaná výstava. Zrovna dnes jsem měla s architektem a kurátorem schůzku a vedli jsme dlouhý, hluboký dialog o tom, jak výstavu přesně koncipovat. Nakonec se rozhodli pro velmi jemné a současné řešení. Bude tam hodně bílých kazetových boxových rámů, u nichž se rámování i způsob prezentace trochu popřou, aby vyniklo dílo.
Výstava se jmenuje Wings of Whisper, takže šepot je v ní klíčový. Mně a možná i kurátorovi se zdá, jako by ta díla šeptala. Když něco šeptá, musíte se k tomu naklonit, a proto by nic kolem nemělo rušit.
Když jste řekla, že výstava bude současná, vzpomněla jsem si na vaše loňská díla ze série Self-reflections. Mám z nich dojem, jako by měla modernější projev. Nastala ve vašem přístupu k tvorbě nějaká změna, která se dá pojmenovat?
Vycházím z techniky leptu z patnáctého století a neustále se ji snažím modernizovat. Při práci hodně přemýšlím nad tím, co už jsem udělala a co bych měla a neměla opakovat. Když je něco úspěšné, samozřejmě to svádí k opakování. Snažím se být ale statečná a zkoušet nové věci. Série Self-reflections je zase malý posun někam jinam. Konkrétně u děl, která ani neexistují v edici, je použita matrice pouze pro autoportrét. Je tam série asi čtyř nebo pěti děl, v jejichž centru je nakolážovaná matrice, ale všechno ostatní je vytvořené ručně, buď dokolážované, nebo vyřezávané. Každé z těch děl je unikát a to mi umožňuje větší volnost a hru.
Téma autoportrétu se ve vaší tvorbě objevuje opakovaně. Je nějaký důvod, proč jste se k němu zrovna teď intenzivněji vrátila?
Je to prozaické, snažím se v díle vyprávět o světě a o svém zážitku v něm. Nejupřímnější forma je asi vyprávět ze sebe. A protože sama sebe mám po ruce, je to i praktické. Když potřebuju ženskou figuru, nemusím se shánět po modelce. Řeknu manželovi Quintinovi, ať mě nafotí, a potom podle toho kreslím. Není to žádná posedlost sama sebou, spíš praktická věc.
V Anglii se mě často ptají: To jste vždycky vy? Dlouho jsem říkala, že to nikdy nejsem já. Teď už to tak nepopírám, ale vždycky jsem si myslela, že to nejsem já, že je to univerzální žena. Pak se můj manžel začal smát: Univerzální žena? Vždyť jsi to všechno ty. Potřebuju zkrátka ženskou figuru, protože vyprávím z pohledu ženy. Jde ale o zachycení každé z nás. Nejen mě, ale toho, co máme společného.
Posloucháte při tvorbě hudbu?
Samozřejmě, když jsem dělala zakázky pro Coldplay nebo Mekyho, poslouchala jsem jejich hudbu pořád dokola. U Coldplay konkrétně jsem během spolupráce otěhotněla s dcerou Violkou. Devět měsíců jsem proto pořád dokola poslouchala Ghost Stories. Violka si asi myslí, že Chris Martin je její strejda. Chtěla jsem z té hudby načerpat co nejvíc a inspirovat se její esencí.
Když ale dělám vlastní tvorbu, musím se přiznat, že často musím hudbu vypnout, abych opravdu nacházela ten šepot z vesmíru a věděla, jak o něm přemýšlet. Mekyho si ale stále pouštím třeba při řízení. Když mi bylo smutno, poslouchala jsem jeho duet s Marthou Čo bolí, to prebolí. Takovou hudbu si pouštím, když řídím anglickou krajinou a potřebuju ji.
Zpívala jste někdy třeba ve sboru?
Chtěla bych, ale myslím, že by mě nechtěli. Teď si ale uvědomuji, že když jsem začínala studovat v Anglii, bylo mi asi dvacet a v ateliéru byli další studenti. Jak jsem už řekla, teď, když jsem sama, potřebuju ticho, ale jako studentka jsem si potřebovala vybudovat vlastní prostor a neslyšet ostatní.
Poslouchala jsem proto hodně klasickou hudbu, anglické Classic FM. Měla jsem ho ráda, protože to vždycky šlo do hloubky. Ostatní se tehdy divili, proč tak mladá studentka poslouchá klasickou hudbu, že je to ujeté. Vztah ke klasické hudbě mám ale od malička.
Ani mě to nepřekvapuje, když pracujete technikou z patnáctého století…
Nemyslím si, že jsem úplný staromilec, staré věci mám ráda, stejně jako věci nové. Cítím, že je důležité dívat se nejenom dopředu, ale i dozadu. Jako umělec se musím dívat všude kolem sebe a hlavně se dívat pozorně.
Když jsem pracovala s Coldplay, ráda jsem se seznámila s jejich kreativním procesem. Viděla jsem, jak se track malinko měnil a jak se měnily texty. Zdálo se mi, že jejich tvůrčí proces a jejich hledání jsou velmi podobné tomu mému.
Každá skladba, moderní i klasická, je podle mě cesta. Volíte, kterou křižovatkou se vydáte. To dělám i ve výtvarném umění, takže je mezi tím určitá paralela.
Chodíte v současné době ráda na koncerty?
Občas. Nejvíc jsem samozřejmě od té doby, co je znám, navštívila koncertů Coldplay. Afterparty byly vždycky fajn. A potom také v Londýně chodím na koncerty právě s Katkou. Naposledy jsme tam byly na Lucii. Bylo to perfektní. Seznámila jsem se tam s úžasným Robertem Kodymem.
Jeho manželka byla také skvělá. Oba mě opravdu nadchli. Bylo hezké je vidět v Londýně.
Zní to ale, že koncerty nejsou ta nejoblíbenější večerní zábava.
Spíš z logistických důvodů, posledních jedenáct let mám doma děti. Protože ale mám takovou vazbu na Coldplay, chodím na ně ráda, i když občas jsem i je musela odmítnout.
Do Česka prý ale nepřijedou minimálně do doby, než tu bude nový stadion.
Bavila jsem se s nimi o tom. Je to i z ekologických důvodů. Když si syn Phila Harveyho, jejich nejlepšího kamaráda a art directora, který s nimi ze začátku i zpíval, ve škole v Los Angeles vytáhl Česko a měl na něj dělat referát, hodně jsem mu vyprávěla. Bavila jsem se s nimi právě i o tom, že by měli přijet do Prahy. Nedávno mi napsali, že by rádi viděli výstavu, třeba přijedou soukromě. O koncertě v Česku mi řekli, že to řeší a že by rádi.
Váš obraz má prý v soukromé sbírce například i Elton John. Je to pravda?
Prý ano, ale tyhle věci jdou vždycky přes mého agenta. Třeba James Cameron, který by nějaká díla taky měl mít, si hodně hlídá, aby se tím, koho sbírá, někdo hned nechlubil. Často proto ani nevím, kdo moje díla má. U Coldplay jsem taky nevěděla, že moje věci sbírali léta, než si mě zavolali.
Je to vlastně taková šaráda: výtvarník zůstává trochu pozadu, protože galerie nebo agenti chrání své těsné vztahy se sběrateli. Výtvarník pak ani neví, kde jeho dílo je. Často se od lidí dozvídám, že moje dílo viděli někde v Austrálii, ve Francii nebo v Kanadě. Kdo ho v těch zemích má, nevím. Nedávno se významný návrhář v New Yorku nechal vyfotit s mým dílem ve svém domě. Koukala jsem na to a říkala si, jak je zvláštní, že ta díla, která jsou tak moc mojí součástí, visí na místech, o kterých nemám ani tušení.
Stává se, že by se někdo chtěl podívat do ateliéru, protože ho vaše tvorba zaujme natolik, že vyhledá osobní kontakt?
Ano, stává se to pořád. Ale ateliér je taková moje svatyně a laboratoř zároveň a vlastně tam nikoho nepouštím. Je to prostor na práci a soustředění se.
Je to čistě váš prostor.
Musí být. Ne že bych nebyla přátelská, i bych lidi ráda pozvala, ale nemám na to kapacitu. Je to pro mě těžké. Možná jsou společenštější umělci, kteří dokážou víc věcí kombinovat a mají ateliér s otevřenějšími dveřmi. Pro mě je to ale tak intimní záležitost, že to úplně nedokážu splnit.
Říkám si, že by to možná bylo fajn, protože lidé, kteří díla sbírají, jsou často velmi příjemní. Většinou toho ale nejsem moc schopná. Mám ráda dialog, ale chtěla bych si s člověkem promluvit jednou za čas a pak zalézt do ulity. Teď mám zrovna hodně nabídek od umělců, kteří ke mně chtějí jít na zkušenou a chtějí mi pomáhat. Ráda bych je nechala pomoci, ale při způsobu, jakým pracuju, ani nejde žádnou část práce někomu předat.
Právě proto, že můj ateliér není vůbec přístupný, chceme v Obecním domě připravit výstavu, která opravdu umožní lidem nahlédnout do zákulisí.
Když svět uviděl vaši spolupráci s Coldplay a byl kolem toho krásný mezinárodní rozruch, jistě vás oslovovalo mnoho dalších hudebníků. Jak jste se k tomu stavěla?
Tehdy jsem se ocitla na rozcestí. Dostala jsem hodně nabídek od slavných skupin, jenže se pár týdnů předtím, než album vyšlo, narodila Violka. Coldplay jí říkali „Album Baby“. Měla jsem také skoro dvouletého syna. Najednou jsem byla ve fázi velké změny a potřebovala jsem ji vložit do umění. Byla hlubokou součástí mě samotné. Tenkrát jsem proto všechny odmítla a nevydala se na dráhu umělce, který dělá pro hudebníky.
Až po nějaké době jsem dělala Mekyho album. A potom mě ještě inspirovala mladá zpěvačka poezií své hudby. Jmenuje se Sasha Siem. Vydala album a já jsem jí k jednotlivým textům dělala o dost jednodušší kresby než pro Mekyho nebo Coldplay. Byla to jednorázová, rychlá spolupráce pro velmi mladou ženu.
Později jsem ještě dělala cover na Animu pro Vesnu. V centru mého díla je hodně ženství a cítila jsem, že Vesna je skupina, která toho pro oslavu ženství hodně dělá. Jsou šikovné a talentované a já jim chtěla pomoct. Zároveň, jako o něco starší žena, která samotná pomoc přijala, jsem chtěla něco vrátit.
Mimochodem, ovlivňují vás nějak moderní technologie nebo sociální sítě?
Nikdy jsem nevlastnila a nevlastním chytrý telefon. Bojuju za to, protože už se na mě každý dívá divně. Na letišti mě zastavili a ptali se, co to mám. V Anglii na mě jeden pracovník letiště koukal a gestikuloval, jako co to je. Musela jsem mu vysvětlit: Víte, já chytrý telefon nemám, protože když letím nebo jedu vlakem, nedívám se do něj, ale z okna. Podíval se na mě a řekl krásnou filozofickou větu: You live in the real world. Žijete v reálném světě. To mi ještě nikdo neřekl! Všichni mi naopak říkají, že žiju s hlavou v oblacích.
Ale měl pravdu, já se snažím žít v realitě, protože realita je ten zázrak.
Nedovedu si vás představit, jak dokončíte obraz a scrollujete pak na TikToku nebo Instagramu.
To nedělám, ale ono je taky potřeba sociální sítě mít. Díky Coldplay se mi stala taková krásná věc. Mají opravdu moc fanoušků a mezi nimi je jeden člověk z Británie. Jmenuje se Mike a v době, kdy vyšlo album Ghost Stories, si začal všímat mého umění a divil se, že nejsem na sociálních sítích vůbec přítomná. Řekl mi, že si myslí, že by mé umění mělo být ve světě vidět, že mi bude dělat sítě. A dělá to dodnes. Občas mi někdo pochválí Instagram a já jsem ráda, protože se na něj sama nedostanu. Nemám k němu přístup. Jen občas mi ho třeba ukáže nějaká kamarádka na večírku.
Vím, že to není úplně standardní, nemít přístup na svůj vlastní Instagram. Zatím to ale nechávám tak plynout, dívám se na ten opravdový svět a jsem Mikovi vděčná, že mě přes mé sociální sítě propojuje i s tím světem digitálním.
TIP: Wings of Whisper, dosud největší výstava Míly Fürstové v Česku od 21. října do 28. ledna 2027 v pražském Obecním domě
Seznamte se
Míla Fürstová tvoří technikou leptu a pro její tvorbu je typická mnohorozměrnost, dosažená častým řezáním a přehýbáním materiálu či opakovaným tiskem na sklo i jiné transparentní povrchy. Její díla jsou mimo jiné i součástí umělecké sbírky královny Alžběty II. či muzea V&A v Londýně. S uměním v Británii působící české umělkyně Míly Fürstové se ovšem můžete setkat i mimo prestižní galerie a vzácné soukromé sbírky umění. Kouzelná křídla například díky Fürstové vedle Coldplay získala i společnost Mattoni. Zvítězila také v Mezinárodní soutěži o návrh uměleckého díla na památku historické porodnice Queen Charlotte’s Lying-in Hospital v centru Londýna. Kromě v rozhovoru diskutovaných spoluprací, které její obrazy spojily s hudebními alby Ghost Stories od Coldplay, Double albem Mira Žbirky či Anima kapely Vesna, mohou Míla Fürstová a její umění žít také třeba ve vaší knihovně. Vytvořila pro nakladatelství Odeon ilustrace ke knihám Kytice Karla Jaromíra Erbena, Babička Boženy Němcové a Máj Karla Hynka Máchy. „V době covidu to bylo spojení s Českem,“ říká Fürstová o tvorbě ilustrací knih. Podobné zakázky ale přijímá jen výjimečně.
„Technika leptu je časově náročná a většinu zakázek musím odmítat,“ vysvětluje a dodává: „Chci se dostat i do časů před Coldplay, kdy jsem byla jen sama sebou. Někdy je dialog krásný, v případě Coldplay, Mekyho nebo třeba má léta s Erbenem, Němcovou a Karlem Hynkem Máchou. Ale pak musí přijít období, kdy jsem jen sama se sebou a dělám vlastní věci. Cítím hluboce, že právě skrze upřímnost k sobě samé se v tvůrčím procesu mohu dostat k něčemu univerzálnímu, k něčemu, co osloví všechny, co se mi chtějí otevřít.“