Setkáváme se u Michala Horáčka, otevírá mi elegantní, přesně takový jako vždy vystupuje na veřejnosti.
Kdy se ve vás začal rodit námět na novou knihu a její hudební zpracování?
Kniha se jmenuje Pozemský prach a Boží dech, ale má podtitul Slova příštích písní inspirovaná biblickými příběhy. Píšu verše, je to moje třetí básnická sbírka. Všechny ty sbírky byly vždycky určené k tomu, aby byly zhudebněny. Předchozí se jmenovala Český kalendář a to byl netradiční obrozenecký projekt villonských balad. Dával jsem je na internet s prosbou, aby ti, které by ta slova případně inspirovala, sedli ke svým hudebním nástrojům a pokusili se je zhudebnit.
Obracel jsem se tedy takzvaně k lidu a profesionální skladatelé tam téměř nebyli zastoupeni, i když tam měl třeba jednu píseň i Petr Hapka. Z toho vzniklo album, které získalo Anděla a bylo svého času nejprodávanější u nás, ovšem to se bavíme o době, kdy se ještě nějaké prodeje alb počítaly.
Ale pojďme k současnosti…
Ano, abych se vrátil ke knize Pozemský prach a Boží dech, tady bylo inspirací mnoho současně. Ta první byla, jak člověk stárne, vrací se v myšlenkách do dětství. Na to si možná jednou vzpomenete, co vám teď říkám. A já se takto vracel do mládí a do dětství, protože je spoluvytvářela moje babička, která s námi bydlela. Byla praktikující katolička, která, když jsem se v roce 1952 narodil, cítila povinnost vyrvat chlapce ze spárů komunistického ďábla natahujícího své pracky všude kolem.
A tak mi začala číst Bibli. Ve věku, kdy si děti listují Mateřídouškou, mi babička četla z Bible. To se ve mně určitě uložilo, protože ty příběhy jsou mohutné. Samozřejmě že jsem později jako všichni kluci v mém věku četl Tarzana nebo Vinnetoua. Jenže žádný z těch příběhů nebyl tak mohutný jako zkáza Sodomy a spousta dalších, které v Bibli naleznete. Bible není jedna kniha, je to sedmdesát dva knih. Nedá se číst jako román, nějaký čas vám to zabere a postupně se ve vás ty příběhy ukládají. Tak se uložily i ve mně.
Jaká byla další inspirace?
Později, když mi bylo šedesát osm let, jsem se přihlásil ke studiu dějin umění na filozofické fakultě a kupodivu mě tam vzali.
Následující léta jsem se seznamoval důkladněji než kdy dříve s evropským uměním. A to si člověk uvědomí, že po celá staletí nebyly jiné motivy než zobrazování biblických příběhů a jejich morálního vyústění. A řekl jsem si: já bych s tím měl pracovat, ovšem jako antropolog. Ne jako člověk, který někoho vyzývá k tomu, aby uvěřil v křesťanského Boha a chodil do kostela. To není mým úkolem, to má dělat farář. Mým úkolem je předestřít současnému čtenáři, případně posluchači, člověku jedenadvacátého století, že tady máme hluboké kulturní dědictví a příběhy, které jsou tak výrazné, že nám nabízejí srovnání s našimi vlastními příběhy. Porovnat se s těmi biblickými aktéry, protože i my, tak jako oni, prožíváme lásky a nenávisti. Někdy jsme zbabělí, možná, že někdy dokážeme být i stateční. A mnoho jiných věcí, které Bible prezentuje. Tak jsem to pojal z antropologického hlediska. Vyprávím to současným jazykem, naprosto současným, jako kdybyste dnes potkal Mojžíše na ulici. A hodně to vztahuji k naší nedávné historii. Pro mě a pro lidi mého věku jsou klíčové body, jako byla třeba sovětská okupace nebo sametová revoluce.
Zrození písně
Básní je ve sbírce čtyřicet, ta číslovka bude nejspíš záměr…
Když jsem se do studia Bible ponořil víc, přišlo mi zajímavé, kolikrát se tam objevuje číslo čtyřicet. Čtyřicet dnů trvala potopa, čtyřicet dnů bloudili Izraelité po poušti, než došli do zaslíbené země, a tak dále. Uvědomil jsem si, že čtyřicítka je takovou dobou vnitřního očištění a soustředění před nějakou velkou věcí, jako třeba před splněním velkého úkolu. Vytyčil jsem si vlastní úkol, napsat celou básnickou sbírku za čtyřicet týdnů. Když se na to dívám zpětně, nemůžu uvěřit, že jsem si něco takového zadal. Když jsme skládali s Petrem Hapkou, dělali jsme alba tak, že jsme skládali tři čtyři roky, než jsme dokončili jedenáct písní. A teď napsat čtyřicet básní za čtyřicet týdnů? To bylo dost náročné.
Podle čeho jste pak vybíral, komu dáte básně zhudebnit?
Když máte podtitul Slova příštích písní, to není jen tak. To je příběh, který se musí stát, ty písně se musí narodit. A tentokrát jsem se neobrátil k lidu, ale vybral jsem osvědčené, po mém soudu zajímavé skladatele.
Některé jsem znal, jiné ne. Mezi těmi pro mě neznámými byl Ivo Viktorin, na Moravě legendární postava. Má desítky let proslulé studio ve Zlíně, kde nahrávali alba Buty, Iva Bittová, Robert Křesťan, všechno zajímavé nahrávky. Já se s Ivo Viktorinem seznámil tak, že jsem brouzdal po YouTube a najednou mě zaujala nová deska Ivo Viktorin Trio, která vyšla loni. A tak jsem si na pana Viktorina sehnal spojení, ozval se mu a on říká: „Já nevím, zhudebňovat text, to jsem nikdy nedělal.“ Trvalo několik měsíců, než se ozval, a povídá: „Já bych vám teda jednu věc nabídl.“ A byla výborná. Jmenuje se Hříšnice, novozákonní příběh.
Pak jsem se obrátil na další skladatele, které jsem znal, třeba Michala Kocába, se kterým spolupracuju čtyřicet let. A začalo to narůstat, začalo se o tom vědět, tak se zčista jasna ozvala z Islandu Markéta Irglová a řekla: „Já bych taky něco přidala, jestli myslíte, že by to bylo možný.“ Potěšilo mě, že se na mě obrátila, a zrovna včera, jak tu spolu dnes mluvíme, tak doslova včera poslala tři zhudebněné věci. Úplně jiným rukopisem, než to dělá Michal Kocáb, Ivo Viktorin nebo jiní skladatelé. A tak to teď celé vzniká.
To vypadá na zrod hodně rozmanitého alba.
Bude to trojalbum nebo čtyřalbum, všech čtyřicet věcí. Jeho charakteristikou bude bezuzdná pestrost. Budou tam rockové balady, Michal Kocáb složil věc, kterou ani neumím žánrově zařadit, bude tam artificiální hudba, operní árie. Michal Kocáb složil dvě písně, jednu vypráví král David ve věku, kdy byl ještě pasáčkem. Budou tam i operní skladatelé, jako je Lukáš Sommer a Jan Kučera.
Připravujeme to i ve spolupráci s americkým dirigentem Stevenem Mercuriem, šéfdirigentem Českého národního symfonického orchestru. Proslul spoluprací se Stingem, kde byl nejen dirigentem, ale i producentem jeho slavného koncertu v Berlíně. On od nás vždycky dostane partituru, a ještě v tom dělá návrhy případných dalších změn. Je něco jako supervisor.
Nemám moc rád crossovery. Dnes je to móda, ale já se tomu trochu bráním. Artificiální hudba je artificiální hudba se vším všudy. A rocková balada je rocková balada a vůbec tam nemusíme mít symfonický orchestr. Tím tu píseň nezlepšíte, jen se to pomíchá. Ale výjimečně se stane, že nějakou z těch skladeb na albu doprovodí symfonický orchestr. Zrovna v případě jedné písně Markéty Irglové tomu tak bude. Teprve zjistíme, zda takhle pojaté album bude někoho zajímat.
Jak plánujete tak rozsáhlý projekt představit posluchačům v koncertní podobě?
První velký koncert bude 2. listopadu ve Státní opeře Praha. Když jsme ho dali do prodeje, bylo vyprodáno do posledního místa už půl roku předem. Tehdy jsme si řekli, že o to zájem je, i když mě to z různých důvodů udivuje. Vstupenky jsou extrémně drahé, celý ten projekt je extrémně drahý. Už jenom najmout si Státní operu není jen tak. A tak jsme se rozhodli, že uděláme i komorní koncert, kde symfonický orchestr nahradí smyčcový kvartet a toto komorní vystoupení jsme nazvali Takoví jsme byli. (První koncert se konal v kostele sv. Šimona a Judy před vydáním tohoto čísla, druhý se odehraje 27. září, pozn. red.). Tam vystoupí leckdo. Michal Kocáb, operní zpěváci jako baryton Roman Janál a kontratenor Vojtěch Pelka, Naďa Válová a další. Tohle všechno mám před sebou a je to příběh, jakým způsobem dál žije básnická sbírka Pozemský prach a Boží dech.
Bible v nás
Jsme v Česku 21. století, prakticky ateistické zemi, kde se velká část společnosti na křesťanskou tvorbu dívá přezíravě, a to je ještě mírně řečeno. Myslíte si, klidně i z pohledu antropologa, že díla jako vaše nová sbírka můžou tyto předsudky nabourat? Podle mě se třeba kvůli nim lidé dopředu ochuzují o zajímavé kapely, které odmítnou poslouchat jen proto, že mají v textech biblické motivy. Přečtou si, že hrají křesťanský rock, protočí panenky a jdou dál.
Vím, jak to myslíte, a říkáte to naprosto oprávněně. Protože když jsem s tím nápadem přišel a seznamoval s ním širší okolí, většinová reakce byla: „Prosím tě, to někoho zajímá?“ Tu otázku jsem si pak sám položil. Samo o sobě třeba ne, že by se člověk ponořil do čtení bible. Ale je možné jít mu naproti a říct: podívejte se, toto je naše hluboká tradice. Na tom my stojíme. Třeba naše státnost začíná teprve přijetím křesťanství. Po celá staletí jsme se v tomto myšlenkovém a kulturním rámci vyvíjeli. To jsme my. Každý z nás, i když nejenže nechodíte do kostela, ale jste třeba vyloženě založený proti církvi a odmítáte všechno křesťanské, přesto budete vědět, co znamená slovo Jidáš. Co znamená Sodoma a Gomora nebo Kainovo znamení. Co znamená obrovská spousta dalších věcí, které jsou hluboko v nás uložené a my na to odkazujeme. Včetně desatera, to je základ našeho morálního kompasu. A to vůbec není samo sebou.
Jsou jiné kultury, které to tak postavené nemají. Mají jiné tradice. Já to uznávám, neříkám, že naše je lepší nebo horší, jenom říkám, že je dosud v této tradici silná. Je potřeba to jenom zase připomenout a rozvinout, zasadit do současných okolností a reálií.
Věřím, že to může lidi oslovit. Například Ivo Viktorin, kterého jsem zmínil. On je, skoro bych řekl, militantní ateista. No vidíte, a udělal dvanáct skladeb na křesťanská témata a trefil to výborně, protože si v tom našel tu humanistickou stránku. Najednou se zrodilo něco, co by jinak nevzniklo. Silné příběhy, silně vyprávěné, silně zhudebněné a silně interpretované.
Vaši knihu doplňují fotografie Jana Šibíka. Jak k té spolupráci došlo?
Já se s Honzou Šibíkem stýkal kdysi docela intenzivně, protože jsme byli oba součástí redakce Mladého světa. Byl velice osobitý člověk, měl nesmírnou odvahu, už tehdy jezdil do různých válek, pohrom, katastrof, zemětřesení a všeho možného. A dokázal tam najít právě ten lidský rozměr. Jeho fotografie byly vždy umělecké. Po čtyřiceti letech jsem mu zavolal: „Hele, tvoje báječné fotografie by mohly, myslím, doprovodit mou sbírku.“ Avšak ne aby ji ilustrovaly, ale aby ji rozvinuly kontrapunktickým způsobem. Aby ukázaly na to, co bylo mým úmyslem, tedy že tyto situace, které jsou popisované v Bibli, prožíváme znovu. Ze stovek, možná tisíců fotografií jsme vybrali třináct, z nichž každá je vlastně obraz. Každá z nich je umělecké dílo a rozvíjí vzkaz té či oné básně v tom antropologickém a humanistickém smyslu.
Plánujete tyto fotografie nějak zakomponovat do scénografie na koncertech?
Koncert ve Státní opeře má samozřejmě svou scénografii. Ale je potřeba říct, že z toho nechci dělat divadelní představení, chci, aby protagonisty toho koncertu byli muzikanti. Bude tam symfonický orchestr, sbor, dirigent, interpreti, rocková kapela. To je hodně lidí. Přišlo mi, že rušit to čímkoli dalším, napomáhat divákovi, aby si něco myslel, aby si myslel to, co já, to už mi přišlo levné. Takže scénografie a celý koncert je podřízený hudbě a výkonům interpretů.
Ale přesto tam přece jen budeme letmým dekonstruktivním způsobem s některými Šibíkovými fotografiemi pracovat.
To máme jeden velký koncert ve Státní opeře a dva menší, plánujete tento koncertní projekt později rozvinout dál?
Ve Státní opeře je zatím v plánu jeden koncert. Je obrovské úsilí všechno nazkoušet. Někdo přijede ze Zlína, další přiletí z New Yorku, někdo z Islandu. Dát něco takového dohromady je nesmírně obtížné.
Jeden koncert pro tisíc návštěvníků, to se jeví jako trošku bláznivina, že jo? Přál bych si, aby byl tento koncert první, nechci ho dělat
v O2 areně nebo ve Foru Karlín. Státní opera se k tomu hodí a myslím, že by se k tomu hodila třeba Svatovítská katedrála, případně Velehrad, tam bych to chtěl udělat a není to vyloučené.
Nechám koncert ve Státní opeře v nejvyšší kvalitě natočit, dnes už u nás máte kina, kde můžete krásně vnímat přímý přenos z Metropolitní opery. Není to pro nejširší publikum, ale je to publikum, o které mi jde a umí díky svým zkušenostem dobře vnímat, co bych mu chtěl nabídnout. Možná z toho nakonec bude film, možná uděláme ve Státní opeře ještě jeden koncert. Pokud mi pánbůh dopřeje, budu mít příští rok pětasedmdesátiny. Mohl bych je oslavit druhým koncertem.
Máte už nějakou vizi, kdy si budou posluchači vaši novou desku moci poslechnout?
V tuhle chvíli nemůžu říct žádná konkrétní data, protože je jednoduše nemám. Ale můžu říct, že na nahrávání usilovně a poctivě pracujeme. Ono je opravdu velmi obtížné spojit tolik žánrů. A pak se to ještě musí smíchat a zmasterovat. Album půjde chronologicky, Starý zákon, Nový zákon. Jak jsem říkal, včera mi Markéta Irglová poslala její skladby, teď na nich bude muset ještě pracovat producent, i to potřebujete s autorkou diskutovat. Kvůli tomu teď nemůžu odpovědět, kdy bude album hotové.
To je právě ta nesmírně náročná, složitá, ale přitom úžasně krásná práce, zejména s takovými lidmi, kteří jsou takto Bohem nadaní. Mají osobitost, talent. Když teď mluvím o Markétě Irglové, ona je taky fenomenální zpěvačka, to jsem si předtím pořádně neuvědomil.
Jako všichni jsem věděl, že dostala Oscara za Falling Slowly s Glenem Hansardem, ale neviděl jsem za to dál. Co všechno dělá, že má na Islandu studio, dělala muzikál v Americe. Někdo takový zkrátka nedostane Oscara jen tak náhodou za nějakou písničku, ona žije intenzivním tvůrčím životem, který my v Česku bohužel moc neznáme. I to bude dobré připomenout, že tady máme takovou výraznou osobnost.
Čeština je báječná
Dokážete si vzpomenout, kdy jste si řekl, že začnete psát texty?
Mě v šedesátých letech nesmírně oslovilo divadlo Semafor. Uprostřed komunismu a takových těch budovatelských věcí a ideologického hrabání okolo všeho. Uprostřed toho se najednou vynořil ostrov, bar Honolulu, kde Suchý zpíval o kamarádech. A to nebyl ani Lenin, ani Gottwald, byl to Chesterton a Chaplin a tak. Říkal jsem si: jo, tohle je něco, co oslovuje lidi. Psaná poezie oslovovala lidi ve třicátých letech, Semafor dokázal oslovit nás. Když se řekne lyrika, to už naznačuje, že to je něco, co se doprovázelo na lyru. Vždycky v tom byla ta hudebnost, stačilo se k tomu vrátit. A to pan Suchý udělal. Samozřejmě mě zaujaly další výrazné osobnosti, ale Jiří Suchý a Jiří Šlitr, ti pro mě byli zásadní.
A pak přišla vaše první tvorba?
Já jsem fakt neměl rád tehdejší režim. A jeho největšími nepřáteli byli lidé mluvící anglicky, žraloci z Wall Streetu a podobní. Takže mi přišlo správné naučit se co nejrychleji a co nejlíp anglicky. Začal jsem se učit z desek. Nejprve z Boba Dylana, dodnes mám všechny jeho desky. Stejně důležitý byl pro mě Leonard Cohen nebo Randy Newman, velmi zajímavý a osobitý písničkář.
Začal jsem se podle nich učit angličtinu a znovu se mi potvrdilo, jak moc to dokáže oslovit lidi. Vždyť Dylana citovali američtí prezidenti ve svých projevech. Tak jsem si začal textovat jejich věci do češtiny. Abych se naučil řemeslo. Tak jsem si pro sebe třeba přetextoval celou desku Krise Kristoffersona.
Postupně jsem se naučil, co je potřeba. Aby to mělo, pokud možno, rytmus a rým. Angličtina se rýmuje špatně, to je pro rýmování fakt špatný jazyk. Ale čeština je naopak báječná, protože je složitá a nabízí ohromné možnosti. V angličtině máte v každé třetí čtvrté písni „Hold me tight, through the night.“ Za to bych normálně rozdával pokuty, pro mě je nemožné opakovat, co umí každý. I v češtině slyšíte pořád dokola rýmy na hvězd, měst a cest. To už bylo použité tolikrát, že by se to mělo zakázat, dokud se nevymyslí něco lepšího. Něco svého, nového. Úkolem básníka je vlastně přispívat, udržovat a rozmnožovat ten nejvyšší registr řeči. Zastávám názor, že i písňová textařina umožňuje básníkovi tento úkol realizovat.
Jsme tady v životě jen na chvíli, je dobré k tomu něco přidat a posunout to zase dál, aby se ten registr naplňoval, mohutněl a prohluboval. Konverzacemi na sociálních sítích registru naší řeči moc nepřidáme. Proto jsem si vždycky přál psát tak, aby to obstálo samo o sobě na papíře. Vezměte si Jiřího Suchého, jeho texty obstojí samy o sobě. To je i moje představa, verše by měly, i když nejsou zhudebněny, obstát na papíře samy o sobě, bez jakékoli hudby a interpretace.
To ovšem platí i pro hudbu, která by měla být kvalitní i beze slov. Když se pak tyto dvě suverénní složky spojí, tak z toho podle mě vzniká píseň, která stojí za to. A to se mi mockrát stalo s Petrem Hapkou. Několikrát se to stane i s Michalem Kocábem a Ivo Viktorinem.
Takže tak jsem se učil psát texty, deset let jenom pro sebe. A pak jsem 6. ledna 1984 šel v šest večer do Vězeňské ulice, kde bydlel Petr Hapka, a nabídl mu je.
Jsem rád, že jste zmínil rýmování hvězd, cest, měst. Můj táta studoval textařinu na Ježkárně, učili ho Jiří Suchý a Pavel Kopta, a vyprávěl mi, že když ve škole psávali své práce, jak Suchý, tak Kopta je pak vzali a přesně tato klišé podtrhávali a říkali: „Bacha na to, příště se tomu vyhněte.“
Ano, přesně.
Nebo opakování slovesných tvarů.
Jasně, to už vůbec.
Takže já když teď v Headlineru píšu recenze na české desky a ta klišé v textech slyším, tak na ně upozorňuju, což občas čtenáři vnímají jako rejpání.
Ba ne, to děláte výborně.
Umělec se vším všudy
Rád bych navázal na vaše zaklepání u pana Hapky. Sedli jste si rychle?
Nám to kupodivu klaplo okamžitě. On se v těch dveřích podíval do papírů, zrak mu padl na nějakou dvojici veršů, které se mu líbily, a řekl: „Pojď dál.“ To bylo opravdu hned. A dokud byl Petr na světě, jako kdybych od něj už nikdy neodešel. Fungovalo nám to bezvadně.
Petr Hapka byl zvláštní v tom, že byl umělec se vším všudy. A tím myslím, že nebyl řemeslník. Aspoň ne v případě písní, které jsme dělali spolu. Neměli jsme žádné deadlajny, žádnou smlouvu s vydavatelstvím, které by řeklo: „Tak dobře, my vám tu desku vydáme, ale musíte to odevzdat prvního září a my to pak vydáme prvního listopadu.“ To vůbec. Možná by takovou smlouvu Petr Hapka i podepsal, ale nedodržel.
To je ten rozdíl mezi řemeslníkem a umělcem, řemeslník se nasnídá, sedne v devět ráno ke klavíru a má vypočítané, že tak o půl jedné to bude mít. I z toho se může zrodit umění, ale není to moc pravděpodobné.
Petr Hapka čekal na nápad. To je něco, co se nedá odpracovat, žádná píle vám v tom nepomůže. Nápad musí přijít shůry, není to tovární výrobek. Musí napadnout. A Hapka spoléhal na to, že ty nápady bude dostávat. Nevím, proč si to myslel. Ale takové jsou cesty Boží. Nevysvětlitelné. Ta vyšší síla si vybrala zrovna Hapku. Nevím proč, ale vybrala.
A je nepochybné, že měl senzační nápady. Když třeba dneska Michal Kocáb zpětně zpívá nějaké jeho písně, které vyberu a zkoušíme je, tak mi říká: „On měl takových nápadů!“ Jenže neměl, my jsme za třicet let spolupráce udělali sedmdesát sedm písní, Suchý se Šlitrem jich měli stovky.
Autorské dvojice fungují různě, my těch skladeb měli tolik, protože Hapka doopravdy čekal na ten silný nápad, a dokud neměl pocit, že ten nápad silný je, tak mi to nezahrál. Ale když ten pocit získal, tak mi zavolal v půl třetí ráno, abych jel za ním na Okoř, že mi to zahraje. A já jel. Nikdy jsem nelitoval, když mi takový telefon zazvonil.
Dokázal byste popsat, v čem pro vás ta spolupráce byla výjimečná?
Důležité je zmínit dvě věci. Zaprvé, tenkrát byl skladatel něco jako král. Poslal vám kazetu s hudbou, do ní něco nazpíval svahilskou angličtinou, do které mu vycházely hezky tóny, aby se nemusel trápit s ničím jiným než s hudbou. Dělat na to texty bylo strašně těžké, je to, jako když vyplňujete křížovku. Tady musí být čtyři slabiky a tady dlouhá, krátká, dlouhá slabika a vy to máte za úkol otextovat. Jenže to je těžké, všechny ty krátké a dlouhé slabiky už jsou dávno obsazené, na to sotva vymyslíte něco nového. Sice se naučíte dělat podle té kazety se svahilskou angličtinou, ale pak už děláte právě jenom to řemeslo. A to jsem nechtěl. Petr Hapka preferoval, aby už něco zhudebňoval. To pro mě bylo obrovské a úžasné štěstí.
Zadruhé, tehdy byla doba, že když se dělalo elpíčko, tak vyšlo pod hlavičkou toho interpreta. Dodnes se říká písně Heleny Vondráčkové, ačkoli nikdy žádnou píseň nesložila ani neobdařila slovy. Dodnes to jsou písně Heleny Vondráčkové, písně Hany Hegerové. Ano, přispěly důležitým dílem, ale není to jejich píseň, protože vždycky může přijít někdo jiný a zazpívat ji líp.
Jenže tak to bylo, a i my tak s Petrem Hapkou začínali. Naše první album bylo pro Hanu Hegerovou a muselo se to vzít v potaz. Už tehdy jsem věděl, že takhle to nepůjde. Tehdy jsem si nastolil úplně nový režim. Napřed veršovaný příběh, pak hudba, pak instrumentace a teprve pak přichází interpret. Všichni k tomu musejí něco přidat a pomoci skladbě, aby rostla. Proč to dělat pro jednoho člověka? Jen ať všichni přijdou s nabídkou, co můžou těm písním dát. Tak jsme obvykle měli s Hapkou tři čtyři interprety, ze kterých jsme vybírali. A vybírali jsme tak, aby ti interpreti byli překvapiví.
Na albu V penziónu Svět, které vyšlo v roce osmdesát osm, zpíval Kocáb jako šansoniér, ačkoli byl rocker. To by nikoho nenapadlo. Znali jsme ho, jak lítá po pódiu a zpívá Zubatá, zubatá a najednou má zpívat šansony? Ale já věřil, že to v něm je, a výběr se ukázal správný. To, jak podal S cizí ženou v cizím pokoji, to nikdo jiný zatím nedal a podle mě ani v budoucnu nedá. Ale třeba za třicet let přijde nějaký nový Kocáb, výrazná osobnost, která tu skladbu vezme, udělá ji po svém a bude to zase super. To bych si přál.
Tak takhle se zrodil váš model alb zpívaných řadou interpretů…
Nebo jsme tam měli Slováka, Richarda Müllera, a do té doby žádný Slovák nezpíval česky. Možná na koncertech nebo v televizi, ale aby ve studiu Slovák nahrál českou píseň na desku českých textů, na to nikdo nebyl připravený. Navíc pro řadu posluchačů to byly objevy, Kocáb byl už tehdy slavný, ale Müller se proslavil víc až později a já pak začal interprety schválně hledat úplně mimo.
Tak jsem našel nějakýho Frantu Segrada, kdo ho mohl znát? Čtyřicet let jezdil po sokolovnách na Vsetínsku. Ale byl to skvělý zpěvák a pro moje věci byl přímo senzační. Nebo jsem narazil na Naďu Válovou, to je podle mého soudu jedna z nejlepších českých zpěvaček současnosti. Opět, tehdy byla úplně neznámá. Tak jsem postupně angažoval méně známé i neznámé interprety a trvá to dodnes, i teď hledám interprety pro projekt Pozemský prach a Boží dech a komorní koncert Takoví jsme byli.
Ještě bych se rád na chvilku vrátil k Františku Segradovi, protože on je pro mě důkazem, že na příchod na scénu není nikdy pozdě, i v pozdějším věku může člověk zaujmout.
No to rozhodně.
I když ta jeho „známější“ kariéra trvala bohužel jen pár let.
Ano, bohužel.
Považujete se za jeho objevitele? Udělali jste spolu dokonce celou desku.
Určitě. Nemůžu říct, že jsem ho vyloženě „udělal“, jen jsem mu poskytl písně, které ho dostaly do povědomí mnohem víc lidí. Na Vsetínsku byl známý, pro ostatní jsem ho objevil. Naše společná deska se jmenuje Segrado a pohrál jsem si tam s jeho interpretačními schopnostmi. Moc mě tahle práce bavila. Tady jsem výjimečně dělal album jen pro jednoho interpreta.
Na nic nejste příliš staří
Jak se vlastně stalo, že jste se po tolika letech úspěšné hudební kariéry rozhodl pro studium antropologie?
Jsem z rodiny, kde všichni od roku sedmnáct set osmdesát, to máme doložitelné, měli akademické tituly. Rektoři, děkani, vědci. A já byl jediný, kdo ten titul neměl. Za bolševika jsem nemohl studovat, v roce 1974 přišli estébáci a normálně mě vylili. Vnímal jsem, že mám povinnost na tu rodinnou tradici navázat, i moji syn a dcera mají titul. Byl jsem v rodině jediný bez titulu. Rodiče ani prarodiče mi to nikdy nevyčítali, ale když postupně zemřeli, jako kdybych ty výčitky z porušení rodinné tradice začal z onoho světa cítit. Tak jsem se přihlásil na Fakultu humanitních studií a v roce 2011 to dotáhl k doktorátu. Do toho jsem pracoval, ale nebylo to intenzivní, za ty tři čtyři roky deset písní.
Antropologie mě lákala vždycky, ale stejně tak dějiny umění. Tam jsem šel k přijímacímu řízení už s doktorátem, to bylo docela zábavné. A těžké, berou deset procent uchazečů. U zápisu pak všem začínala data narození dvojkou. Pro mě v jejich věku rok 2000 znamenal dobu, kdy budeme chodit po Měsíci, všechno budeme mít. A najednou chodím do školy s lidmi, kteří se v té době teprve narodili. To byl pro mě první šok.
Druhý šok byl, že tam chodí samé holky. Dějiny umění v jedenadvacátém století přebírají ženy. To bude mít pro muže fatální důsledky.
Myslíte?
Opravdu, humanitní vzdělání bude patřit ženám. Ale bylo ohromné pak s mladými ty čtyři pět let být. Snažil jsem se nevnímat, že jako člověk s doktorátem mám za spolužáky lidi s maturitou, bylo to trochu bizarní, ale chtěl jsem to potlačit a být jako normální student. Stejné úkoly, stejnou seminární práci, stejnou prezentaci, stejně se vyjadřovat. To bylo báječné, být mezi mladými lidmi. Je to sladké, taková injekce kypícího života, který má všechno před sebou a má spoustu nápadů.
Když jsem vloni dělal rozhovor s Michalem Prokopem, závěrem jsem mu položil otázku, jestli by se ještě chtěl vrátit do politiky. Zajímalo by mě, jestli byste si i vy zopakoval prezidentskou kandidaturu?
Určitě ne. Dal jsem do toho všechno, co jsem mohl. Hodně jsem se dozvěděl o naší zemi, o sobě, ale myslím, že to stačilo. Na druhou stranu, taková je politika. Vyvíjí se podle toho, jaká je situace. Pro mě je politika i to, že jsem jel na Ukrajinu. Vezl jsem tam sanitku naplněnou humanitární pomocí, obvazy, léky, opravdu vším možným. Objel jsem tam dva a půl tisíce kilometrů podél fronty a přijel zpátky.
To je pro mě větší politika než celá kampaň. Svým svědectvím jsem mohl říct něco, o čem se moc neví. Taky jsem dokázal, že je možné tam jet. Říkali mi: to fakt jde, něco takového udělat?
Ano, jde. Byl jsem tam v jedenasedmdesáti, spal na zemi ve spacáku, bez sprchy. Není to jen tak, ale jde to. Tak jako jsem ve dvaasedmdesáti studoval, v jedenasedmdesáti jsem byl na Ukrajině.
Vy všichni, kdo říkáte, že v padesáti už nemá smysl se učit anglicky nebo podvojné účetnictví nebo něco dělat, jste blázni. To není pravda, akorát podvádíte sami sebe. Můžete, a ještě do smrti budete moct.