„Každý koncert na festivalu by měl nějakým způsobem vrhnout světlo na ty ostatní,“ říká Angličan Guy Borg, jenž se již třináct let podílí na podobě programu festivalu Prague Sounds, který se před rokem 2022 jmenoval Struny podzimu. Ředitel festivalu Marek Vrabec ho na tiskových konferencích neúnavně představuje jako člověka se skvělým nosem na žhavé talenty hudební scény. Je pravda, že krátce po oficiálním začátku svého působení v rámci festivalu se Borg zasloužil o vznik klubové noci Spotlight, jejíž domovská scéna se nacházela v Roxy a cílem bylo představit českému publiku hvězdy na vzestupu. Společně jsme letos rozebrali nejen aktuální ročník Prague Sounds, který vypukne v listopadu. Ke každému z devíti nadcházejících koncertů uvádí Guy Borg pádné důvody k návštěvě.
Které byly první kapely, o jejichž uvedení na Prague Sounds jste se zasloužil?
V mém prvním roce jsme ještě pracovali v menším týmu, takže se dá říct, že jsme všichni dělali všechno. Pamatuji si, že jsme tehdy měli norského saxofonistu Jana Garbareka & The Hilliard Ensemble na Vítkově. Bylo to logisticky dost náročné, není to tradiční koncertní síň, a my tam přivezli prvotřídního mezinárodního umělce se všemi požadavky, co k tomu patří. Byl to ale úžasný zážitek, protože klaplo přesně to, o co se vždy snažíme – propojení umělce se zajímavým místem koncertu. Kombinace prostoru a hudby může vytvořit zážitek, který publikum nikde jinde nedostane.
V Rudolfinu vystoupí Benjamin Clementine sám s klavírem.
O tohle Struny podzimu usilovaly v podstatě od začátku, kdy se konaly koncerty na Pražském hradě. V čem ale vidíte největší vývoj, kterým festival v posledních letech prošel?
Co se dramaturgie týká, rozšířili jsme záběr žánrů a stylů, které jsou na festivalu zastoupeny. Vždy jsme byli dost otevření a uváděli velmi pestrou paletu hudby. Ale později jsme se zaměřili i na muziku, jež v první dekádě přítomna nebyla. Myslím, že to byl rok 2011, kdy jsme začali s klubovými koncerty. Měl jsem radost, když Marek přivítal nápad s festivalem vkročit i na klubovou scénu – několik let jsme v Roxy pořádali klubovou noc jménem Spotlight. Byla to pro nás platforma pro umělce na začátku kariéry – pro ty, kteří jsou buď těsně před proslavením, nebo je o nich čerstvě slyšet, a ještě zde nemají velkou základnu fanoušků. Částečně jsme se snažili představit je novému publiku a také jsme tím chtěli na festival přivést mladší lidi, kteří s námi budou růst.
Mezi prvními jmény této série tehdy byli například Young Fathers či Ghostpoet, z nichž se poté staly velké hvězdy. Každý dramaturg či organizátor festivalu zná ten uspokojivý pocit, když vsadíte na umělce, věříte, že se někam dostane, a opravdu se to pak povede. Skrze Spotlight si pak některé žánry našly cestu do hlavního programu festivalu. Začali jsme zařazovat hip hop či elektronickou hudbu.
Nejspíš jste tak nejen nalákali nové publikum, ale i rozšířili obzory toho stávajícího.
Asi v tom byla trocha obojího. Část našeho publika už snad chodí opravdu „na festival“. Věří našemu úsudku a umělcům, které představujeme, dá šanci už proto, že hrají na Strunách (nyní Prague Sounds). Zároveň jsme tak určitě nalákali i lidi, kteří dřív našemu
festivalu nevěnovali pozornost. Rád bych upozornil na jednu věc – že do celkového mixu přidáváme různé žánry, není nahodilé. Vždy se soustředíme na jejich souvislosti. Například jsme vždy v programu měli hodně současné klasické hudby, minimalismus, postminimalismus a podobně. Hodně elektronické hudby má v tomto světě své kořeny. Vždy jsme také uváděli hodně jazzových koncertů a řada rapperů, které jsme na festival pozvali, byla jazzem silně ovlivněna. Za naším výběrem je vždy nějaká podobná logika, ty světy se vzájemně tvarují. Každý koncert na festivalu by měl nějakým způsobem vrhnout světlo na ty ostatní.
Cítíme, že rozlišování různých kategorií hudby je velmi komplexní záležitost a možná vůbec nestojí za to, má čím dál menší smysl, ale je zajímavé sledovat, jak spolu různé hudební formy komunikují a povznášejí se navzájem. Sledovat tyhle vztahy je součástí naší filozofie.
Když se začíná rodit nový ročník, u čeho vlastně začnete?
V první řadě uplatňujeme vysoké nároky na kvalitu umělců a jejich hudby. Máme nějakou představu, kam směřujeme, o koho máme zájem. A je potřeba říct, že každý rok nezačínáme načisto. Řadu hudebníků sledujeme delší dobu, dlouhodobě o ně máme zájem a jednáme s nimi. Letos je příkladem třeba Benjamin Clementine, který Prague Sounds svým koncertem v Rudolfinu zahájí. V kontaktu s jeho managementem jsem už řadu let, během nichž jsme diskutovali o možnostech, které se nabízejí. Protože se festival koná v určitou roční dobu, není pokaždé možné se domluvit hned, většinou v takové situaci ale zůstáváme ve spojení, a když je příležitost, pokusíme se ji využít. A jsme moc rádi, že to s Benjaminem letos vyšlo. Obzvlášť v Rudolfinu. Koncertuje v různých formátech. Někdy se svou kapelou, jindy se smyčcovým kvintetem. Cítím, že když je sám a můžeme si vychutnat čistě jen jeho hlas a hru na klavír, nejvíce se projeví jeho síla.
Angélique Kidjo na Prague Sounds představí vlastní osobitou verzi hudby Talking Heads.
Věděl jste od začátku, že ho chcete do Rudolfina?
Bylo to jedno z míst, o kterých jsme uvažovali. Pokud by trval na tom, že přijede například s kapelou, možná bychom hledali jinou lokaci. Věděli jsme ale, že pokud vystoupí sám, chceme ho tady. Pro tuhle konstelaci je Rudolfinum ideální scéna.
Druhý koncert patří hudebníkovi zapsanému v Guinessově knize rekordů…
Ano, legendární jazzový basista Ron Carter. Oficiální číslo, které ho tam dostalo, je 2 222 alb, na jejichž nahrávání se podílel. Zajímalo by mě, kolik času mu zbývalo na spánek.
Jaké album, na němž hraje, je vaše nejoblíbenější?
Miluji ty s Milesem Davisem a jeho „druhým velkým kvintetem“. Jsou zajímavá i tím, že na nich hrál i Herbie Hancock a Wayne Shorter. Oba dva na našem festivalu v minulosti vystoupili, což je pro nás hezká kontinuita. Je neuvěřitelný, oslavil už 86 let, ale fyzicky i duševně je velmi fit, pořád skvěle hraje. U hudebníka jeho věku člověk neví, zda se nejedná o poslední příležitost ho slyšet a vidět na pódiu. Doufám, že ne, ale každopádně jsme velmi poctěni, že se rozhodl přijet.
Další koncert patří newyorským Jack Quartet, kteří už na festivalu jednou vystoupili – jak na ně vzpomínáte a co od nich čekat letos?
Každý, kdo v roce 2019 v La Fabrice viděl jejich první koncert, kdy hráli Xenakisova Quarteta, což jsou mimořádná avantgardní díla, jistě si vzpomíná, že byl naprosto podmanivý. Podle mě patří mezi úplně nejlepší interprety nové hudby. Letos budou hrát speciální program věnovaný hudbě Johna Zorna, jenž letos slaví sedmdesáté narozeniny. Myslím, že to může být ještě divočejší než minule. Zornova kvarteta jsou osvěžující a napínavá. A samotný John Zorn považuje Jack Quartet za špičku, což je asi největší doporučení, které mohou mít. A právě pro Zornovy kvartety byste někoho lepšího hledali opravdu těžko.
Doporučil byste takový koncert i méně zkušenému publiku? Někomu, kdo se s podobnou hudbou dosud příliš nesetkal?
Když se používají nálepky jako avantgardní a podobně, může to někoho vystrašit, ale řekl bych, že v případě Johna Zorna se lidé nemusí bát. Jeho hudba je niterná, vzrušující a pracuje s prvky nejrůznějších stylů včetně rocku či punku. Věřím, že lidé, kteří se setkali s živým provedením jeho hudby, odcházeli často překvapení, jak moc si koncert užili a jak je dokázal vtáhnout. Takže ano, není to snadný poslech, ale zároveň to není něco, čeho by se bylo třeba obávat.
Alva Noto a Ensemble Modern nabídnou koncert výjimečný i po vizuální stránce.
Váš vlastní zájem o hudbu býval vždy takto rozmanitý?
Řekl bych, že ano, od mládí jsem byl zvídavý posluchač. I tehdy mě zajímaly ony vztahy, o kterých jsme mluvili. Když jsem si někoho oblíbil, vždy jsem se snažil sledovat ten řetězec – Kdo ho ovlivnil? S kým hrál? Koho má rád? Koho doporučuje? A tahle zvědavost mě dostala na nejrůznější místa a do všech možných dob. Takže bych řekl, že jsem vždy byl dost otevřený posluchač a to se nemění.
Hezký příběh plný souvislostí má i koncert Angélique Kidjo, zpěvačky z Beninu. Bude hrát Talking Heads, to bude asi skvělá zábava.
Na první pohled je to překvapivé spojení, ale je tam užší propojení, než by se mohlo zdát. Představí svou verzi alba Remain in Light, klasické desky Talking Heads z roku 1980. Jsou na něm některé z nejlepších skladeb kapely, například Born Under Punches a Once in a Lifetime. Brian Eno, který album produkoval, a David Byrne se v té době nechali hodně inspirovat africkými polyrytmy, afrobeatem a umělci, jako byl například Fela Kuti. A Talking Heads tyto vlivy na album otiskli.
Když Angélique Kidjo poprvé tuhle desku slyšela, cítila, že ač slyší rokenrol, je v něm hodně z Afriky. Byla unešená a ta hudba s ní zůstala. O několik let později nahrála se svou kapelou celé to album. Bubnoval s ní Tony Allen, což byl jeden z nejlepších afrobeatových bubeníků všech dob. Zdůraznila v těch písních africké prvky a udělala si vše po svém. Velmi pozoruhodná předělávka. S Davidem Byrnem se Angélique spřátelila a jednou se k ní v New Yorku přidal na pódiu a společně zpívali Once in a Lifetime. Tenhle koncert opravdu vřele doporučuji, myslím, že bude výjimečný.
Mimo jiné i tím, že to je jediná žena v programu letošních Prague Sounds… Je genderová vyváženost něčím, nad čím se zamýšlíte?
Ano. Jsme rádi, že jsme v historii na festivalu uvítali řadu výjimečných hudebnic, jako jsou Laura Mvula, Diane Reeves, Barbara Hannigan, Mariza či před pár lety skladatelku Caroline Shaw. Nemáme žádná pravidla, ale vždy se snažíme pořádat i koncerty skvělých umělkyň. Někdy je to těžší, jak už jsme o tom mluvili, někteří umělci i umělkyně nejsou někdy dostupní, ale doufáme, že je získáme v budoucnu.
Jakého umělce bylo za dobu, co pro festival pracujete, nejtěžší získat?
To byli především ti, které nám trvalo dohodnout dlouhou dobu. Patří mezi ně třeba Nils Frahm, který zde vystoupil loni, to byl podobný příběh jako s Benjaminem Clementinem. Některé naše vysněné koncerty
zabraly dost času, ale nakonec se většinou podařilo je zorganizovat. Například úžasný skladatel Steve Reich – nebylo to snadné, ale výsledkem byla nezapomenutelná událost ve Foru Karlín. Hrál tehdy s ansámblem Colina Currieho. Také americký jazzový pianista Ahmad Jamal v Rudolfinu – ovlivnil všechny od Milese Davise po oldschoolové hiphopery. Měl už svůj věk a byl velmi vybíravý ohledně toho, kde bude hrát. V takových situacích vysvětlujeme, kdo jsme a o co se jako festival snažíme a doufáme, že dotyčný zareaguje kladně.
Kanaďan Owen Pallett ve své tvorbě působivě vrství klávesy, housle, kytaru a zpěv.
Přemýšlím, jestli jde častěji o peníze a vyřešení logistiky – aby jim koncert například zapadl do turné – nebo i o to, že si podobní umělci vybírají, kde chtějí hrát.
Je to různé. Peníze hrají čím dál častěji větší a větší roli. Po některých hudebnících je opravdu velká poptávka a vybírají si. Zastupují je největší světové agentury a někteří booking agenti jsou si velmi dobře vědomi jejich hodnoty – občas může být velmi náročné vyjednat cenu, která nám dává smysl.
Takže peníze samozřejmě hrají velkou roli, ale jsou i umělci, kteří se víc zapojují do výběru zastávek turné, a to hlavně v případě, že pro ně peníze nejsou jedinou proměnnou, podle které se rozhodují. Zajímají je podrobné informace o místě koncertu, historii festivalu, chtějí vědět, proč chceme právě je, a kdo další je v programu. Tam je pak určitý prostor k diskuzi a my vysvětlujeme, proč věříme, že do našeho programu patří.
Proč do vašeho letošního programu patří Alva Noto & Ensemble Modern?
Je to jeden z koncertů, na nějž se letos těším nejvíc. Myslím, že dobře reprezentuje, co jako festival děláme. Alva Noto je důležitý současný elektronický hudebník, ale také je vizuální umělec, jehož díla byla k vidění v galeriích, jako jsou Tate Modern v Londýně nebo Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Přijíždí s audiovizuálním projektem Xerrox – Vol. 4. Hudba, kterou prezentuje se souborem Ensemble Modern, se blíží ambientu, kromě toho s ním ale cestuje tým techniků, kteří se starají o světelné či video prvky. Proto jsme se rozhodli koncert udělat ve Veletržním paláci, prostoru, který patří modernímu umění. Myslím, že vzhledem k jeho dílu jsme lepší místo vybrat nemohli. Je to opět náročnější na produkci, protože to není koncertní sál, což před nás staví řadu výzev – všechno se připravuje na míru prostoru – my ale máme výzvy rádi. Už jsme na místě dělali s našimi zvukaři a produkčním týmem několik obhlídek a jsme si jistí, že to bude dobře fungovat, protože to tam je působivé a podle mě se ten prostor pro danou skladbu perfektně hodí.
Když je řeč o výzvách, co jste si pomyslel, když Marek Vrabec během pandemie přišel s tím, že chce uspořádat koncert na hladině Vltavy?
Byl to neuvěřitelný nápad. V té době nebylo možné nic pořádat v uzavřených prostorech, ale ani u open airu jsme neměli žádnou záruku, že se to opravdu stane. Marek dostal tenhle nápad, když běžel kolem Vltavy a viděl prostor mezi Slovanským ostrovem a mostem Legií. Zhmotnit tuhle vizi byla opravdu extrémní výzva. Je známé, že jsme museli svážet pontony z celého Česka – pódium i auditorium jsme stavěli na hladině od píky – technicky to bylo velmi náročné.
Jak těžké bylo vysvětlit záměr umělcům, kteří zde vystupovali? Byl to například violoncellista Yo-Yo Ma v roce 2021, o rok dříve houslista Daniel Hope.
To upřímně tak těžké nebylo, protože kulisy koncertu byly opravdu nádherné. Výhled na starou Prahu a Hrad jsou dechberoucí. Yo-Yo Ma má za sebou koncerty na těch nejúchvatnějších lokacích po celém světě. A když viděl tu plovoucí stage, byl nadšený. Říkal, že i s jeho zkušenostmi to pro něj byl jeden z nejkrásnějších zážitků. Že je to tak neobvyklé, hraje v tomhle případě při jednáních s umělci v náš prospěch – zaujme je to. Letos koncerty na Vltavě nahradilo Válečné requiem Benjamina Brittena na Pražském hradě, ale věřím, že v budoucnu se ještě k téhle scéně vrátíme.
Když se dívám v programu na jméno Owena Palletta, uvědomuji si, že nejčastěji umělce, kteří vystupují na Prague Sounds, můžeme občas vidět také v jiný rok a s jiným programem na Colours of Ostrava. Z letošních interpretů je to i případ Benjamina Clementina, z minulosti mě na první dobrou napadá Laura Mvula či Kronos Quartet. Jak je to vlastně s vaší konkurencí? S jakými promotéry jdete nejčastěji po stejných jménech?
Co se dramaturgie týká, Colours má do určité míry podobný přístup. Je to ale už dnes obrovský open-air festival, což je skvělé, nabízí tak úplně odlišné zážitky než my. My se snažíme o intimní, unikátně situované koncerty.
Konkurence rozhodně s léty roste, je zde víc promotérů, kteří loví v podobných vodách jako my. Vnímám to jako dobrou věc, protože o to živější je zdejší scéna. Nikdo nemůže zpohodlnět – je potřeba se posouvat a rozvíjet. Zdravá soutěž s ostatními promotéry tomu prospívá. Rád vidím, že se toho zde děje víc než před nějakými třinácti lety, kdy jsem začínal pro festival pracovat.
Uprostřed pandemie se povedlo uspořádat velkolepý koncert Daniela Hopea na hladině Vltavy.
A co ten Pallett – já ho miluji. Proč byste doporučil jeho koncert nevynechat?
Naživo je neuvěřitelný. Na Prague Sounds vystoupí úplně sólově – pracuje s různými smyčkami, které vrství, zatímco hraje na housle. Zní pak jako celý soubor, i když je na pódiu sám. Jeho texty i hudba jsou unikátní, nic na jeho skladbách není standardní. Ačkoli je známý svou spoluprací s Arcade Fire a dalšími, vždy stál zároveň na vlastních nohou. Opravdu je to pozoruhodný umělec.
Koncert britského hudebníka Nathana Fakea bude na letošním Prague Sounds nejmenší. Proč jste si přál přivézt do Prahy jeho?
Sleduji ho už nějakou chvíli a jeho hudba mě vždy zajímala. Už je na scéně nějakou dobu, jeho první album Drowning in a Sea of Love vyšlo v roce 2006. Během dalších let se pak držel na špičce elektronické hudby. Přiveze svůj live set – hrát elektroniku naživo vyžaduje jistou dovednost, a ne každý ji vypiloval jako on. Zmínila jste, že to bude nejmenší koncert, a já jsem zvědavý i na to, jaké to bude pro něj, protože je zvyklý hrát na velkých elektronických festivalech pro moře lidí. Podle dosavadních zpráv se do intimního prostředí CAMPU moc těší. Bude mít za sebou navíc úžasné panoramatické plátno, protože součástí jeho show je i vlastní videoart. Jsme nadšení, že mezi „naše“ místa přibylo Centrum architektury a městského plánování (CAMP), které dovoluje jedinečnou technologii, kterou Fake využije.
Festival končí třemi koncerty ve třech večerech za sebou – po Fakeovi to bude Kofi Stone v Lucerna Music Baru.
To je koncert, který má kořeny v oněch klubových nocích. Stone je přesně typ mladého umělce, kterého chceme podpořit a představit zdejšímu publiku. Na britské hiphopové scéně je relativním nováčkem. Ale jeho kvalita se mi zdála velmi zřejmá od první chvíle, co jsem ho viděl. Začali ho podporovat důležití hiphopoví umělci jako Loyle Carner, s nímž byl letos na turné. Dělá si čím dál silnější jméno. Na evropské scéně je pořád úplně čerstvě, ale věříme, že se to s ním vyvine podobně jako s Ghostpoetem nebo Young Fathers – stojíme za ním velmi rádi.
Poslední koncert může leckoho překvapit. Proč jste se rozhodli uvést Bert & Friends v Rudolfinu?
Pokud by šlo o standardní koncert Bert & Friends, nedělali bychom ho v Rudolfinu, ale tohle je speciální projekt Klasirdo. Bert v něm hraje na Steinway a ta hudba je zrozená, aby zněla v takovém prostoru. Je pochopitelné, že když někdo vidí tohle jméno v Rudolfinu, může být překvapený, ale věřím, že to dává smysl. V každém případě jsme v minulých letech uváděli například koncerty legendárního Jiřího Suchého nebo slavili jubileum Jiřího Stivína, vždy máme minimálně jednoho zdejšího hudebníka, a tentokrát jsme měli chuť oslovit někoho z mladé generace. Věřím, že to bude zajímavé a zábavné.
Jak často vlastně chodíte na koncerty? A cestujete za hudbou hodně?
Jak často je to možné. Bylo by to stejné, i kdybych nebyl dramaturgem festivalu, protože mám pro hudbu velkou vášeň. Trpím ale klasickou profesní deformací, na každém koncertě přemýšlím, zda by dotyčný mohl být zajímavý pro náš festival, a o produkční stránce akce. Je těžké to oddělit a jen si někdy užít volný večer. Cesty za koncerty šly během pandemie trochu stranou, ale vždy jsme jezdili nejen za konkrétními interprety, ale i učit se od dalších festivalů v různých zemích. Zrovna teď jsme o tom s Markem Vrabcem diskutovali – je načase se tomu opět věnovat víc.
Kofi Stoneovi věští Guy Borg velkou budoucnost.
Pocházíte z Londýna – kdy jste se přestěhoval do Prahy a jaké bylo setkání se zdejší scénou?
Bylo mi 23 let, v té době zde nebylo tolik zajímavých zahraničních koncertů, na druhou stranu to nikdy nebylo daleko do Vídně či Berlína… Bavilo a fascinovalo mě pozorovat, jak se zde scéna za posledních více než dvacet let rozvíjela. Vždy tu byl cítit velký potenciál a dnes už je Praha naprosto pravidelnou zastávkou velkých mezinárodních turné. A zajímavé bylo vždy i dění na nezávislé a trochu undergroundovější scéně. Lidé tu odvádějí úžasnou práci a přivážejí opravdu skvělé umělce. S dobou, kdy jsem se sem přistěhoval, je to nesrovnatelné. Ale už tehdy – na začátku tisíciletí, tu byli mezi promotéry hrdinové, kteří využívali každou možnost a za cenu osobního rizika pořádali skvělé koncerty – opravdu je považuji za hrdiny, protože pomáhali formovat scénu. A mám radost, že někteří pořádají akce, které obohacují kulturu v Praze dodnes.
Začalo to Strunami podzimu
Dramaturgie festivalu Prague Sounds vzniká ve spolupráci tří mužů: „V posledních letech ho vytváříme s Vilémem Spilkou a ředitelem Markem Vrabcem. Společně diskutujeme o různých možnostech a umělcích, u nichž věříme, že by jejich koncert byl zajímavý, vysvětluje Guy Borg. Sám je mimochodem muzikant – hraje na klavír a kytaru a v hudbě, kterou skládá, míchá akustické nástroje s elektronikou. „Do tvorby se vždy rád ponořím,“ říká muž, který se do týmu Prague Sounds dostal díky svému absolutnímu zapálení pro hudbu a chuti hledat nové talenty. Začátkem nultých let se setkal se zakladatelem akce Markem Vrabcem, který se v té době ucházel o stáž v Kennedyho centru ve Washingtonu. Borg mu tehdy pomáhal s přípravou a jazykem. „Díky tomu jsem se začal podílet na překladech materiálů pro Struny podzimu. Během naší spolupráce jsme mluvili o festivalu a diskutovali o tom, kam by se mohl vyvíjet. Věnoval jsem se tomu čím dál víc, až Marek navrhl, že pokud se chci přidat na palubu, můžeme to formalizovat,“ vzpomíná rodilý Londýňan, jak se dostal do týmu festivalu dnešních Prague Sounds. „S velkou radostí jsem souhlasil a léty se z toho vyvinula vzájemně inspirativní spolupráce. Budoucnost vidí pořád stejně. Pro Prague Sounds to ovšem znamená konstantní evoluci: „Jsme otevření novým věcem a budeme se neustále rozvíjet,“ uzavírá Borg.