S mladou zpěvačkou, kterou jsme letos v Headlineru zařadili do žebříčku 50 nadějí české hudby, jsme se sešly na Vyšehradě. Když jsem jí přiznala, že místo jsem vybrala nejen kvůli následnému focení, ale i proto, že pak mířím Na Hradby na Lufťáky, rozzářila se. Bylo hned jasné, že se právě rozhodla, že jde taky. Není divu, když nedávno nahrála dvě nové písničky s členem této originální kapely Matějem Belkem. I o jejich spolupráci bude řeč.
V parku při focení jsme si už mimo záznam povídaly o tom, že má čerstvě za sebou jako návštěvník svůj první velký festival. S rodinou si zrovna užila Rock for People, poctivě ve stanu. Mezi největší zážitky prý patřil třeba i koncert Gorillaz, ale nejvíc se rozplývala nad koncertem Marie April, který strávila v první řadě. I o vzájemné podpoře mezi mladými umělkyněmi jsme si povídaly.
Bea.K, kterou od loňského vystoupení na brněnském Maratonu hudby provází kapela, má za sebou řadu koncertů na menších i větších akcích, v létě ji čekají první dvě opravdu velké události. Hrát bude na Colours of Ostrava, ale také 10. července na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Tam vystoupí díky vítězství v soutěži Mattoni Music Talent, na níž se podílíme i my v Headlineru. Mluvily jsme o konzervatoři, touze udržet si svůj hlas a hodně i o lidech, se kterými pracuje. Je ale víc než zřejmé, že i když nemá konkrétní plán, kormidlo tu drží ona a nenechá se tlačit, kam sama nechce.
V posledních měsících jste hrála na řadě krásných míst a akcí. Co vám nejvíc utkvělo v hlavě?
V listopadu jsem dělala support Mikolasovi Josefovi ve Velké Lucerně. A to bylo hustý! Byl to pro mě asi největší moment, bylo tam hodně lidí. Bavilo mě si na chvilku půjčit jeho publikum. Bylo to super.
Za jak dlouho si představujete, že byste tam mohla hrát vlastní koncert?
To si vůbec představit nedokážu. Asi podle toho, jak to všechno půjde. Doufám, že dobře, ale nechám to osudu. Nemám konkrétní cíle, že bych si řekla, za dva roky chci být právě tady. Chtěla bych, aby bylo všechno tak nějak přirozené. Zároveň pro to samozřejmě udělám co nejvíc.
Víte, kde byste naopak být nechtěla?
Určitě nechci tvořit něco, co mě nebaví. Věci, co nejdou ze mě a neztotožňuju se s nimi. Teď dělám, jen co mě baví, protože to zatím není moje práce. Jsem na základce, všechno je to z radosti. Proto jsem začala, ne proto, abych si hudbou vydělávala. Takže jak jsem říkala, že nemám konkrétní cíle, tak jeden hlavní vlastně mám – aby mě to nepřestalo bavit.
Už vás lákali nějací vydavatelé?
Ani ne. I když… měla jsem nabídku od velkého labelu, když mi bylo asi dvanáct. Ještě jsem ani neměla vydanou první písničku, nic. Ale přáli si, abych dělala věci, co jsem vůbec nechtěla. Abych zpívala česky takový ten nejvíc předvídatelný pop: život je jahoda, pohoda. V tom věku jsem si to vůbec nedokázala představit, řekla jsem si, že tak to nechci a nebudu dělat. Teď jsem fakt ráda, že jsem na to nepřistoupila. Mám jen distribuční smlouvu se Supraphonem. A štěstí, že nabídky na koncerty mi chodí samy. Vůbec je neřeším, vždy se to přihodí tak nějak náhodou. Zatím mi to vychází, i když nevím, jak to bude dál. Snad pořád takhle.
Nic se neděje náhodou, ale díky hudbě, jakou děláte. Mimochodem, zmínila jste, že hudbu neděláte, abyste vydělávala. Jste přitom ve věku, kdy lidi obvykle o prázdninách chodí na první brigády. Vy to předpokládám řešíte koncerty?
Jo, nějaké peníze z nich mám. Ale studio je hodně drahá záležitost a rodiče mě vedou k tomu, abych si většinu platila sama z toho, co si vydělám. Samozřejmě mě podporují, a když na to zrovna nemám, tak mi přispějí. Jsem ale ráda, když si to můžu zařídit sama. Co vydělám, vracím zpátky do hudby. Teď je toho hodně, protože přichází dost nových písniček, to bude docela náročné. Radši dám ale peníze do skvělé písničky, ze které mám radost, než třeba do oblečení. Nicméně co se brigád týká, říkala jsem si, že by se mi líbilo třeba pracovat v květinářství nebo v kavárně. Baví mě kulinářské věci. Často jsem někde seděla a říkala si, ty jo, tady by mi vůbec nevadilo být.
Kolik času trávíte ve studiu?
To je různé, session se domlouvají hodně dopředu. Teď jsem měla dva dny s Matějem Belkem. Udělali jsme dvě písničky. Byla to pro mě zajímavá zkušenost – nové studio i producent. Předtím jsem ho moc neznala a rovnou jsme šli do studia. Je s ním legrace, takže to bylo zábavné. A s písničkami, které vznikly, jsem fakt spokojená. Byl to zase nějaký posun, myslím. A za tři dny jsem nahrála další dvě písničky s Matyášem Adámkem.
Písničky si píšete sama, že?
Jo, jo. Skládám většinou s klavírem. Mám akordy a k tomu melodii a text – písničku, která už je prezentovatelná. Potom s producentem vymýšlíme aranže a jak bude celkově znít. S tím klavírem zní všechno podobně. Producenti hodně pomůžou, aby měl výsledek nějaký zvuk. Zatím nemám schopnost říct, jak mají znít třeba kytary, takže aranže moc nedělám, ale jsem vždycky u toho. Říkám, co se mi líbí a co ne. Ale třeba bicí jsem si u první písničky dělala sama.
No jasně, vy přece umíte hrát na bicí. I jste si je sama nahrála?
To zas ne, nahrál je Martin Kopřiva, přece jen je lepší, takže v dalších skladbách jsem to už nechala na něm úplně. Vymyslí to líp.
První písničku jste nahrála, když vás naštvala kamarádka. Co se tehdy stalo?
Bylo mi deset. Pamatuju si, že ta písnička byla fakt dobrá. Musím přiznat, že některé věci, které píšu teď, nejsou zdaleka tak songwritersky povedené. Fakt si myslím, že to mělo potenciál a zajímavou linku. Text samozřejmě zní, jako když ho napsalo dítě. I když… Nedokážu to posoudit. Kvůli čemu jsem se ale naštvala, to už si nepamatuji. Byla moje nejlepší kamarádka úplně od narození a asi se přestala se mnou bavit nebo něco. Potom jsme se zase usmířily, někam jsme jely a zpívaly si tu písničku v autě.
Co dalšího vás inspiruje?
Moc nepíšu vztahové písničky. Protože je mi patnáct, ještě jsem toho moc nezažila. Takže většinou jsou spíš o kamarádství, to je pro mě důležitá součást života. A když se to nějak pokazí, tak mi je to fakt hodně líto.
V další tvorbě vás podpořil již zmíněný Martin Kopřiva, ke kterému chodíte na bicí. Jinak bubnuje třeba s Anetou Langerovou…
Ono by to asi přišlo někdy i bez něj, ale určitě mě nasměroval. Já jsem nikdy na bicí moc necvičila, ne že by mě to nebavilo, ale vždycky jsem měla ze svého pohledu lepší věci na práci. On mi pořád říkal, že takhle se nikam neposunu. Jednou jsem mu zahrála na klavír, co byl v učebně, a zazpívala Dynamite od Sigrid a on byl překvapený, jak umím zpívat. Když jsem mu pak ukázala tu svou první písničku, byl nadšený. Hodně mě motivovalo, že se to někomu líbí. Ale vlastně všechno začalo hodně díky Sigrid.
Jak?
Moje sousedka je Klára Vytisková. Když mi bylo asi deset, řekla mi, že v Praze bude Sigrid a že si myslí, že by se mi její koncert líbil. „Ona má ráda džíny, ty taky, tak se tam běž podívat.“ Tak jsme šly. Koukala jsem na ni a říkala si, ty jo, já to chci dělat taky! Byla jsem nadšená z její energie a toho, jak si to úplně užívá. Je obrovská inspirace. Takže jsem se rozhodla: Jé, tak já budu taky zpívat.
Že máte talent, jste asi musela tušit už dřív?
Vždycky jsem věděla, že umím zpívat, protože jsem měla nějaké ohlasy. Zpívala jsem na různých místech, vlastně kdekoli jsem mohla. Brala jsem třeba mikrofon buskerům. Ale nebrala jsem to nějak vážně. Pak jsem si začala všímat, že když zpívám, někteří lidé začínají brečet. Pozorovala jsem, že můj zpěv vyvolává emoce.
Ty jo, tak asi na tom něco bude, řekla jsem si já i moji rodiče. Ale až Sigrid mi ukázala a dala pocit, že to můžu dělat. Asi jsem si to dokázala představit i dřív, ale nevěděla jsem, že budu zpěvačka. Na ní jsem viděla, že je úplně normální holka. Přišla, zpívala skvělé věci a šla z ní báječná energie. Inspirovala mě, abych dělala vlastní hudbu. Později jsme na ni s rodinou letěli do Londýna a Dublinu. Už ji teď moc neposlouchám, nové album je na mě trochu moc mainstream. Říkala jsem si chvíli, kde je ta stará Sigrid? Ale zároveň chápu, že se chce nějak posunout. Má svoji novou éru a to je super.
Vy máte taky novou éru – čeká vás nová škola. V dubnu jste dávala na Instagram písničku, která je tím tématem inspirována. Jak to s ní bylo?
To bylo po přijímačkách. Jsem v devítce, takže příští rok jdu na střední. Dostala jsem se na Konzervatoř Jaroslava Ježka, takže budu pokračovat v hudbě. Doufám, že škola bude mít dobrý efekt a rozšíří mi hudební obzory. Přiznám se, že mám trochu obavy, že jsem se tak brzy uvázala k hudbě.
Proč?
Já vím, že to chci v životě dělat, v tom mám jasno. Spíš si chci zachovat tu radost, o které jsme mluvily, a svůj směr. Ale ještě k té písničce. Kromě talentovek jsem dělala i CERMAT a přemýšlela, že půjdu na normální gympl. Připravovala jsem se skoro rok, byl to rok konstantního podvědomého stresu. Když jsem chvíli něco nedělala, cítila jsem se provinile, protože se blížily přijímačky. A najednou všechno skončilo a já už se nemusela stresovat. Předtím jsem se pořád těšila, že až to skončí, bude to nepopsatelná euforie. Budu mít všechno za sebou, bude hezky a dobře. A když jsem testy dopsala, nepřišlo nic. Čekala jsem skvělý pocit, ale vůbec se nedostavil.
Přišla jsem z přijímaček domů. Sedla si ke gauči, vzala mámě kytaru, na kterou vůbec nehraju, a napsala tuhle písničku. Vůbec jsem tím nic nesledovala, skoro jsem se ji bála dát na Instagram, ale měla velký úspěch. Přitom je podle mě vidět, že neumím moc dobře na kytaru. Myslím, že se s tím ale hodně lidí ztotožnilo, protože to prožívali taky. I tak mě to skoro naštvalo, protože věci, na které jsem pyšná a dala jsem si s nimi práci, takovou odezvu občas nemají.
Jedna z akcí, na které jste letos hráli, se jmenuje Future Blood. Jak funguje?
Vždycky osloví jednoho interpreta a ten si může vybrat svoje hosty. Já jsem se tam dostala přes Marii April. Zavolala mi: „Čauky, můžu si vybrat nějaké lidi, nechtěla bys tam se mnou hrát?“ A já na to: „Jo, prosím!“ Mám ji moc ráda, je moje nejoblíbenější interpretka. I když je to moje kamarádka, jsem zároveň velký fanoušek. Její deska Tangerines je fakt krásná.
Baví mě pozorovat, jak se s dalšími mladými hudebnicemi na scéně podporujete.
Jsem tak ráda, že v komunitě, ve které žiju, není žádná konkurence. Mám na mysli takovou tu závistivou konkurenci. Přejeme si navzájem. S holkama, například s Marií, Beatou či Kayou, se podporujeme.
Zmínila jste, jak na váš zpěv lidé hodně reagovali. Jaké ohlasy pro vás byly něčím důležité?
Pamatuju si, že když jsem Martinovi přinesla svou první písničku, říkal, že to musí ukázat Anetě Langerové. Nevím, co na to říkala, ale potěšilo mě to. Ukázal to i Markétě Foukalové, zpěvačce Lanuga, ke které jsem pak začala chodit na zpěv. To bylo zásadní hlavně proto, že jsem v tu dobu měla problém s hlasem. Zpívala jsem technicky asi hodně špatně, takže jsem měla náběh na uzlíky. Lekce s Markétou mi neuvěřitelně pomohly, úplně mě z toho dostala. Teď zpívám zdravě a jsem jí vděčná. Kdyby nebylo jí, tak třeba už ani nezpívám. Je možné, že by se mi to celé pokazilo.
Pořád k ní chodíte?
Pořád, ale když jdu na konzervatoř, už k ní chodit nebudu a je mi to líto. Poslední hodina už byla spíš terapeutická session. Bavily jsme se, co mám dělat dál. Bude mi chybět, nejradši bych u ní zůstala.
Mimochodem, kde jste se naučila tak výborně anglicky?
Počkejte, no to šlo nějak samo úplně přirozeně. Ale jak se to stalo, bůh ví. Najednou jsem uměla anglicky hodně dobře. Dobře jsem vyslovovala a všechno. Rodiče mi nedávno říkali, že googlovali, jestli je možné, aby se dítě naučilo cizí jazyk takhle rychle a samo. Nikdo nechápal, jak jsem to udělala a já taky nevím. Nepamatuju si, že bych se to aktivně učila a ležela v učebnicích. To fakt ne. Šlo to automaticky, asi v tom hraje roli hudební sluch a možná je to z TikToku, kde jsem angličtinu slyšela každý den. Hned jak jsem jí rozuměla, začala jsem tak i přemýšlet. Všechno jsem si překládala a začala jsem to praktikovat v běžném životě, protože mě to bavilo. Cítila jsem se dobře. A teď je to pro mě úplně normální. Knížky čtu téměř jenom v angličtině.
TikTok už ale nemáte. Proč ne?
Mohl by se mi hodit, co? Hodně lidí mi to říká. Zrušila jsem ho ale ještě předtím, než jsem začala dělat hudbu. Byla jsem na něm docela dost, ne nějak šíleně, ale necítila jsem se dobře. Takže to bylo plýtvání časem, tak jsem ho smazala a od té doby už zpátky nestáhla.
Jak se dala dohromady vaše kapela, která vás provází od loňského Maratonu hudby v Brně?
Když jsem byla na stipendiu MenART, kde mě Beata Hlavenková učila autorskou tvorbu, hrála jsem na jedné akci, kde jsem potkala Vladimíra Slavíčka, což je můj klávesák a kapelník. Když jsem ho slyšela hrát, řekla jsem mu, že jde se mnou a bude v mé kapele. Trochu... Teda spíš hodně jsem ho s tím otravovala, a nakonec to vyšlo. Jsem za něj vděčná, krásně hraje na klávesy a dělá i skvělé aranže. Bez něj by to vůbec nefungovalo tak jako teď. Nezvládla bych kapelu řídit a ukočírovat jako on.
A už někdo z vás může řídit auto na koncerty?
Jo! Vláďovi a Martinovi – kytaristovi už bylo osmnáct a mají řidičáky. Bubeníka Vendelína Hrovatitsche jsem zase sehnala přes Martina Kopřivu. Vendelín nejenže je skvělej na bubny, ale je úplně největší zlatíčko a srdce kapely. Kdyby nemohl hrát, bylo by to pomalu na zrušení koncertu. A Venda právě chodí na Ježkárnu, kde sehnal ostatní lidi. Šimona Světlíka na basu a Martina Matouška na kytaru.
Na jaký obor vlastně míříte?
Populární zpěv, ten mě láká nejvíc.
Ne skladba?
Obávám se, že přijímačky na skladbu bych asi nezvládla. Je to hodně teoreticky náročné, ale už jsem zvažovala, že bych se první rok hodně snažila a tvrdě pracovala, třeba bych pak další rok šla i na skladbu. Možná se mi ale zalíbí na zpěvu. Vím, že se v něm můžu zlepšit, ale zároveň si chci udržet svou barvu hlasu a přirozenost. Ráda bych se ovšem zlepšila v řemesle obecně. Chtěla bych mít různé možnosti, abych si pak mohla vybírat, jak to chci dělat.
Jsou nějaké situace, ve kterých se vám obzvlášť dobře píše?
Je to hodně nahodilé. Většinou to plyne z něčeho, co se mi děje v životě. Čerpám ale hodně i z okolí. Například písnička Time Passing vznikla prostě tak, že jsem na Instagramu viděla nějaký minifilm, ve kterém kluk řekl větu: „Time passing by isn‘t an apology.“ Že uplynul čas, neznamená, že je odpuštěno. A já na to: „Wow.“ Pak jsem si tu větu převedla do svého života a udělala si z ní něco vlastního. To mě hodně inspirovalo. To je ale jediná písnička, kde jsem čerpala z Instagramu. Jinak je to spíš ten osobní život.
Máte v plánu vydat album?
Nechci nic slibovat. Vždycky jsem si říkala, že je pro mě strategičtější vydávat singly. Aby si to všichni poslechli a šli dál. Nebo nešli dál a zůstali u té písničky déle. Vydat album je pro mě moc velká věc. Mělo by to mít nějaký příběh. Ale teď, jak jsem měla session s Matyášem Adámkem a Matějem Belkem a vznikly čtyři nové písničky, tak jsem o tom začala přemýšlet… Poprvé mi do hlavy vlítla myšlenka, že by album mohlo být. Že bych ho zvládla udělat. Zároveň mám pocit, že album je dlouhý proces. A že bych tomu možná měla dát víc času. Ještě si to nechám hodně projít hlavou.
Lákala vás někdy silně i jiná cesta než ta hudební?
Možná jsem nikdy nic jiného dělat netoužila. Snad jen ve školce jsem si přála být letuška. Cesta v letadle znamenala, že jedeme na dovolenou, a tak jsem si to hodně užívala. Moc ráda cestuju, to mě na tom lákalo. Teď už bych radši cestování propojila s hudbou. Můj tajný malinký sen, nebo dobře, spíš velký sen, je s hudbou cestovat a ukazovat ji lidem po celém světě. Zatím nemám plán, jak to udělám, měla jsem jen jediný koncert v Drážďanech. Myslím, že bych měla začít tím, že se na Instagramu začnu vyjadřovat anglicky, abych mířila na širší publikum.
Z toho, jak mluvíte o řadě spolupracovníků, mám pocit, že máte štěstí na lidi.
Obrovské! Jsou hodní, ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by mě zklamal. Jsem za všechny vděčná. Ještě bych ráda zmínila Erica Stevensona z Andel Soundu (frontmana The Slots), se kterým jsem spolupracovala na svém debutovém singlu But Wait. Pak taky kluky ze Startéru. Filipa Černého a Martina Šolce, hodně mě podpořili a dali mi příležitosti. A už jsem jmenovala své kamarádky Marii April a Beatu. Fakt je to největší štěstí. Nevím, jak to říct. Největší dar.
Seznamte se
Bea.K se jako každý hudebník nejlépe představí prostřednictvím své hudby. Na streamovacích platformách najdete čtyři její skladby. Time Passing, But Wait, Running in My Head a Attached prozrazují nesporný talent pro psaní písniček a výjimečný hlas. Patnáctiletá zpěvačka má nahrané další singly a poměrně často koncertuje, takže je na co se těšit. Nenechte si ji ujít v létě na Headliner Pontonu nebo na filmovém festivalu v Karlových Varech.