Prague Sounds na podzim rozezní Prahu potřicáté. Jedenáct listopadových večerů rozprostře hudbu napříč žánry od smyčcového kvarteta Brooklyn Rider po hvězdnou sitáristku a skladatelku Anoushku Shankar. S Vrabcem jsme mluvili o tom, co obnáší vymýšlet a udržet takový festival.
V roce 2019 jste mi říkal, že vás práce baví tak, že ráno nemůžete dospat. S jakými pocity se probouzíte před třicátým ročníkem festivalu?
Pravda je, že se to trochu mění. Nedávno jsem mluvil s jedním ředitelem právě skončeného festivalu, který mi ještě týden po akci telefonoval v euforii, jak bylo všechno úžasné. Říkal jsem mu: Euforii, která trvá tolik dní, ti závidím. Dnes už mám pocit, že se u mě měří spíš na minuty, v lepším případě dny... Některé věci se totiž samozřejmě opakují. Pořád ale platí, že umělecké výkony, které zažijete právě a jen na festivalu, je to, co mě drží při životě a vždycky nějakým zázrakem obnoví síly a touhu pokračovat a překonávat předchozí zážitky.
Před těmi sedmi lety jsem skončil v roli uměleckého ředitele Dvořákovy Prahy a znovu se naplno vrátil ke svému festivalu. To byl velký impuls. Stejně jako poté covid, který byl pro nás paradoxně dost vzrušující, protože jsme dělali koncerty na střeše Lucerny nebo na Vltavě, což byly úžasné věci. Mě tyhle situace velmi baví. A čím je to složitější, tím víc. Moje nadšení bývá přímo úměrné velikosti výzvy. Když je ročník standardní, nemůžu upřímně říct, že bych kvůli němu nemohl dospat.
Třicáté jubileum se ale přece jen za úplně běžné považovat nedá.
To je fakt. Chtěli jsme třicítku oslavit, ale ne nějakým přehnaným sentimentem vůči minulosti. Na to, co se povedlo, jsme samozřejmě hrdí. Jsem šťastný, že jsem dostal příležitosti, které mi umožnily festival tehdy na Hradě založit, ale vlastně i vděčný za všechny turbulence a krize, které nás vždy posouvaly dál.
Ale řekli jsme si, že to oslavíme především hudbou. Nekompromisním programem, který bude určitým statementem toho, o co nám jde. Takže jsme zariskovali a pozvali některé umělce, kteří byli doposud nad naše finanční možnosti. Navzdory tomu, že situace s financováním kultury rozhodně není růžová. Za ta léta jsem ale udělal zkušenost, že v umění se nejvíc vyplatí to, co se nevyplatí. Právě to se totiž dlouhodobě vrátí jako nejlepší investice. Proto jsme letošní ročník pojali velkoryse.
U kterého jména jste se narozeninově rozšoupli?
Třeba Anoushka Shankar určitě patří mezi hvězdná jména s odpovídajícím statusem a velkým světovým managementem, kde si prostě musíte připlatit. Celkově je program nejnákladnější, jaký jsme za posledních deset let měli. Přestože na příjmové straně, přinejmenším pokud jde o veřejné zdroje, žádný odpovídající nárůst nenastává.
Prague Sounds letos končí čtyřmi koncerty v Rudolfinu. Jak tahle rezidence vznikla?
Nebylo by fér říkat, že je z nouze ctnost, protože Rudolfinum je nádherný sál, chrám klasické hudby. Je to náš oblíbený prostor už jen proto, že Praha nedisponuje mnoha sály s kapacitou kolem tisíce míst. Tentokrát se naskytla naprosto jedinečná konjunkce okolností: objevily se čtyři termíny v Rudolfinu hned po sobě, v termínech koncem listopadu, kdy Prague Sounds vrcholí. To se nadalo nevzít!
Při sestavování programu obvykle naslepo rezervujete sály a doufáte, že pro dané termíny a sály získáte vhodné umělce – nebo postupujete obráceně a pak obtížně hledáte sál. Bývá to taková hádanka nebo hlavolam. Tentokrát nám přálo štěstí. Asi bylo psáno, aby nám ve třicátém roce něco takového vyšlo. Je to dárek nejen našemu publiku, ale i nám, tedy s výjimkou kluků z produkce festivalu, která zažije perný týden.
Budou se tam konat čtyři zcela rozdílné koncerty.
Kdyby někdo Prague Sounds vůbec neznal a letos mohl navštívit jen tyhle čtyři koncerty, dostane docela plastickou představu o tom, co festival je a o co se snaží. Každý z těch koncertů představuje jiný segment hudby, a přitom je to vlastně esence toho, co děláme.
Začínáme poctou Steveu Reichovi, která se v této podobě asi jen tak někde na světě neuslyší: rekonstrukcí tří jeho děl, Different Trains, City Life a Six Pianos, v provedení skvělých umělců – Mivos Quartet, Agon Ochestra a sestavy kolem Brandt Brauer Frick. Další den bude pražský debut Samary Joy, teprve šestadvacetileté šestinásobné držitelky Grammy. Bude to velký jazzový koncert s menším big bandem. Potom otevřeme Rudolfinum elektronice Maxe Coopera se silnou vizuální složkou na míru sálu. A letošní festival uzavře koncert Anoushky Shankar, která provede svůj ceněný projekt Chapters s orchestrem FOK. Myslím, že festival pěkně završí a bude to taková koruna mého jubilejního ročníku.
Rostou provozní náklady koncertů i honoráře. Překvapilo vás letos při bookingu něco?
Už mě to vlastně příliš nepřekvapuje. Trend posledních let je, že vyjednávání bývá velmi pragmatické, někdy až cynické. Často máte pocit, že velké agentury moc nezajímá, v jakém rámci se koncert koná, jací další umělci tam vystupují nebo o co se dramaturgicky snažíte. Všechno, kromě otázky „za kolik“, je podružné.
S tím se těžko smiřujeme, protože nám právě na tom ostatním záleží nejvíc. To je přece nejdůležitější. Vždy jsme chtěli nabízet situace, v nichž i samotný umělec něco získá a uvědomuje si kontext svého vystoupení třeba ve vztahu k ostatním interpretům. Jenže dneska se tahle informace k umělcům často ani nedostane přes hradbu excelových cifršpionů, kteří si sčítají hlavně honoráře a agenturní provize.
Dřív, v devadesátých letech, ale i později, se nám dařilo dostat informaci, o co nám jde, blíž k samotným umělcům. A bylo to znát i na celkovém výsledku. Dnes si často umělec uvědomí, kde se vlastně ocitl, až ve chvíli, kdy je tady.
Daří se vám na umělce na místě zapůsobit? Dýchne na ně atmosféra Prague Sounds?
Často to začne už v autě z letiště, kde najdou náš festivalový guide Spotlight se všemi umělci pěkně vedle sebe v grafice Studia Najbrt. Najednou vidí line-up a říkají: To je fantastické, koho tady máte! Docení, kde se vlastně ocitli. Zvlášť v kombinaci s péčí, která se umělcům u nás dostává. Na konci obvykle říkají, že se kdykoli rádi vrátí.
Pořád si proto myslím, že má smysl snažit se víc než ostatní o jedinečnost a unikátnost a nekupovat jen hotový, prefabrikovaný produkt z turné jenom proto, že je to pro všechny nejsnazší. Managementy proto často obtěžujeme nestandardními požadavky.
Chceme třeba, aby umělci s někým vystoupili. V minulosti se nám to mnohokrát vyplatilo. Stálo to spoustu úsilí a také několik trapných chvilek v zákulisí, kdy jsme někoho přemlouvali. Ale přes všechen odpor to nakonec většinou dávalo smysl a dobře dopadlo a změnilo tu trajektorii kariér nebo muzikantských osudů. Ať už to byl Bobby McFerrin s Danem Bártou, nebo Gregory Porter s Ondřejem Pivcem.
Vznikají tak nová hudební přátelství.
Takové momenty ukazují, jakou sílu a význam mohou festivaly mít. Když se opravdu snaží, dokážou ovlivnit, podpořit a rozvíjet kariéru umělce i v globálnějším měřítku. Proto věříme, že to stojí za to. Často ale narážíte na hradbu pragmatismu. Navzdory tomu, že to děláme třicet let, i nám občas od nejmenovaných velkých globálních agentů chodí dvouslovné odpovědi, nenamáhají se ani s oslovením, nedovoláte se jim a odpovědí jsou prakticky jen čísla nebo dotazy na ně.
Nebo zabookujete hiphopového umělce a trváte na tom, že chcete živou kapelu, muzikanty, klávesy a všechno ostatní a týden před koncertem napíšou, že umělec změnil rozhodnutí a jede s laptopem. Cena zůstává stejná, ostatně trvali na záloze honoráře, a vy najednou máte jinou show, než jste chtěli, což nás pak vždycky mrzí a děláme maximum, aby se to nedělo. Celý ten byznys se bohužel hodně obrátil tímto směrem.
Jak to prožíváte?
Jsem ze staré školy. Moje první práce byla v Pragokoncertu, což byla dříve jediná velká agentura, i když já jsem tam samozřejmě nastoupil až po revoluci. Učil jsem se agenturní práci a jezdil na služební cesty po Evropě s tehdejším šéfem zahraničního oddělení. Nabízeli jsme české umělce zahraničním pořadatelům a festivalům, takže jsem byl na druhé straně.
Viděl jsem pořadatele, ředitele festivalů, kulturních domů nebo operních domů, jak si vybírají. Byli velmi znalí věci a agent pro ně musel být partnerem, který dokázal umělecky reagovat na jejich představu. To už je dnes tak trochu hudba minulosti.
Platí to ve všech žánrech?
V klasické hudbě bych řekl, že pořád ještě zůstává něco ze starých pravidel. Lidé sice dělají velký byznys a zastupují významné orchestry nebo slavné dirigenty, ale jejich práce pořád vyžaduje velkou míru odbornosti.
Když komunikují třeba s dirigenty, slavnými sólisty, komunikují často s velmi vzdělanými lidmi s obrovskými znalostmi, přehledem o repertoáru. Musejí být schopni s takovým člověkem nějakým způsobem odborně mluvit. Když jsem dělal Dvořákovu Prahu, připadalo mi, že to je v tomto pořád taková hezká, čistá práce podle starých pravidel.
My se ale pořád snažíme pracovat stejně. Každému vysvětlujeme, o co se snažíme, co chceme a jaké jsou možnosti. Někdy nám to vyjde, většinou to vyjde, ale někdy samozřejmě ne.
Václav Havel o Strunách podzimu kdysi řekl, že si troufáte na „experimenty, ke kterým jiná dramaturgie nenachází odvahu“. Co je takovým experimentem letos?
Experimentem je určitě elektronika v Rudolfinu. V chrámu klasické hudby už samozřejmě elektronická hudba zazněla, ale one-man show Maxe Coopera s výraznou vizuální složkou je přece jen něco neobvyklého. Nový a svěží experiment je určitě také projekt Lenky Dusilové s Kattou. To, co jsem slyšel ze zkušebny, slibuje úplně novou hudbu. Dále mě napadá Shabaka, který vystoupí v rámci večera Choice kurátorovaného Ondřejem Pivcem.
Rozhodně zajímavou osobností je Anna Meredith ze Skotska. Máme dlouhodobě rádi současné skladatelky tohoto typu. Měli jsme Julii Wolfe nebo Caroline Shaw, jejíž nenápadný koncert v La Fabrice byl pro mě loni jedním z nejsilnějších koncertů celého festivalu. Je to zajímavý fenomén současných skladatelek, které jsou velmi daleko v klasické tvorbě. Jsou klasicky vzdělané, píšou pro světové orchestry, jejich díla premiérují velké orchestry nebo operní domy a zároveň mají vlastní kapely, ve kterých se projevují úplně svobodně a používají veškerou výbavu, kterou disponují. Pracují s elektronikou, s bicími a nejrůznějšími nástroji velmi zajímavým způsobem. Anna Meredith má skladby pro velké orchestry, ale zároveň vlastní kapelu v úplně podivné sestavě – violoncello, trombon, kytara, klarinet, bicí… A má naprosto neobvyklý, nezaměnitelný zvuk. Její letošní česká festivalová premiéra bude zážitek!
Jednou z velkých poznávacích značek festivalu je jeho grafika. Vyplatí se do ní tolik investovat?
Je to trochu jako položit si otázku: Vyplatí se dělat věci hezké? Podle mě ano, protože s ní potom hodně obcujete a trávíte spoustu času. Kdo věnuje takovou péči detailu, většinou věnuje péči i všemu ostatnímu. Design není jen nějaký obal, který má něco zakrývat. Spíš zrcadlí, jak moc vám záleží na tom, co prezentujete. Když prezentujete určité hodnoty, musí jim odpovídat i kvalita designu. Pro nás to není luxus, ale nutnost, která se dobře páruje s programem a charakterem festivalu a podtrhuje jej.
Říkal jste, že vás baví především výzvy a mimořádné situace. Mohlo by tedy být výzvou, která vás svým způsobem baví, i současné prostředí kolem kultury?
To je otázka na tělo. Když to tak říkáte, říkám si: ano, výzvy mě baví. Ale je obtížné bojovat, když máte pocit, že ten boj může být marný. Mě baví věci, které můžete ovlivnit.
Když přišel covid a nemohlo se prakticky nic, všichni jsme vymýšleli, co budeme dělat. Najednou vás něco napadne, pustíte se do toho a ono to jde. Můžete vytvořit něco pozitivního a situaci nějak změnit. Ale tady je teď takové neznámé, zhoubné klima, které nenápadně zabíjí živé buňky a nahrazuje je něčím jiným.
Pořád nicméně věřím, že má smysl vlévat do systému čistou vodu. Když něco děláte nejlépe, jak umíte, třeba pro to máte talent, věřím, že to časem převáží na dobrou stranu. Protože pokud to dělat nebudete, všechno se nakonec stane stejným. Stejně průměrným, stejně populistickým, stejně povrchním a prvoplánovým.
Festival jste založil před třiceti lety, ještě v době Václava Havla, tehdy jako Struny podzimu. Jaký svět se vám za tu dobu podařilo kolem festivalu vytvořit? Na co jste v tomto směru nejvíc hrdý?
Na to, že jsme naše publikum naučili důvěřovat programu Prague Sounds a chodit i na hudbu, kterou nezná. Že se dokáže zbavit žánrového škatulkování a věřit, že to bude kvalitní bez ohledu na to, jestli jde o žánr považovaný za „fine art“, tedy takzvané vyšší umění, nebo třeba o hiphopový, jazzový či R&B koncert. Myslím, že značka Prague Sounds kombinuje mimořádné umělecké výkony s výjimečným prostředím, s geniem loci Prahy a jejích sálů. A poskytuje zážitek v určitém komfortu.
To je velký rozdíl oproti letním megafestivalům. Přestože u nás často vystupují i hvězdy, které hrají i na velkých letních festivalech, na Prague Sounds je zažijete v pohodlí svého sedadla a ve skvělém zvuku. Ve standardu, na který jsou zvyklí zhýčkaní posluchači klasické hudby. V omezené kapacitě, která odpovídá způsobu, jakým se koncerty pořádaly možná stovky let: v budovách postavených pro tisíc lidí, v divadlech, která umožňují intenzivní komorní zážitek. To je to, co na tom milujeme: zážitek zblízka, intimita, kvalita a žánrová překvapivost.
Máte při třicátém výročí v programu nějakou vlastní srdcovku?
Určitě Anoushku Shankar. A mluvit o Kattě (která je ženou Marka Vrabce, pozn. red.) je trochu žinantní, ale na její večer s Lenkou v kostele u Salvátora se těším velice. A také na večer Ondřeje Pivce. Může to vypadat, že Ondra už u nás byl několikrát, jenže jsme ještě dostatečně nevysvětlili, co se ten večer vlastně bude dít.
Nejprve mi dovolte vzpomínku. Před lety, když se Ondra teprve prosazoval v New Yorku, jsme spolu chodili do klubů, kde čekal, jestli ho na pátečních jam sessions a open mic večerech v klubu Village Underground pustí ke klávesám. Já jsem s otevřenou pusou sledoval neuvěřitelnou kvalitu muzikantů, kteří tam čekali na příležitost. Neměli žádné noty, jen si nesli futrál s nástrojem a čekali. Chodily tam také černošské zpěvačky. Open mic night byl pro nás z Evropy pokaždé neuvěřitelný zážitek.
Kapelník, který seděl za klávesami, pustil k nástroji někoho cizího v podstatě jen tehdy, když přišla písnička, kterou nikdo nechtěl hrát nebo ji nikdo neznal. Mohl přijít kdokoli a říct: Já si chci zazpívat tohle. A kapela zahrála snad všechno na světě. Počkali si, v jaké tónině zpěvák začne, nic nebylo potřeba předem řešit, a hrálo to neuvěřitelně! Ondřej tam sbíral muzikantské zkušenosti. Moc jsem si přál pokusit se podobnou atmosféru vytvořit u nás.
Jak to bude probíhat?
Ondra nejdřív představí Shabaku, potom bude chvíli hrát se svojí kapelou a nakonec v La Fabrice vznikne tak trochu newyorská jam session. Několik amerických muzikantů vytvoří základ kapely a na jednotlivá místa v sestavě, především jako zpěváci, se budou moci lidé registrovat a zazpívat si a zahrát s těmi muzikanty na principu newyorského jamu. Ondra touhle zkušeností prošel jako málokdo u nás a souhlasil, že ji v rámci svého návratu na Prague Sounds zkusíme společnými silami v La Fabrice navodit.
V katalogu Strun podzimu 2009, kde vystupoval právě v La Fabrice coby „rising star“, jsme mu prorokovali velkou budoucnost. Psali jsme: Uvádíme umělce stojícího na startu výjimečné mezinárodní umělecké dráhy. Teď se vrací s Grammy a všemi těmi úžasnými zkušenostmi.
Vyprávíte o newyorských jam sessions a open mic večerech. To u nás člověk až tolik nezažije.
V newyorských klubech jsem slyšel fantastické zpěvačky, které si přišly jen tak zazpívat. Vysvětlili mi, že jsou všechny na takové úrovni, protože každou neděli zpívají gospel v kostelech, kde navíc hrají nesmírně kvalitní a nadupané kapely.
Jedním z mých největších amerických oproti zážitků byla právě návštěva kostela v Brooklynu, kam mě vzal Ondra. Hrál tam na klávesy jako jediný běloch v kapele. Kněz ve fialovém obleku se zlatým mikrofonem začal zpívat a přidali se lidé v sále. Připadalo mi to jako extatický pohanský obřad pod rouškou bohoslužby, kde je hudba naprosto klíčovou složkou, která postupně získává nadvládu nad všemi přítomnými. Žena nejprve rytmicky recitovala pasáž z Bible, lidé jí odpovídali, pak se přidaly hammondky, pak kapela, myslel jsem, že uletí střecha. Hudba mě strhla, až jsem najednou tančil v kruhu, zatímco někteří lidé po extatickém výlevu leželi přikrytí takovou vínovou dekou...
Kdybychom zlomek té atmosféry zažili v Praze, bylo by to fantastické. Pokusíme se o to!
Festival pořádáte třicet let. Je kultura pro lidi pořád stejnou hodnotou?
Řekl bych, že pro určitý segment společnosti, která kvalitní kulturu vyhledává, je ještě důležitější než dřív. Ale pro většinu, obávám se, že čím dál méně, v lepším případě jí umění splývá se zábavou...
Třicátý ročník je velký milník. Máte konkrétní vizi budoucnosti, nebo jdete spíš rok po roku?
Čtenářům bych rád řekl, že třicátý ročník je opravdu velký milník a že jím pro festival skutečně bude. V jakém přesně smyslu se však dozvíte v průběhu vyvrcholení letošního festivalu, při naší rezidenci v Rudolfinu.
Prague Sounds 2026
2. listopadu, Signal Space, Brooklyn Rider: Glass
5. listopadu, La Fabrika, Choice: Ondřej Pivec, Shabaka
10. listopadu, Lucerna, Velký sál, Hiromi
11. listopadu, kostel U Salvátora, Lenka Dusilová & Katta
12. listopadu, La Fabrika, Anna Meredith
16. listopadu, Lucerna Music Bar, Kojey Radical
18. listopadu, Divadlo X10, Paul Hillier & Theatre of Voices
19. listopadu, Rudolfinum, Steve Reich: 90
20. listopadu, Rudolfinum, Samara Joy
21. listopadu, Rudolfinum, Max Cooper
22. listopadu, Rudolfinum, Anoushka Shankar
Bonusový koncert: 3. prosince, O2 universum, Koller: Kryl