Zní to jak z jiného světa a z jiného světa už to taky je – ne nadarmo se jedno z Taylorových alb jmenuje My World Is Gone, tedy Můj svět je pryč. Na albu to sice nemyslí v úplně pozitivním slova smyslu, jak asi chápeme, ale přece jen: když Taylora z denverské střední školy vyhodili krátce před jejím dokončením, důvodem bylo dlouhé afro, které měl na hlavě. To už by se dnes asi nestalo ani v tom nejzatuchlejším Spojeném státě, ostatně, mnohé mají mezi svými zákony i ten zakazující diskriminaci založenou na struktuře a stylu účesu. „Ale víte, mně to tenkrát bylo jedno. Já nechtěl jít dál na vysokou, chtěl jsem hrát hudbu, byl jsem tím úplně umanutý. Rodiče to, pravda, viděli jinak. Matka šílela, otec zuřil. Chtěl, abych měl vysokoškolský diplom, a když už bych měl hrát nějakou hudbu, tak jedině jazz, v žádném případě blues. Byl jsem ostatně vychován ve společnosti jazzových hudebníků. Táta pracoval na železnici, byl socialista a opravdový bebopper.“
Oříšek pro škatulkáře
Letos vyšlo Otisi Taylorovi nové, v pořadí patnácté řadové album. Po roce 2000 vydával jednu desku ročně, tu a tam maximálně s dvouletou pauzou. Dlouhou šestiletou prodlevu od doposud posledního titulu Fantasizing about Being Black způsobilo jednak zmíněné studium, jednak covidová pauza. „Během pandemie jsem šest měsíců nevzal do ruky žádný nástroj. Když jsem pak měl začít znovu hrát, musel jsem opravdu cvičit. Hudbou jsem přestal žít a začal jsem hledat jiné věci. Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, který musí hrát na kytaru pět hodin denně. Nejsem tím posedlý. Mám to štěstí, že si můžu lidi, kteří hrají na kytaru pět hodin denně, najímat.“
Po dobu své hudební kariéry nicméně Taylor vždy zdůrazňoval svoji posedlost psaním písní, ne přímým muzikantským výkonem. Tedy sdělováním toho, co je pro něj důležité, prostřednictvím hudby a textů. Ty jsou v jeho písních odjakživa zcela zásadní. Hovoří naplno o problémech jako vražda, bezdomovectví, drogové závislosti, tyranie a rasové i obecně občanské bezpráví. V tom má blízko spíš k folku nebo některým odrůdám rocku než k standardní bluesové poetice. Sám Taylor nicméně zdůrazňuje: „Moje písně možná mají temné stránky, já sám ale nejsem nijak zvlášť nešťastný člověk.“
Taylorovo album je kuriózní svým názvem. Jmenuje se totiž Banjo. Málokdo z nás si asi s bluesovým žánrem tento nástroj spojuje, nicméně právě Taylor je dlouhá léta považován za nejvyšší špičku v jeho ovládnutí na bluesovém poli. Podstatnou část své kariéry věnoval neúnavnému vysvětlování, že banjo je nástroj původem z Afriky a do bělošské country a bluegrassu se dostalo až zprostředkovaně. Paradox nového alba je v tom, že z jeho jedenácti skladeb Taylor na banjo hraje jen ve čtyřech, v ostatních přispívá hrou na svoje další dva tradiční nástroje, kytaru a foukací harmoniku. Nicméně banjo je pro něj v tomto smyslu spíš symbol, přes který chtěl naznačit hluboké ukotvení své hudby v černé tradici.
Čímž se dostáváme k Taylorovu unikátnímu muzikantskému rukopisu. Ten je totiž amalgámem toho „nejuzenějšího“ blues, nejvíce připomínajícího takové, které se dodnes hraje v kraji zvaném Hill Country ve státě Mississippi (ztělesňují jej jeho dnes už nežijící, avšak i mnoha světově proslulými rockery typu Roberta Planta, Iggyho Popa, Dana Auerbacha nebo Jacka Whitea zbožňovaní klasikové Junior Kimbrough
nebo R. L. Burnside), a stylů vlastně úplně odjinud. Mnohé Taylorovy písně i na novince působí až obrazoborecky, když třeba do syrové bluesové figury nechá zahrát dlouhé sólo syntezátor nebo jinou, v jádru ryze bluesovou píseň, pomáhají rytmizovat dvě violoncella. Ostatně, na starších albech s ním spolupracovali jako hosté hudebníci z úplně jiných kulturních okruhů, jako jsou irský rocker Gary Moore nebo japonská avantgardní jazzová pianistka Hiromi.
Už jen přehlídka toho, jak hudbu Otise Taylora popisují světová hudební média, hovoří za vše. „Představte si Johna Lee Hookera, kdyby vyrůstal v Apalačských horách, přidejte divokou politickou výpověď Petera Toshe a začnete se dostávat do obrazu,“ napsali o něm. A jinde zase: „Taylorovy hypnotizující, rytmicky se kroutící písně připomínají Mississippi Hill Country Blues Juniora Kimbrougha, ale najdete tam také silné momenty psychedelie, jazzu a bluegrassu.“ Anebo: „Taylor zdědil duševní nářek z Mississippi od Johna Lee Hookera a nezkrotnou auru od Muddyho Waterse,“ píše vysoce respektované Mojo. „Taylor vlil novou krev do sužovaného žánru tím, že opustil současná pravidla a obohatil ho o tradice minulosti a inovaci budoucnosti,“ dodává Washington Post. Ano, Taylor je pro škatulkáře oříšek a pro poetické publicisty bavící se vymýšlením příměrů darem z nebes. Nejsnáze to ale vyřešili v Guitar Playeru: „Otis Taylor je pravděpodobně nejvýznamnějším bluesovým umělcem naší doby.“
Na počátku bylo banjo
Otis Mark Taylor se roku 1948 sice narodil v nejbluesovějším městě Chicagu, ale poté, co tu byl jeho strýc z rasových důvodů zastřelen, se rodina přestěhovala do Denveru. Tam se zrodil mladíkův zájem o blues. Učil se hrát na kytaru a harmoniku a v patnácti letech založil svoji první kapelu a pak řadu dalších. V jedné z nich se, mimochodem, sešel s později slavným kytaristou a zpěvákem Tommym Bolinem, jenž prorazil ke světové slávě v Deep Purple, zasvítil jako kometa a v pouhých pětadvaceti zemřel na předávkování.
V roce 1977 se Taylor rozhodl dát si od hudby na čas pokoj, což v tomhle žánru není nic neobvyklého. Pro bluesmana netypické ale byly aktivity, kterým se během této pauzy věnoval. Zařídil si úspěšný podnik jako obchodník se starožitnostmi a vedle toho začal trénovat černošský amatérský cyklistický tým, který se vypracoval na celostátním žebříčku na čtvrté pořadí. K hudbě se vrátil až v roce 1995. O rok později vydal první sólové album Blue Eyed Monster, jež přitáhlo pozornost bluesového světa a znamenalo v rámci žánru vlastně už globální objev tohoto mimořádně nadaného a tvůrčího zpěváka a skladatele. Hned po roce coby mimořádně aktivní tvůrce přišel s dalším titulem When Negroes Walked the Earth, na kterém se přiblížil k takřka absolutní ryzosti a syrovosti. „Minimalistické blues ve stylu Johna Lee Hookera“ byl právem jeho styl označen hudební kritikou.
Trance blues
Jestliže Taylorovy první dvě nahrávky hudebnímu světu učarovaly, třetí deskou White African byli posluchači doslova uchváceni. Jedná se o Taylorovu do té doby nejupřímnější osobní výpověď o zkušenostech Afroameričanů. Vylíčil lynčování svého praděda i smrt svého strýce. Jeho texty začaly, a už nikdy nepřestaly, reflektovat brutalitu, odhalovanou v dějinách vztahů mezi rasami a sociální nespravedlnosti. S tímto albem Taylor nastoupil zcela novou tvůrčí cestu. Získal za něj čtyři nominace na W. C. Handy Award, tedy jakousi bluesovou obdobu cen Grammy, dnes přejmenovanou na Blues Music Award, a vyhrál ocenění pro nejlepší debut nového umělce. Že kolegium udělující vavříny zřejmě nic netušilo o jeho předchozích deskách, není podstatné.
Sotva se White African objevilo na pultech, Taylor začal psát další písně, které se měly objevit na albu Respect the Dead. Jeho vydání v roce 2002 z něj o rok později udělalo kandidáta na další dvě Handyho ceny v kategoriích nejlepší akustický umělec a současné bluesové album. Následující rok dále boural konvence svým novým počinem Truth Is Not Fiction. To bylo prvním, jež vydal u renomované vydavatelské společnosti Telarc. Právě tady redefinoval svůj unikátní styl ve prospěch vysloveně elektrické, téměř psychedelické cesty, a propracoval se ke zvuku, jenž sám popisuje jako „trance blues“. Hudební kritici i fanoušci byli uchváceni a například časopis Downbeat jej zvolil bluesovým albem roku.
Na následující desce Double V vstoupila do hry Taylorova dcera Cassie, zpěvačka a baskytaristka, která dnes buduje vlastní kariéru jako sólistka. Nejvýznamnější specializovaný časopis Living Blues udělil Taylorovi titul Nejlepší bluesový umělec roku 2004. Pro srovnání dodejme, že v ženské kategorii mu dělala partnerku veteránka Etta James, kterou milovala Taylorova matka. Další absolutní crossover přineslo v roce 2005 Taylorovo sedmé album Below the Fold, jež je souborem stylisticky rozmanitých písní, vycházejících z bluesového základu, ale doslova zaplavených vlivy jiných stylů, od apalačských ohlasů po psychedelický rock. Jedním z vrcholů jeho tvorby ovšem bylo v roce 2007 album Definition of a Circle. Je strhující sadou dvanácti písní, která zahrnuje široký průřez emočně nabitých témat od čistě osobních až po politická (v bookletech autor tradičně ke každé písni uvádí faktický význam textu), a vyniká rozličným a výjimečným obsazením. Právě tady se objevili Gary Moore, Hiromi, ale třeba i bílá hvězda elektrického blues, harmonikář Charlie Musselwhite. Dost nesourodá společnost na to, jak tato ozdoba Taylorovy diskografie drží pohromadě a jakou má výpovědní hodnotu.
Zpět k banju
V doposud naznačeném kontextu bluesového inovátorství opět Taylor překvapil bluesový svět, když v roce 2008 inicioval a vydal album, nebo spíš projekt, s názvem Recapturing the Banjo. Soustředil kolem sebe čtveřici tehdy ještě stále relativně nových, ale již velkých hvězd bluesové scény, vesměs primárně kytaristů, kterým vnukl myšlenku připomenout africkou, a tudíž u nejhlubších kořenů blues stojící minulost banja. Muzikanti Keb’ Mo’, Alvin Youngblood Hart, Corey Harris a Guy Davis se rádi s Taylorem dali do spolku a natočili album, které je výjimečné široko daleko. „V našich krajích má banjo nezaslouženě trochu špatnou pověst, mnozí jej považují za nástroj zprofanovaný nepříliš důvěryhodnou většinou takzvané ‚české country‘. To, co na něj tihle černí mistři hrají, má šanci jeho pošramocené renomé napravit,“ psalo se v jedné z českých recenzí, jejíž autor podílníky na úspěchu desky označil komiksově za „Ligu výjimečných“.
Albem Pentatonic Wars and Love Songs se Otis Taylor vrátil opět na pozici bluesového progresivisty a vytvořil další vynikající dílo. Avizoval sice milostné písně, ty ale v jeho pojetí mají vždy společenský podtext nebo aspoň přinášejí silné a neobvyklé příběhy. A tomu odpovídá i hudební podoba této desky, která se vřadila mezi to absolutně nejlepší v první dekádě nového století. „Taylor se absolutně neohlíží na zavedené pořádky v bluesové muzice, do studia zve hráče na smyčcové nástroje (i členem jeho koncertní kapely je hráč na violoncello – v bluesovém světě jeden z mála, ne-li vůbec jediný), mezi jeho stálé spolupracovníky patří kornetista Ron Miles, aktuální desku významně zbrázdil jazzový pianista Jason Moran, mladá akvizice legendárního labelu Blue Note,“ píše recenzent a chválí i další účast Garyho Moorea, kytaristy v kontextu blues výrazově občas dost diskutabilního, v tomto případě však dokonale sloužícího věci.
Podobná společnost, včetně Moorea, se objevila i na tradičnějším albu Clovis People Vol. 3 v roce 2010. Poprvé se tu objevuje nová ozdoba Taylorovy koncertní i studiové kapely, houslistka Anne Harris, a v do posledního puntíku propracovaných aranžmá se projevuje, že Taylor ani při návratech do vlastní minulosti nepřestává být čímsi jako „bluesovým intelektuálem“, jenž ke tvorbě přistupuje nikoli pudově, jakkoli jeho syrovost a kořenná ukotvenost by mohla napovídat opak, nýbrž s plným rozmyslem a jasnou hlavou. A totéž lze vlastně říci i o dalším albu Contraband.
V roce 2013 přišel Otis Taylor se zmíněnou deskou My World Is Gone, na které se více než dřív obrací k prožitkům amerických Indiánů, jejichž hudba pro něj byla vždy inspirativní a jejichž historii srovnával s osudy Afroameričanů. Začal spolupracovat s indiánským kytaristou a zpěvákem Matem Nanjim: „Přišel za mnou a povídá: ‚Můj svět je pryč‘ Jednoduchost a upřímnost těchto slov byla tak tíživá, že jsem hned věděl, o čem budu psát,“ vysvětlil Taylor svůj zájem o původní obyvatele Spojených států.
„U zavalitého černošského ‚bluesmana svědomí‘ v tom nehledejme překvapivý obrat,“ poznamenal český publicista Jiří Moravčík v recenzi alba. A dodal: „Pradávnem se toulá odjakživa a rozčarování z hořkosti poznaného neskrývá. Rasismus, otrokářská éra, sociální nespravedlnost a násilí vůči bližním jsou pro něho trvale živá témata. A pokud o nich píše, lidé mu prý naslouchají: podle něho další důvod, proč natočit My World Is Gone a připomenout masakr u Sand Creek, kdy 29. listopadu 1864 americká armáda pozabíjela a posmrtně pro válečnou kořist znetvořila přes sedm set Čejenů, převážně dětí, žen a starců.“
Zajímavou strukturu má album Hey Joe Opus Red Meat z roku 2015. Název odkazuje ke klasické písni proslavené Jimim Hendrixem. „Je to jednolitý proud hudby. Hey Joe je dobré téma pro desku. Tu píseň mám v repertoáru velmi dlouho a na koncertech ji hrávám ve verzi, která má patnáct i dvacet minut,“ řekl Otis Taylor publicistovi Milanu Tesařovi u příležitosti koncertu v rámci devatenáctého ročníku festivalu Blues Alive v Šumperku. Tehdy jsme jej v Česku viděli naposledy. Nové album by mohlo být dobrým impulsem k tomu, abychom si ten silný zážitek příležitostně zopakovali.