„Vy jste vytvořil hudbu pro tuhle show? Děkuju, bylo to úžasné, moc se mi líbila! Určitě se vrátíme. Myslím, že už zítra,“ hlaholí anglicky dobře naložený muž na Honzu Balcara, s nímž sedíme před cirkusovým šapitó Azyl78 na pražském Výstavišti, a mává jemu i dalším členům La Putyky na rozloučenou. „To byl Maksim Komaro, režisér představení,“ vysvětluje kapelník novocirkusové company. Nedlouho poté, co v úžasných kostýmech bavili publikum dechberoucími divadelními i artistickými kusy, už účinkující sedí před velkým bílým stanem civilně oděni, a kdybyste je potkali v tramvaji, nenapadne vás, co všechno dokážou.
Představení Okamžik hraje Cirk La Putyka druhou sezónu, vzniklo na oslavu patnácti let souboru. Celou tu dobu je jeho organickou součástí muzika a té udává už dlouho směr právě Honza. Známe se ze školy, kde měl spolu s Andrejem Rádym, jenž je dnes též součástí CLPBND, kapelu Nukleární Vokurky.
Zrovna Okamžik, s nímž Putyka na okraji Stromovky trávila celý květen, ukazuje, jak rozmanitá může taková muzika být. A že může obstát i sama za sebe – písňové best of vyšlo také digitálně a na vinylu. Na podzim se chystá křest, jehož čas a místo se ještě ladí. „Chystáme koncertní podobu ‚bez akrobacie‘, aby se ukázalo, jak skladby obstojí autonomně. Kromě vyloženě ambientních a scénických ploch myslím, že jde o materiál s dobrým potenciálem,“ věří Balcar.
Kapela v Okamžiku působivě ční čtyři metry nad zemí a samotný začátek show patří mimo jiné malému andskému strunnému nástroji zvanému charango. „Morcheeba tak asi před dvaceti lety pojmenovala desku,“ poznamenává Honza. „Někde jsem ho schrastil, když jsme dělali Risk. Byl to můj zvyk – vždy když jsme s Putykou dělali nové představení, pořídil jsem si nový nástroj, který už pak zůstal v našem fondu. Představení Okamžik je bilancující, vyzývá k tomu v něm všechno použít,“ vysvětluje, jak to chodí s hudbou u tohoto divadla.
Jak si tě přitáhl nový cirkus?
První dvě představení Putyky doprovázelo trio Jan Maxián, Vojtěch Dyk a Jakub Prachař. Se zpěvákem Andrejem Rádym jsme součástí souboru od roku 2011. Tehdy se za kluky sháněl záskok, když se s La Putykou jelo na edinburský festival Fringe. Okouzlovali jsme tehdy na ulicích tím, že jsme zadarmo rozdávali pivo. Tedy doufám, že nejen tím.
Od roku 2011 je tedy součástí Cirku La Putyka vaše autorská hudba?
Představení La Putyka a Up End Down jsme ještě zdědili, ale už Risk z roku 2013 byl, co se hudby týká, náš první autorský. V Okamžiku je mimochodem inscenovaná scéna právě z konkurzu, když se sháněla alternace za Maxiána, Dyka a Prachaře. Ozvala se spousta lidí, do La Fabriky jich přišlo asi dvě stě.
Andrej šel na řadu jako úplně první a dopředu hlásil, že nemá čas. Poslal tam jednu písničku a zmizel. Ukázalo se ale, že si to sedlo ze všeho nejvíc. Já se konkurzu neúčastnil – Rosťovi Novákovi vyplynulo, že kapela musí být homogenní organismus, že spíš než profesionálního bubeníka shání někoho s přesahem, „napojením“, a oslovil mě tehdy přímo Andrej, který měl nabídku postavit kapelu navázanou na něj.
Měl jsi už tehdy nějaký vztah k novému cirkusu?
V podstatě moc ne. Já tehdy pracoval v nahrávacím studiu a dodělával jsem FAMU. Měl jsem tedy vztah k audiovizuální hudbě obecně. Nový cirkus je příležitost snažit se o jazyk filmové hudby, ale naživo. Reagujeme na to, co se nám děje před očima, takže výsledek musí být pokaždé trochu jiný.
Musel ses za pochodu hodně věcí naučit, nebo jsi do všeho vplul hladce?
Zajímavé je, že se člověk učí s každým projektem. Na začátku jsem to dělal hodně jinak. Od doby, kdy jsem přebral supervizi hudebního jazyka Cirku La Putyka a jsem angažovaný ve velké části projektů, se snažím na jednu stranu o určitý styl a jednotu, zároveň mám snahu experimentovat a dělat věci pokaždé s něčím novým. Cíl je především co největší audiovizuální propojení. Aby hudba nebyla jen sbírkou písniček, ale nositelem emocí propojeným s vizuálním obrazem. Vše musí být propojené i časově, což vyžaduje neustálou pohotovost. Na hraní na nástroj se zaměřujete z třetiny, z druhé myslíte na souhru s kolegy a z třetiny kontroluju obraz, který doprovázíme.
Jako laikovi se mi zdá, že jednotlivá vystoupení jsou tak dokonale propracovaná a hudba komplexní, že zas tolik místa pro velká hudební dobrodružství nevzniká...
Liší se to představení od představení. Když byli v kapele na začátku tři lidi, klávesák, bubeník a zpěvák, měl jeden na starost harmonii, druhý rytmus a zpěvák dění nejvíc zdobil a ilustroval. Tam bylo prostoru hodně. Když člověk našel správné načasování a dramatické situace, jasně daná pravidla hry umožnila ve zbytku improvizovat. U většího, přesněji nachoreografovaného projektu, mají už některé věci pevnou hudební strukturu a hrajeme si jen s detaily a energií. Některé části představení jsou ale pořád úplná improvizace.
Třeba v představení Play režiséra Maksima Komara a Honey v režii Mirka Krobota jsem byl jediný muzikant, tvořil „jednočlennou kapelu“ jen s klávesami, pár kusy bicích, kytarou, nějakými hračkami… kolegové tomu začali říkat „Balcostroj“. V takovém nastavení se mi zdá, že nad tou „flow“ představení má muzikant ještě větší moc… je svobodnější, ale je to větší odpovědnost. Interakce je zřetelnější, protože můžete být pohotovější. V Okamžiku jsme čtyři metry vysoko, koukáme zezadu na malinké lidi, je to úplně jiná zkušenost. Navíc máme in-eary. Při vzniku hudby jsme proto pracovali hodně i s videem, abychom viděli, jak působí celek. Když má člověk ty „uši“, špatně se odhaduje míra „zlobení“, které mám rád. Jestli je třeba ubrat nebo přidat na energii. Je to hodně o synergii se zvukařem. Velký vagón, kterým každý jednotlivec pohne jen o malý kousek.
V jakém představení tuhle svobodu zlobit pořád máš?
V tomhle směru vždycky byla nejsvobodnější prvotina La Putyka. Je vlastně jednoduchá, divadelně laděná a místy až banální, což ale znamená, že je velmi citlivá na to, s jakým nastavením se k hraní přistoupí. Ale já tam hraju „jen“ na bicí, tam se nejlíp vyblbnu.
V Okamžiku občas také odkládáš nástroje a je z tebe trochu temný DJ.
Je tam pár skladeb, které dělal Kryštof Záveský, syn Rosti Nováka a producent elektronické hudby. Režisér Maksim Komaro si přál, aby tohle představení bylo hodně rozkročené, jako je Cirk La Putyka po celou dobu své existence. Kapela je důležitá integrální součást, ale chtěl tam nějaký „cizorodý“ element. Někdy do jeho ploch něco dohráváme, nebo jen dýdžejuju. Aby byla možnost i při elektronických partech reagovat, řeší se to pomocí takzvaných cue a živě do hudby stříhám a různě efektuji. Je to zábavné.
https://www.youtube.com/watch?si=WEY89ZuwQQLGq1EV&v=liwSSFsSzqk&feature=youtu.be
Pohled na tebe v roli DJe je zábavný…
Vyrostl jsem v Putyce do role takového multitrouby. Ovládám spoustu nástrojů, ale nic moc úplně pořádně.
To vy vynikající multiinstrumentalisté rádi říkáváte!
Pro mě je víc než virtuozita na jedno nářadí důležitý komplexní pohled a služba celku.
Je živá kapela doprovázející většinu představení souboru v oboru nového cirkusu běžný standard?
Není, ale například u zavedených francouzských company to tak bývá hodně často. Mají obvykle několik muzikantů, ale fungují trochu jiným systémem. Nazkouší jednu show a tourují s ní třeba dva roky. Žijí v maringotkách a jezdí po světě. Je skvělé vidět, jakou jim to dává možnost pracovat s detaily a jak jsou srostlí a sehraní. Nám se to někde daří víc, jinde míň, ale kvantita repríz, která takový soulad umožní, u nás není.
https://www.youtube.com/watch?si=Xu3tOZqwf1ai8lPa&v=YfVH6-pr6Ak&feature=youtu.be
Existuje varianta, že by tak fungoval Cirk La Putyka?
Myslím, že ambice jsou být větší, žánrově rozkročenější a dělat víc titulů. Teď máme například představení Hey, Earth!, v němž je asi dvacet procent nového cirkusu a zbytek je současný tanec a instalace objektů –
hodně mimo mainstream. Možná to není dobře z hlediska marketingu nebo identity značky, ale pro nás jako tvůrce a účinkující je skvělé mít možnost dělat i takové věci vedle téměř popových představení, jako je Okamžik. Pod Putyku se vejde spousta různých projektů.
Měli jsme ale například i představení
Roots a potom Memories of Fools, která měla mnoho repríz, protože si je „na klíč“ objednal berlínský novocirkusový prostor Chamäleon. Tam se hrálo sto osmdesát repríz – půl roku stejné představení. Tam ale bohužel nebyl prostor pro živou kapelu, hudbu jsme přednahráli. I tak jsme se snažili, aby byla hodně interaktivní. Oproti zavedenému systému „co cirkusový act, to písnička“ jsme připravovali velké množství změn a střihů uvnitř aktů. Chci tím říct, že dojmu provázanosti se dá docílit i bez přítomnosti muzikantů na jevišti. Nemyslím, že je nutnost mít všude kapelu. Na druhou stranu je živá muzika pořád nejdivadelnější, a když se nedejbože něco pokazí technicky nebo třeba stran akrobacie, dá se to uhrát, aby chyba nebyla vidět.
V jakém režimu vlastně hudba k představením Cirku La Putyka vzniká?
Ve světě jsou lidi často zvyklí nejdřív najít hudbu a na ni vytvářet choreografii. Jako když vzniká například taneční představení. Cirk La Putyka v tom je specifický, děláme to naopak, i když přiznávám, že původně to bylo i z časových důvodů – první představení vznikala jako velký punk. Každopádně to umožňuje být víc reaktivní, což nám vyhovuje. Říkávali jsme: „Co hraješ?“ „No to, co vidím. Tu situaci.“ Lidi ze zahraničí se třeba podivují, že hudba u nás vznikala často trochu horkou jehlou. Působí to nepřipraveně, ale když člověk tvoří citlivě, otvírají se možnosti interakce. Není to ale jediný recept, zase se to liší projekt od projektu. Třeba představení Horáček XYZ, tím že bylo víc založené na naší interpretaci hudby s texty Michala Horáčka, vznikalo tak, že jsme připravili s Davidem Hlaváčem aranže, nahráli demáče a na to potom Rosťa připravoval „vizuální obrazy“.
Za tu dobu už máme vybudované určité know-how, které disciplíny jak fungují. Například když je číslo víc taneční, je lepší mít pevné hudební formy. Žonglování nebo skákání na teeterboardu naopak nejde pohybově tak přesně sesynchronizovat, pohybové prvky mají různé trvání, některé triky se musejí opakovat. Tam je lepší být připraven na větší míru improvizace.
Napadá mě, jestli když hraješ „obyčejný koncert“ například s kapelou Rozálie, není pohled z pódia do publika vlastně nuda, když tam nikdo neprovádí vrcholnou akrobacii?
Jasně, že ne. Když hraješ koncert, lidi jdou na tebe a věnují pozornost tobě. Je super si v šapitó uzmout nějakou pozornost a užívat si ji, ale samozřejmě člověk ví, že je součástka skládačky. Jak by stejná hudba fungovala bez salt a kotrmelců, je otázka.
Na tuhle otázku ale odpověď pravidelně hledáš. S kapelou CLPBND vystupujete občas i samostatně a například Okamžik teď vyšel jako album digitálně a na vinylu.
My se snažíme s kapelou hrát – v sestavě s Adamem Novotným (klávesy, synths, zpěv), Matoušem Holienčinem (bicí, zpěv), Veronikou Linhartovou (housle, zpěv) a Andrejem Rádym (zpěv) a ještě s Aničkou Schmidtmajerovou i koncertně. Je to ale trochu začarované, protože se taková formace trochu těžko bookuje – když někdo slyší La Putyka, chce akrobacii. Člověk musí být pokorný a vědět, že nejsme ti, komu lidé primárně věnují pozornost.
Připravujete nová představení?
Pořád. Kvůli způsobu fungování grantů je La Putyka možná nucená dělat každý rok jednu, spíš dvě premiéry. To je docela hodně. I když jde o nový cirkus, je to divadelní tvar, který zraje, a podle toho, jak moc se hraje a moc to lidi baví, může být v nejlepší formě až dlouho po premiéře. Mám pocit, že se občas musíme odříznout dřív, než by bylo ideální. Ale je nás holt hodně…
Neláká tě někdy zkoušet různá artistická čísla?
Ono to moc nejde, ty věci umí být dost nebezpečné. Je to zakleté přísnými pravidly a přísným workflow. Rád si skočím na trampolíně, ale před diváky bych s tím nelezl. S tím se nedá začít ve středním věku, nejde to dělat bez větší gymnastické průpravy bezpečně, navíc aby to mělo nějakou úroveň. Měli jsme ale představení Isole, které stejně jako Okamžik režíroval Maksim Komaro. V něm jsme se snažili principy fungování cirkusu převést na hudební jazyk. V jednom čísle jsme hráli osmi rukama na jednu kytaru, nebo jsem hrál sólo na bicí, které mi během hry rozebrali a obíhali s nimi kolem mě. Houslistka Verča měla choreografii, kdy lezla klukům na ramena. Na něco si tedy člověk sáhnout může, a ještě k tomu to lze propojit s živým hraním hudby.
Sedíme spolu před šapitó bezprostředně po představení. Jak se cítíš?
Je to hezká práce, ale samozřejmě, i když mě moc baví, neznamená to, že by nebyla únavná. To někdy je. Teď máme ale příjemné nastavení díky tomu, že se Okamžik hraje druhou sezónu – nemáme za sebou měsíc a půl zkoušení, jen jsme si vše během týdne osvěžili a něco málo alternovali. Všichni vědí, co mají dělat, a jdou do toho s novou energií.
Seznamte se
Muzikant, zvukař, producent, skladatel. Vystudoval zvukovou tvorbu na FAMU, od filmové zvukařiny ale „zběhl“ k hudbě a divadlu. Rád amplifikuje a pomáhá zvukově artikulovat hudební i nehudební myšlenky. Deset let působil jako „včelka“ v nahrávacím studiu 3bees, poté ve vlastním Studiu Bros (spolupráce např. s Petrem Niklem, Rozálií, Timudej, The Fialky etc.). Na gymnáziu založil (již dlouho hybernující) gympl-funkovou formaci Nukleární Vokurky. Kromě toho aktivně působí (především jako kytarista) v kapelách Rozálie & Malá velká kapela, Zimnice a Maxibandu Jana Maxiána. Též spoluzakládal již neexistující projekty Carnem a NeoSound. V roce 2010 se stal členem Cirku La Putyka, kde působí jako skladatel, účinkující a občas zaskakuje na pozici zvukaře. Poslední soundtrack k představení CLP Okamžik vyšel nedávno na LP i na digitálních platformách.