Nová lokace na brněnském Velodromu, sice neoplývá tak dystopickým geniem loci jako fotbalový stadion za Lužánkami, na kterém se konaly první tři ročníky, ale dle mého názoru se osvědčila a možností stínu na zastřešených tribunách fotbalový stadion dokonce předčila. Přestože na můj vkus letos bylo méně kytar a více tance, minimálně na hlavních venkovních pódiích v hlavních časech, nemohu nic vytknout ani dramaturgii festivalu, která si jde svojí cestou a vymyká se tak většině českých festivalů.
Z toho, co jsem já osobně včera stihl shlédnout, a z toho o čem nebude psát kolega Wlado bych rád vypíchl následující vystoupení, a je vlastně potěšitelné, že se většinou jedná o tuzemská jména.
Madhouse Express nechali publikum létat
V sobotu jsem nemusel do práce, takže se mi podařilo do areálu dorazit včas, abych stihl první položku programu vystoupení kapely Madhouse Express. Kvarteto, které patří k nejlepšímu z tuzemské kytarové psychedelické scény, mám moc rád. Neviděl jsem je naživo od vydání loňského alba Something With Space, o kterém kolega Radek Pavlovič napsal: „Jestli svůj sound na debutu Surreal Meadow z roku 2020 jen tak načrtávali, tak na aktuální desce Something With Space ho vykreslují už do detailu. Kapela evropského formátu.“ Navíc u nich nedávno došlo k personální změně a tlusté struny nově rozvibrovává výborný basák Martin Kmec ze skupiny Panoptikum. Takže jsem se na jejich set patřičně těšil.
Bylo neskutečné horko a na ploše velodromu se v tom odpoledním slunci nedalo téměř vydržet. Přičteme-li to k tomu, že se brány festivalu otevřeli teprve chvíli před začátkem jejich setu, nelze se divit, že se pod pódiem sešlo pouze pár desítek lidí. Ti, kteří dorazili pod pódium, i ti kteří Madhouse Expres poslouchali ze stínu tribuny, si však mohli užít výbornou muziku. Nemohu než souhlasit s výše zmíněnou citací a potvrdit zvukový posun kapely. Podporuje ho Martin Kmec, jenž basové linky upravil a dal jim daleko větší groove. Ve spojení s bicími Petra Podzimka rytmika neskutečně šlape, což celou kapelu zvedlo o level výše. Ta jejich neopsychedelická jízda říznutá space rokem nám dala zapomenout na vedro, vyzvedla nás do výšin a rozvibrovala vlasy při průletech nad velodromem.
Dukla vzpomněla na Oldřicha Janotu
Když jsem pro Headliner recenzoval aktuální album Stejný lepší, na kterém se kapela přiblížila současným trendům a klubové tanečnosti, byl jsem hodně zvědavý, jak bude jejich fúze kytarové alternativy a české folkové estetiky se svěží současnou elektronikou a prvky rapu fungovat naživo. A musím říct, že mě jejich koncert bavil víc než album samotné. Platilo to nejvíce u tracků, ke kterým jsem v recenzi měl nějaké výtky k jejich překombinovanosti. Patřila mezi ně i skladba Druhej břeh inspirovaná písničkou Druhý břeh Oldřicha Janoty, který bohužel v sobotu brzy ráno tento svět opustil. Bylo milé že to pánové, když song uváděli, zmínili a poslali mu tam, kde teď je, vzpomínku. Byl to příjemný koncert, při kterém bylo možné tančit, nebo jen stát poslouchat a zpívat si civilně pojaté texty plné kontrastů, se kterými se může ztotožnit každý.
Lenka Dusilová Band nabídla hluboký zážitek
Za zmínku samozřejmě stojí i vystoupení originální skladatelky, multiinstrumentalistky, zvukové experimetátorky a nezaměnitelné zpěvačky Lenky Dusilové s jejím bandem složeným ze samých špičkových hudebníku, kteří jejím písním dávají nový rozměr a současnější zvuk. Lenku Dusilovou jsem naživo viděl mnohokrát. Ať již to bylo sólo jen s kytarou, synťákem, looperem a hromadou krabiček, ať již to bylo ve dvojici s Aid Kidem nebo s kapelou Květy za zády, vždy to byl hluboký hudební a emocionální zážitek. Bylo to takové i v sobotu a možná ještě silnější, protože ta kapela vedená Igorem Ochepovskym a působivé projekce ten zážitek posouvají zase o kousek dál.
Londýnské překvapení Nabihah Iqbal
Překvapením sobotního programu a možná celého festivalu pro mě byla londýnská hudebnice s pakistánskými kořeny Nabihah Iqbal, kterou jsem předtím vůbec neznal. Nabihah pochází z Londýna a za svůj život si zkusila mnoho kariér. Od kariéry právní asistentky plynule přešla na muziku a stala se hudebnicí, producentkou, DJkou a rozhlasovou moderátorkou. Do Brna přijela s kapelou a se svým albem Dreamer.
Byl jsem si zrovna ve stánku pro pivo, když nastoupili na pódium. Jakmile se však rozezněla ta úchvatná směsice shoegaze a atmosférického zasněného popu, ihned jsem zpozorněl a běžel do pitu udělat pár fotek, protože mi bylo jasné, že o tomto koncertě budu chtít psát. Nabihah mě i početné publikum svojí mnohovrstevnatou muzikou a svojí autenticitou prostě uchvátila. Spojením trošky dream-popu a sladkého noise-popu a o trochu víc shoegaze a trance-housu s nonšalantními vokály vznikl snový labyrint vlídného napětí a sladké melancholie s nádechem naděje, ve kterém bylo příjemně bloudit.
Zazněly primárně skladby ze zmíněného alba Dreamer, a nečekanou třešničkou na dortu bylo, když se rozezněla ikonická basová linka songu A Forest a Nabihah s kapelou začali hrát velmi povedený cover tohoto songu od The Cure, kteří na stejném místě hráli v roce 1998. Velodrom to tedy přeneseně zažil podruhé a díky Nabihah mohl na onen, minimálně v Brně, památný koncert vzpomenout.
