Skupina přišla se živým albem, které obsahuje snímky z repertoáru svých předchůdců v čerstvém provedení. Varhaník a zpěvák Honza Holeček a ostřílený baskytarista a pamětník těch těžkých, ale slavných časů Vladimír Guma Kulhánek z toho neskrývají radost.
Asi je to otázka, kterou vám klade každý, ale v příběhu vaší kapely je klíčová. Jak vlastně došlo ke znovuobnovení Flamenga?
Honza Holeček: My jsme tehdy občas s Gumou, Jirkou Zelenkou a Lubošem Andrštem hráli. A pro nás byl mezníkem moment, když jsme se dozvěděli, co se stalo s Lubošem. To bylo v listopadu 2020, do toho covid, prostě období temna. Postupem těch zpráv, které o Lubošově zdravotním stavu chodily, nám bylo jasné, že už nikdy hrát nebude. Tehdy jsem si říkal, že to je sice konec jedné etapy, ale že by bylo dobré zachovat dál tu bigbítovou… bluesrockovou… rockovou hudební kontinuitu. Zavolal jsem Vláďovi, co kdybychom obnovili nějaký formace z přelomu šedesátek a sedmdesátek, třeba že bychom zmapovali hudební období Flamenga s Ivanem Khuntem od devětašedesátého do sedmdesátého roku. A Guma říká: No jo, ale tam to byly samé covery, tam jsme žádnou původní tvorbu neměli. Dobře, ale mohli bychom si vzít o trochu pozdější Stále dál, protože to zpíval právě Khunt. Z toho vyšlo, že můžeme zkusit dát ty věci, co předcházely Kuřeti – Týden v elektrickém městě nebo Too Much Love Is a Bad Thing a doplnit je právě těmi covery, co se tehdy hrály ve Flamengu. Na tom jsme se dohodli a začali s tím jezdit po Čechách.
Vladimír Guma Kulhánek: A pak už jsme tu a tam zařadili i něco z toho Kuřete v hodinkách.
Natočit na začátku normalizace v březnu 1972 něco takového, jako bylo Kuře v hodinkách, asi nebylo snadné. Pamatujete, jak k tomu došlo?
Kulhánek: Moc ne. Už je to půl století. Vzešlo to určitě z toho, že naši základní čtyřku okysličili dva noví hráči, Mišík a Kubík, a ti s sebou přinesli autorské nápady. Začali jsme skládat písničky a najednou jsme měli celý původní repertoár. Jenže my jsme sice měli vlastní písničky, ale zpívali jsme je takovou nějakou pseudoangličtinou. Vždycky v létě jsme na dva měsíce jezdili do Polska a hráli jsme tam skoro každý den, takže jsme byli perfektně sehraní. Chtěli jsme to vydat na desce a Hynek Žalčík, který ji pak produkoval, s tím šel na Supraphon. Měl tam maminku, takže tam byli o něco vstřícnější. Ale anglicky prý ne, to v žádném případě. Tak Hynek přišel s tím, že by nám mohl české texty napsat Josef Kainar. Už s ním byly zkušenosti, psal přece pro swingaře a pro Prokopa udělal Město R.
Možná pomohlo i to, že byl zakládajícím členem posrpnového normalizačního Svazu spisovatelů…
Kulhánek: No, směrem k nám asi moc ne, ale směrem k Supraphonu určitě.
Jak se liší nahrávky Reunionu od původních snímků Flamenga?
Kulhánek: Já si myslím, že je to dost blízko původním verzím. I když samozřejmě tu a tam musí být něco jiné. Z mého pohledu my se Zelenkou hrajeme ty beglajty moderněji, lehce. Ale třeba Pavel Fořt, ten je tam úplně stejný jako na původním Kuřeti.
Možná měl i stejnou kytaru?
Kulhánek: Neměl. Kdysi používal Gibsona B2, esgéčko. A když jsme začali zkoušet, tak si přinesl na míru udělanou kytaru. Nakonec jsme ho vyhecovali a on si někde to esgéčko sehnal.
Když už padlo Fořtovo jméno, dlouho o něm nebylo vůbec slyšet.
Kulhánek: Od té doby, co odešel od Gotta, se vykašlal na velká veřejná vystupování. Bydlí asi pět kilometrů od Votic. Učí v Sedlčanech a vede tam i nějaký big band, se kterým občas vystupuje.
Bylo těžké ho přemluvit?
Kulhánek: My jsme ho přemlouvali už před deseti lety, když Etc… s Mišíkem a Pavlem Bohatým dělalo taky Kuře v hodinkách. Teď, když jsme za ním přišli, že by to Kuře a že by to Flamengo, tak byl, myslím, úplně šťastný. On je to rezervovaný člověk, který nic moc nedává najevo, ale podle toho, s jakou chutí do toho šel, to bylo jasné.
Používáte při hraní klasických věcí nástroje jako Fořtova kytara a hammondky, nebo i nějaké moderní technologie?
Holeček: Vůbec ne! Vůbec!
Kulhánek: Já třeba celý život hraju stejně. Mám basovou kytaru, kabel do zesilovače a bednu. To je všechno. A bubeník to samé. Doba všelijakých dalších elektronických vynálezů je daleko i za ním.
Holeček: No, a každá správná kapela tohohle typu používá opravdové hammondky nebo Fender piano.
Jaké to je, zpívat po Mišíkovi?
Holeček: Strávil jsem s tím hodně času a musím Vláďovi hodně poděkovat. Já jsem do té doby nezpíval česky, jenom anglicky. Tohle je můj český debut. Vstoupil jsem do toho s velkými ambicemi, ale tvrdě jsem narazil, protože zpívat česky v rocku je strašně těžké. Každý dobrý český text, který má být zazpívaný tak, aby tomu rozuměli lidi, je nesmírně náročný.
Na desce stojí, že jde o živé album.
Kulhánek: Přesně tak. Točili jsme ho ve dvou dnech letos na jaře v Malostranské besedě. Sami jsme tam dodali aparaturu, sami jsme si vzali své mikrofony, sami to natočili, sami to smíchali. Všechno je to sakum prdum naše práce.
Holeček: Myslím, že jsme udělali dobře, protože když jsme to míchali, tak jsme přesně věděli, co který nástroj tam má za funkci. Je to bez dotáček, jen s drobnými úpravami, když zlobila nějaká technika.
Přesto máte na desce titulní píseň Kuře v hodinkách jako bonus ve studiové verzi.
Holeček: Ta vznikla u Fořta na chalupě už rok před natáčením živáku pro videoklip. Chtěli jsme, aby se o nás trochu vědělo dřív, než uděláme celou desku. A povedlo se to tak, že jsme tu studiovku dali i na album.
Jakou budoucnost Reunionu předpovídáte? Neskončí s tímhle hotovým projektem?
Kulhánek: No, jak říká jedna z našich písní – stále dál! Měli bychom se pokusit udělat nějaké novinky. Ale doteď jsme měli spoustu práce s tímhle projektem, takže jsme neměli čas myslet na budoucnost.
Holeček: My se musíme nechat inspirovat. Hlavně se musíme rozhodnout, jestli anglicky nebo česky. Představte si, že mi někdo přinese skladbu a řekne otextuj ji. Co? Po Kainarovi? To si mě všichni namažou na chleba.
Kulhánek: Já si myslím, že to budou jiné písničky. Flamengo bylo hodně komplikované. Ale vždycky budeme dost konzervativní v používání elektroniky. Kapely našeho typu ani v Americe neužívají synťáky a počítače. Podívejte se třeba na Tedeschi Trucks Band. Ale třeba rytmika se hraje daleko přímočařeji a to mi nevadí. Jsme prostě velmi opatrné setkávání starého dobrého blues rocku s tím, na co jsou zvyklé uši našich posluchačů. Velmi opatrné!
Seznamte se
Původní Flamengo bylo aktivní mezi roky 1966 a 1972. Skupina vznikla na popud bubeníka Přemysla Černého. Za mikrofonem se vystřídali Petr Novák, Viktor Sodoma, Karel Kahovec či Pavel Sedláček a Ivan Khnut. Současná sestava navazuje na nejsilnější období – s Vladimírem Mišíkem, Ivanem Khnutem, Pavlem Fořtem, Janem Kubíkem, Vladimírem Gumou Kulhánkem a Jaroslavem Ernem Šedivým.