Příběh čtvrtý
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE KAPELA
Mít kapelu byla pro Glena ta nejdůležitější věc. Když The Frames začínali, kromě hraní si ještě přivydělával opravováním kol. Na první nahrávky si proto šel půjčit peníze do banky. Při vyřizování úvěru se mu přihodila historka, která byla možná snad jen v Dublinu té doby, kde hudba znamenala všechno. Bankovní úředník prý nadšeně vytáhl kytaru a začal mu na ni přehrávat vlastní písničky.
The Frames byli kámoši z ulice a hrát svoje písničky pro lidi pro ně znamenalo všechno. Glen se měl ale přece jen nejdřív proslavit jinak. Začínala devadesátá léta a režisér Alan Parker hledal herce pro svůj film The Commitments. Pojednával o klucích z Dublinu, co se rozhodnou založit si soulovou kapelu, protože „Irové jsou černoši Evropy“. Na konkurzu se Hansard objevil omylem a byl u toho zhulený jak paprika. Přišel tam přímo z tahu s kamarádem, který chtěl ve filmu hrát, a tak ho po společně probdělé a propařené noci doprovodil. „O tu roli jsem se nijak neucházel,“ komentoval to později.
Glen seděl v čekárně s kytarou, než ta šaráda skončí. Vypadal, že se právě vyhrnul z dublinské hospody, což byla ostatně pravda. A když ho tam režisér Parker uviděl takhle sedět, došlo mu, že právě našel správného týpka na roli zrzavého kytaristy zvaného Outspan Foster. Film se stal hitem. A tak měl talentovaný kluk z ulice najednou docela známou tvář. Alespoň tedy v Irsku.
Jenže filmový svět Glenovi nijak zvlášť neučaroval. Měl pocit, že jde všechno špatným směrem. „Akorát jsme natočili první album. Těšil jsem se, jak to s The Frames rozjedeme,“ vzpomínal. V rozhovorech ale místo otázek na vlastní kapelu pořád dokola odpovídal na dotazy k The Commitments. Popularita filmu Glena nijak zvlášť netěšila. „Tlačili na nás, abychom z The Commitments udělali skutečnou kapelu. To mi ale nepřišlo správný. Já chtěl jít za svým snem.“ A tak všechno odmítl.
Konečně s The Frames to nejdřív vypadalo slibně. Dostali smlouvu s velkým vydavatelstvím Island Records. Podepsal je samotný Chris Blackwell, muž, který měl zásadní vliv na kariéru Boba Marleyho nebo U2. Jenže krátce nato z firmy odešel a Hansard pochopil, jak vrtkavý umí hudební průmysl být. „Bylo mi jedenadvacet, když nás z Island Records vyrazili. Nikoho z těch, kdo tam zůstali, jsme nezajímali.“
Nakonec mu firma nabídla poslední záchranu: Zaplatí Hansardovi měsíc v New Yorku, kde bude psát s profesionálními autory. Pokud se výsledek bude líbit, možná ho vezmou zpátky. Glenovi bylo jasné, že tohle je průhledný způsob, jak se zbavit zbytku kapely a nechat si v portfoliu jenom jeho tvář známou z filmu. Do New Yorku ovšem odjel. Jen tam dělal něco docela jiného, než mu naplánovala firma. První dny jen bezcílně bloumal ulicemi Manhattanu. „Bylo mi na nic,“ vzpomínal. Pak se ale něco zlomilo. „Nasrat,“ řekl si. „Vezmu si jejich prachy a trochu si to užiju.“ Nezavolal jedinému songwriterovi, kterého mu dohazovali z vydavatelství. Místo toho se zavřel v hotelovém pokoji, kde za peníze Island Records sám naskládal jedny ze svých nejlepších songů jako Revelate, Fitzcarraldo, Angel at My Table nebo Red Chord.
„Hudební průmysl mi dal facku, ale já mu to oplatil,“ komentoval, co následovalo. Glen odnesl písničky jinému, nezávislému vydavatelství, zavolal kámošům z The Frames a natočili je společně na debutové album Fitzcarraldo z roku 1996. „Kluci vždycky byli jako moji bráchové,“ říkal. A ať už ho život zavál kamkoli, ke kapele, s níž to všechno začalo, se pokaždé rád vrátil.
Příběh pátý
ZTRACENÁ KYTARA
Příběh jednoho z prvních českých koncertů Glena Hansarda na svém Facebooku po muzikantově smrti zveřejnil fotograf Vojtěch Vlk. Lámalo se tisíciletí, studoval právě umění ve Vídni a večer zašel se svým kamarádem, rakouským hudebníkem Joem Streibelem, do klubu na koncert dvou mimo svou domovinu nepříliš známých irských písničkářů – Glena Hansarda a Micka Christophera.
„Stačilo pár prvních písní a bylo jasné, že Glen není obyčejný muzikant,“ napsal ve své vzpomínce Vlk. „Syrový hlas, obrovská energie, humor a schopnost navázat kontakt s publikem během několika minut,“ vypočítával, jako ho Glen na první dobrou okamžitě dostal. Když koncert skončil, Streibel jen prohodil: „Proč bychom ho nepřivezli do Moravských Budějovic?“
A přesně to i udělali.
Hansard s Christopherem přijeli do klubu s příznačným názvem Pogo Bar, přespali u Vlkových rodičů a odehráli koncert, na nějž se v Moravských Budějovicích vzpomíná dodnes. Předskakoval Jaroslav Jeroným Neduha z Extempore, který si s Glenem nakonec i zahrál. Po koncertě se Hansard choval jako vždycky a všude – jako by byl s partou kámošů. Seděl mezi lidmi, povídal si, pil pivo a bavil se dlouho do noci. Při balení nástrojů si v tom vzruchu nikdo ani nevšiml, že po koncertě zůstala opřená před klubem jeho elektrická kytara. Že zmizela, se zjistilo až druhý den ráno.
Nebyla to ledajaká kytara. Glen s tímhle Fenderem Stratocasterem odehrál turné s Bobem Dylanem, a přijít o něj nechtěl. „Následovala detektivní akce,“ popisoval Vlk. Po celých Moravských Budějovicích se prý objevily plakáty s vypsaným nálezným. „Obvolávali jsme známé, psaly o tom místní noviny, mluvila regionální televize. Několik dní žilo celé město jedinou otázkou: kam se poděla Glenova kytara?“
Asi po dvou týdnech mu prý konečně zazvonil telefon. Ozval se muž, který tvrdil, že kytaru našel pohozenou v poli za městem. Ať už to bylo jakkoli, za slíbené nálezné ji vrátil. A když si Glen pro svůj nástroj přijel, jako poděkování odehrál malý komorní koncert.
Právě tak tedy začala česká část jeho příběhu. Ukradenou kytarou, která se našla na poli.
Příběh šestý
Z VALMEZU DO HOLLYWOODU
Hledání spojitostí mezi Valašskem a Irskem by bylo ošidné, ale v něčem si ty naturely asi podobné být musí, protože od prvního koncertu se k nám Glen Hansard vracel pravidelně a zejména na Moravě mu bylo dobře. Spřátelil se s Markem Irglem, který pořádal koncerty a byl hybnou silou Hansardových českých výletů. Před vystoupením na Valašském Špalíčku v roce 2001 pozval The Frames k sobě na zahradní party. „Znáte Iry. Sesedli se kolem ohně, po ruce byla kytara, takže jsme hráli a zpívali,“ popisovala ten večer Markéta Irglová, jíž tehdy bylo teprve třináct. „Protože jsem znala desku The Frames, pořád jsem zpívala jejich píseň Star Star a Glen říkal: „Páni, to je skvělé.“ Druhý den mě tedy pozval na pódium, abych ji zazpívala s nimi.“
Tak nenápadně tedy začala ta část příběhu Glena Hansarda, kterou se irský bard zapsal i do české historie. Glen dělal to, co vždycky, podporoval každého, kdo se zajímal o hudbu a chtěl zpívat. Talent Markéty byl nepřeslechnutelný, a tak ji neustále ponoukal, aby zpívala, ale i zkoušela psát. Zatímco on byl samouk vycvičený ulicí, hospodami a tisíci koncertů, ona měla klasické hudební vzdělání, sluch a schopnost pojmenovat věci, které Glen dělal instinktivně. „Všechno jsem se ale naučila od něj,“ říkala později.
Netrvalo dlouho a začali spolu psát písničky a režisér Jan Hřebejk je oslovil, aby něco natočili pro jeho chystaný film Kráska v nesnázích. Svůj projekt pojmenovali The Swell Season podle Škvoreckého Prima sezóny, a protože jim ve studiu zbylo dost času, byla z toho rázem celá deska. Vyšla v roce 2006 a bylo to poprvé, kdy Glen vydal album mimo The Frames. Jednou z písní na albu byla i Falling Slowly. Začínala jednoduchým kytarovým motivem a větou: „Neznám tě, ale chci tě…“ Hansard přinesl základ, Markéta mu pomohla skladbu dokončit. Během několika hodin z ní vytvořili duet dvou lidí, kteří se opatrně přibližují, a přitom si nejsou jistí, jestli na to ještě mají sílu.
V té době se Hansardův někdejší spoluhráč z The Frames, režisér John Carney, chystal natočit nezávislý film o dublinském pouličním muzikantovi. Jeho story byla z velké části založená na Glenově životě, připravoval pro něj hudbu, hrát v něm ale po předchozí filmové zkušenosti nechtěl. Carney byl ostatně domluvený s tehdy ještě málo známým Cillianem Murphym… Nakonec ale měly události opět jiný vývoj. Murphy měl pocit, že nedokáže přesvědčivě vyzpívat výšky v Glenových písničkách, a nakonec se proto rozhodl roli odmítnout. A tak se ústřední dvojicí snímku Once stali Glen Hansard a Markéta Irglová. „Připrav se, že ti do toho budu hodně kecat,“ varoval tehdy Glen svého někdejšího spoluhráče.
Film Once natočili za směšně málo peněz a bez velkých očekávání. Původní plán byl nechat vyrobit jedinou pětatřicetimilimetrovou kopii, vozit ji autem po Irsku a po projekcích zahrát několik písniček. Kdyby to fungovalo, pokračovali by do Česka. Film nejdřív odmítl i festival Sundance. Nakonec se tam dostal oklikou, získal diváckou cenu a z nenápadného snímku se stal mezinárodní hit.
Podobně nenápadný byl zpočátku osud samotného alba The Swell Season. „Prodalo se ho tři sta kusů. Nemohl jsem tomu uvěřit,“ vyprávěl Hansard. Když se stejné písničky o několik měsíců později objevily pod názvem Once, stačilo vyměnit obal a nahrávka se ve Spojených státech stala zlatou. „Půl milionu desek. To je šílený. A jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme změnili obal,“ popisoval úspěch.
Píseň Falling Slowly nakonec získala nominaci na Oscara. V únoru 2008 ji Glen s Markétou zahráli v přímém přenosu před lidmi, které do té doby znali jen z televize. Cenu jim předával John Travolta. „Od chvíle, kdy řekl: A Oscara získává…, mám asi dvě hodiny úplně prázdno,“ popisoval ten večer Glen. „Jako když vám vypadnou pojistky.“
Na pódiu stihl poděkovat a vyzvat lidi, aby tvořili umění. Než se ke slovu dostala Markéta, spustil orchestr a oba museli odejít. Moderátor Jon Stewart ji ale po reklamě pozval zpátky. Devatenáctiletá holka z Valašského Meziříčí se tak vrátila sama před celý Hollywood.
„Tohle není velká věc jenom pro nás, ale pro všechny nezávislé hudebníky a umělce, kteří se většinu času snaží nějak protlouct,“ řekla ve své slavné řeči. „To, že tu dnes stojíme a můžeme držet tuhle cenu, dokazuje, že ať jsou vaše sny jakkoli vzdálené, mohou se splnit. Sláva těm, kteří se odváží snít a nevzdají to.“
To byl příběh snad silnější než celý film!
Příběh sedmý
RADA BRUCE SPRINGSTEENA
Po získání Oscara následovalo po všech stránkách intenzivní období. Glen s Markétou se prací na filmu sblížili a jako The Swell Season začali koncertovat po celém světě. Zájem o ně byl ohromný. „Ono nám to došlo až dva měsíce po premiéře filmu, když jsme se vrátili do New Yorku,“ popisoval Glen v rozhovoru pro Expats.cz. „Měli jsme hrát v show Davida Lettermana a cestou do studia – bylo to asi šest bloků – nás zastavilo snad dvacet lidí, kteří ten film milovali a chtěli nás pozdravit. Asi po desátém nebo dvanáctém člověku jsem si říkal: „New York mám rád právě proto, že se tady děje přesný opak.“
Ztrátu anonymity Glen řešil hodně. „Tohle jsi přece vždycky chtěl, ne?“ odvětila mu na to prý jednou Irglová. „V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se mi to vlastně líbí. Být hvězdou je zatraceně divný. A tehdy mi Markéta řekla: „Když flirtuješ s popularitou, nediv se, že ti nabídne sex.“
Glen měl najednou o hodně víc nabídek, příležitostí hrát i dělat různé vylomeniny. Dál se ale choval bezprostředně jako vždycky. Chtěl využít každou možnost k hraní, jenže věci se mu postupně začaly rozpadat pod rukama. Najednou bylo všeho moc. Nevydržel to ani vztah s Markétou – o tom, že se definitivně rozešli, si prý řekli přímo během jednoho rozhovoru pro média. Udržet kapelu v běhu bylo náročné z mnoha důvodů. Stejně jako vyrovnat se s náhle nabytou popularitou. Glenovi prý nakonec pomohla rada Bruce Springsteena, kterou mu Boss uštědřil po Oscarech.
„Když svoje úspěchy neoslavíš tím, že otevřeš láhev šampaňského, odjedeš na dovolenou nebo si alespoň zajdeš na večeři s rodinou, možná si ani neuvědomíš, že se tvůj život právě přepnul na úplně jinou rychlost,“ řekl mu tehdy Springsteen. „Měl naprostou pravdu. My jsme po získání Oscara prostě jen začali mít ještě víc práce. A o pár let později jsem se s tím pořád úplně nesžil. Ležela mi na ramenou zvláštní tíha. Nebyl jsem si jistý, jestli ji chci odmítnout, nebo ji úplně přijmout,“ vyprávěl Glen. „Měl jsem obrovskou radost za Johna Carneyho, za mě a Markétu i za naši rodinu. Ale zároveň jsem v sobě cítil zvláštní smutek.“
Právě ten mu Bruce Springsteen pomohl překonat. „Boss mi tehdy řekl: Posledních dvacet let jsi byl chlap z kapely. Chlap z ulice. Celou dobu ses prokousával nahoru, byls to ty proti světu… Jenže tenhle člověk právě zemřel. Ten, kterým jsi vždycky byl a ke kterému ses mohl vracet, už neexistuje. Teď nosíš nový oblek. Truchlíš za svým starým já. Nedělej si s tím starosti. Dej si čas, aby ses přizpůsobil. Znáš ten příběh o původních Američanech, kteří po dlouhém letu několik hodin sedí na letišti a čekají, až je dožene jejich duše? Tak si prostě dej čas, aby tě tvoje duše dohnala. Pak bude všechno v pořádku.“
(První část Příběhů Glena Hansarda čtěte zde.
Pokračování zítra nebo v titulním článku srpnového Headlineru.)